Tak samozřejmě, pokud hodláte ztroskotat na pustém ostrově, tak by bylo záhodno si do evakuačního zavazadla přibalit buď Příručku SAS: Jak přežít či alespoň Robinsona Crusoe, aby člověk tak nějak věděl, jak si tu skvělou dovolenou užít a nenatáhnout při tom brka. Nicméně, pokud jde o ostrov pustý jen zdánlivě a pod palmou je umně schován mekáč, tak jak ostatně pusté ostrovy v 21. století vypadají, tak proč s sebou nevzít spotřební literaturu, kde je stejně jak v hambáči chytře namíchána romantika (ach, ta houstička je stejně vláčná jako dívčí prdelka) s překvapením (ups, ta hořčice má nějakou stříkací konzistenci) a dramatem (chm, tatramatka ten žlutý flek nepere). Všechny 4 knihy nabízí literární hambáč měrou vrchovatou.
Pokud máte tipy na další (tentokrát třeba i více praktické) knihy, které by bylo dobré vzít s sebou na pustý ostrov, tak šup s nimi do komentářů!
Uf, uf. Vedro. Už měsíc. A další dny žáru před námi. Každý se chladí, jak umí. Kravaťáci v oupnspejsech klimoškou, pivní skauti na zahrádkách desítkou, mroži a delfíni na Mácháči vodou jen o dva stupně studenější než vzduch. Jde to i jinak. Stačí vzít do ruky knihu s patřičně mrazivým názvem a začíst se. A k tomu zapnout klimošku. Nebo slopnout desítku. Nebo odběhnout po přečtení kapitoly do bazénku. S těmito čtyřmi knihami to určitě půjde. Máte nějaké další návrhy na chladící literaturu? Pište do komentářů.
Jsou to takové nenápadné bestsellery, o kterých pár kilometrů od města či obce, kterých se týkají, nikdo ani neví. Ve zbytku republiky si jacísi rodáci a fajnšmekři koupí pět kusů, ale to musí svého knihkupce opravdu přemlouvat, aby tu knihu o historii městysu někde na druhé straně republiky objednal. Knihkupec se snaží, ale někdy prostě nelze knihu o historii zapadlé jihočeské vísky vůbec sehnat. Často totiž takové knihy vydávají nějaká místní nakladatelství či dokonce obecní úřady a titul se tak do celostátní distribuce vůbec nedostane. Ano, mluvíme o specifické regionální literatuře.
Je opravdu zajímavé, kolik se v městech a městysech najde patriotů, kteří lokální literaturu koupí. Občas se dokonce takový nějaký titul objeví i v celostátních knižních žebříčcích Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Bude tomu tak bezpochyby proto, protože obyvatelé města, o kterém zrovna taková nějaká publikace vyjde, vezme obchod místního knihkupce ztečí a nakoupí desítky kusů během týdne. A takový počet knih, byť se titul prodává třeba jen v jednom knihkupectví, pak dokáže ovlivnit i celostátní žebříček, v kterém jinak dominují celostátní či dokonce celoplanetární bestsellery.
Nám se toto stalo v roce 2006, kdy vyšlo první vydání knihy Vrchlabí z edice Zmizelé Čechy, a kdy jsme nestíhali knihu doplňovat. Během týdne jsme prodali desítky kusů a měli jsme díky této knize tu čest poznat mnoho místních obyvatel, kteří jinak jaktěživi do knihkupectví nevstoupili. Nakonec jedno jediné vrchlabské knihkupectví prodalo více než tisíc kusů této knihy a to už je asi solidní výkon. Netušíme, jak početné bylo první vydání této knihy, ale jak tak nějak víme, tak podobné tituly se vyrábějí v počtu kolem dvou tisíc kusů, takže se asi dá říci, že se nám zřejmě podařilo prodat víc než polovinu nákladu tohoto titulu. Posledních několik let byla tato kniha již vyprodaná a dá se říct, že nám chyběla, protože tu a tam se na ní nějaký zákazník zeptal. Podařila se ale dobrá věc, domluvilo se město, domluvili se místní prodejci knih a podařilo se shromáždit tak kulantní objednávku, že se nakladatelství Paseka vyplatilo knihu dotisknout. Samozřejmě už nepředpokládáme takové masivní prodeje, vzhledem k počtu obyvatel města (13 000) se dá předpokládat, že téměř v každé rodině už nějaký výtisk této knihy v knihovně trůní, ale oni se narodí noví patrioti, takže v průběhu pár následujících let snad těch několik stovek nově vydaných kusů udáme.
V poslední době vůbec máme štěstí na nové knihy z našeho regionu. K dispozici je jich několik. Máme tedy plné sklady a zatím tedy čekáme na nával patriotů. Zatím marně. Ale ono to přijde.
Výrobci kalendářů jsou takoví tradiční optimisté. Větší optimisté byli jen komunisté, kteří mysleli na pětiletky dopředu. Kalendářisté oproti nim myslí dopředně jen na jeden rok. Ale i tak. Takže pár dní po Silvestru už makají na kalendářích na další rok a někdy zjara už mají hotovo. První kalendáře na rok 2016 jsme tak naskladnili už někdy v dubnu a nyní se do obchodů valí první větší kalendářová vlna. Další, asi ještě větší vlna, zaplaví prodejny na konci léta.
Někteří zákazníci se upřímně diví, že ačkoliv ještě nebyli na dovolené, tak nám v obchodě visí kalendáře na příští rok. Jeden zákazník se nám svěřil, že mu ty kalendáře u nás v knihkupectví na zdi visící zkazily náladu, protože mu připomněly, že je už zase půl roku z roku v (no, víte kde). Jiní zákazníci k našemu údivu kupují kalendáře na příští rok už nyní. Proč ten údiv? Upřímně řečeno, ani moc nepočítáme s tím, že by se ty kalendáře, které nám zdobí v knihkupectví stěny, už nyní prodávaly. Bereme je spíše jako hezkou dekoraci a počítáme s tím, že jejich čas teprve přijde někdy na podzim či v zimě. Ale přesto: někteří lidé si ty kalendáře kupují už teď. Myslíme, že víme proč: nyní je nabídka kalendářů opravdu nejširší a počítáme, že maximálně někdy v půli září se vyprodají první z nich a v listopadu či prosinci už bude výběr poloviční. Vydavatelé kalendářů totiž obvykle vyprodané tituly nedotiskují, šlo by o velké riziko v případě tohoto specifického zboží, které má o Silvestru cenu stovku a prvního ledna korunu. Tedy nákup kalendáře s půlročním předstihem je z tohoto důvodu pochopitelný. Ale stejně: kam ti lidé ty kalendáře uloží? Nezapomenou, kam je dali? Najdou je v prosinci? Nebo až za rok?
Tak jako tak: Sice se říká, že Boha člověk nejlépe pobaví, když se mu svěří se svými plány, což výrobci kalendářů tak nějak dělají. Svěřují se s plánem, že svoje rok předem vytištěné zboží prodají, že po celý příští rok nespadne na Zemi žádný meteorit, že nějaký magor s červeným tlačítkem neodpálí atomovku a že supervulkán pod Yellowstonským národním parkem bude stále ještě předvádět gejzíry a nikoliv spektakulární výbuch.
Bůh se možná nad jejich plány bohovsky baví. Anebo si říká: „Ještě pár tisíc let vám dám, vy odvážní pošetilci. Když jste se nenechali vystrašit Mayským kalendářem a kalendáře na rok 2012 byly připraveny rok předem jako ostatně každý jiný rok, tak vás, odvážné, nechám být. Ale toho Nostradama, toho byste si přečíst měli!“
Asi proto, že se blíží prázdniny a nakladatelé za 1) musí na trh vrhnout „letní“ zboží čili všelijaké průvodce, mapy, a, samozřejmě, románky k vodě, a za 2) udělat si před prázdninami čistý stůl (a pak v průběhu prázdninových měsíců téměř nic nového na trh nevrhat), tak nám do naší databáze přibylo za minulý týden přes 250 novinek. Tak si tak říkáme, kdo všechny ty knihy přečte.
My tady u Knihkupce alespoň všechny ty nové zápisy poctivě projdeme, opravíme všelijaké chyby v názvech a anotacích, a zkonstatujeme, že aspoň při tomto letmém náhledu nás zaujme z těch stovek knih maximálně desítka. Tak se pojďme mrknout, co nás z těch nových zápisů do oka trklo.
Stolní kalendář Andělé na rok 2016. Tedy ne že bychom byli fanoušky andělů, i když je dobré, když při vás stojí, byť vám tedy čas od času ozdobí ret jizvou. Tak jako té biblické postavě, na jejíž jméno si nemůžeme vzpomenout. Anebo Jarkovi Nohavicovi. Tento kalendář nás zaujal proto, protože se v minulých letech velmi dobře prodával. Andělé mají zjevně mnoho jiných fanoušků. Taky máme zkušenost s tím, že zrovna tento konkrétní kalendář se docela brzy vyprodá, tedy fanouškům andělů můžeme doporučit s koupí neváhat.
Česká kuchařka v ruštině. Mnoho obyvatel Ruska by zajisté toužilo mít z Česka víc než jen recept na knedlíky a svíčkovou. Nemálo z nich jistě se slzou v oku vzpomíná na doby, kdy zde se svými tanky a okovanými botami mohli jezdit a šlapat, kam se jim zachtělo. Nyní, doufejme, i přes sympatie některých místních užitečných idiotů, byť třeba i na nejvyšších místech, jejich tanky a okované boty snad nehrozí a (rádi?) je můžeme přivítat v pražských a karlovarských hotelech. Tam ať zvesela utrácejí, byť, předpokládejme, že jejich nákupní choutky se upírají spíše na jiné, luxusnější, obchody, než jsou místní knihkupectví. Ale kdyby snad nějaký Ivan či Nataša do knihkupectví zavítali, tak bychom pro ně něco měli. Zda se jim doma podaří sehnat patřičné ingredience, to už je druhá věc.
Dálkový výslech od prezidenta Václava Havla. Po letech opět vychází tento legendární rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem.
Nakladatel o knize píše: Dálkový výslech Václava Havla je nejosobitější a také nejúspěšnější knihou našeho bývalého prezidenta. Je vyznáním jeho vztahu k lidem, umění, politice a je i jeho životopisem. Tím, že tento rozhovor Karlu Hvížďalovi poskytl, ze sebe sejmul povinnost jednou napsat paměti. Později jen spolu s ním připravil pokračování s názvem Prosím stručně. Dálkový výslech vyšel poprvé česky v Londýně v roce 1986 k Havlovým 50. narozeninám. Nové, dvanácté české vydání jsme připravili po třiceti letech od chvíle, kdy na textu začal s K. Hvížďalou pracovat. Interview bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků včetně japonštiny a čínštiny.
Dieta pro muže pijícího pivo, víno a alkohol. Tak tahle kniha nás zaujala nejvíc. Kdo říká, že alkoholici nemohou být štíhlí a jsou odkázáni na to, vláčet se po světě s pivním mozolem. Kdepak, stačí udržovat patřičnou dietu a můžeme lemtat, jak se vám zachce. Kniha se honosí údajem, že se jí prodalo 2 milióny 400 tisíc výtisků. To je alkáčů, kteří se nechtějí ve své vášni omezovat, a přesto být šik.
Hříšné kostky. Tohle sice není kniha, ale tato blbůstka nemůže v našem výběru zajímavých novinek v našem obchodě chybět. Komu došla fantazie, jak si zorganizovat své milostné hrátky, hodí si kostkami a hned má jasno. Orál v koupelně. Anál na záchodě. Misionář na kuchyňské lince. Koníček na koni. A tak dál. Bude to fungovat? To už je jen na vás a na míře puritánství vašeho partnera/partnerky.
Našli bychom asi ještě pár zajímavých novinek z týdne od 1. do 7. června, nicméně do naší databáze se hned při pondělku navalilo asi tak sto dalších. Ach jo. Jdeme se na ně podívat a bude-li čas, tak o některých z nich zase něco napíšeme. Ke konci týdne.
Jarní pražský knižní veletrh je zdárně za námi. Kdysi dávno šlo o akci především pro nalezení nových obchodních partnerů a příjemné setkání mezi lidmi z branže. Dnes už jde jen o to, aby zákazníci, někteří vybaveni i taškami s kolečky, nakoupili co nejvíce knih s co největší slevou. Nakladatelé jim samozřejmě vycházejí vstříc, a tak mnozí z nich prodávají knihy konečným zákazníkům po jednom kuse výhodněji než svým velkoobchodním zákazníkům aka knihkupcům po krabicích. Jsme sice klidní a nad věcí, přesto ale na tento blešák už mnoho let nejezdíme, žádné nové obchodní partnery tam stejně nenajdeme a kolegové z branže jsou zaujati především tím, aby prodali příchozím co nejvíce knih se slevou, takže ani na nějaké delší hovory s nimi není čas. No, a navíc bychom se stejně rozčílili, když bychom viděli, jak jsou knihy tam na výstavišti degradovány do pozice housek, které je třeba prodávat po paletách.
Naši hokejisté skončili bramboroví. Jak se dá odvodit z toho, že v posledních dvou zápasech nevstřelili ani gól, tak evidentně na víc neměli. Škoda. Nejenom z toho důvodu, že bychom jim úspěch přáli, ale kvůli tomu, že pakliže se vyhraje, tak se tradiční ročenka k hokejovému mistrovství, která již brzy vyjde, prodává několikrát lépe než v letech neúspěšných.
Na druhou stranu, hokejové mistrovství vlilo novou krev do žil Bobovi a Bobkovi, a tak se dá čekat, že jak knihy s nimi, tak i různé další předměty od samolepek k plyšákům chytnou nový dech a budou konkurovat zámořským hrdinům dětských pokojíčků, od Zvonilky až k Batmanovi. Škoda jen, že momentálně nemůžou svoji aktuální popularitu naplno využít. Všelijaké propagační předměty k pražskému mistrovství by byly, ale kniha není na trhu nyní žádná. Prý kvůli tradičním dědickým průtahům, tak jako tomu bylo u knih od Jaroslava Foglara, které kvůli tahanicím o autorská práva tak dlouho nevycházely, až dnes už skoro nikoho nezajímají. Či jak je tomu aktuálně i u Krtečka od Zdeňka Milera, jehož knihy a všelijaké další zboží je sice na trh masivně chrleno, ale dědicové se stále handrkují a je asi jen otázkou času, než soud chrlení nějakým předběžným opatřením zatrhne.
Poslední týdny jsou, co se nakladateli mocně propagovaných novinek týká, ve znamení pokračování dříve úspěšných sérií či nových knih osvědčených autorů. Policie od Jo Nesboho je na trhu už pár týdnů a i v našem knihkupectví jde o nadprůměrně úspěšný titul. Prý jde o poslední případ detektiva Harryho Holea, což nás mrzí. Takových sérií, které kvalitativně neupadávají, je třeba. Nicméně, dobré je i skončit na vrcholu. A to se zde zjevně podařilo. Opačným případem totálního propadáku je přes mocnou propagaci v televizních zprávách nová kuchařka televize Nova, která má navazovat na předvánoční hit Vaříme s Láďou Hruškou. My tedy nevíme, jak jinde. Třeba jiní knihkupci jsou úspěšnější. Ale my si drbeme hlavu, že i přesto, že jsme byli k této nastavované kaši skeptičtí, nechali jsme se nakonec obchodním zástupcem nakladatele přesvědčit k navýšení naší původně skromné objednávky. Ono se to prodá. Třeba o Vánocích. Nebo možná už v létě, kdy navštíví naše knihkupectví turisté z venkova. Ale budou to dlouho blokované peníze, zdá se. Stejně rozpačitě zatím naši zákazníci přijímají novou povídkovou knihu Michala Viewegha. Domnívali jsme se, že budou více zvědaví na to, zda se po jeho nemoci alespoň přiblíží k bývalé lehkosti pera. Zatím ovšem zvědavost pokulhává. Stejně tak zatím pokulhávají prodeje nové grilovací kuchařky Zdeňka Pohlreicha. Moc se tomu nedivíme. Vyprodukoval jich už několik, a tak nám uniká smysl mít doma ještě jednu další. Které knihy z osvědčených sérií naše očekávání splňují? Dětské. Je to tak, na sobě lidé šetří, na dětech nikoliv. A tak vivat sérii knih pro dívky o Aničce od Ivany Peroutkové a sérii knih pro chlapce o Malém Poseroutkovi od Jeffa Kinneyho.
Blíží se léto, a tak se nakladatelé budou snažit udat turistické průvodce. Dají se tedy čekat výhodné akce na tento artikl. Zajímavé slevy nyní nabízí nakladatelství Jota na průvodce z řady Rough Guides.
A máme tu pondělí. Obvyklý den určený k tomu, abychom se podívali na novinkové newslettery našich dodavatelů a mrkli se, co příští týden vyjde nového či staronového. Samozřejmě, zákazníci mají vždy přednost před newslettery dodavatelů, takže někdy se k této činnosti dostaneme ve středu a někdy nikdy.
Činnost je to vpodstatě monotónní. Můžeme vsadit dolar proti fazoli, že každý týden se mezi těmi desítkami knižních novinek nacházejí určité typické typy titulů. A že si opět hlavu ukroutíme nad sníženou kreativitou nakladatelských pracovníků, kteří vytvářejí popisky ke knihám, tedy takzvané anotace.
Abyste věděli, jak to funguje: někdo někde v nakladatelství sesmolí krátký popis knihy, ten pak spolu s náhledem obálky a dalšími informacemi putuje do databází knižních distributorů a z databáze knižního distributora se text přesune na stránky (téměř) všech knižních eshopů. A tak můžete téměř na každé webové stránce, kde se prodávají knihy, číst úplně stejný text, který má nabízenou knihu přiblížit. Pravda, někteří prodejci (jako třeba my, když je čas) se snaží anotace přepsat a přepracovat kvůli optimalizaci webových stránek pro vyhledávače (Googlu se moc nelíbí, když více stránek obsahuje stejný text a ty, na kterých se text ocitl později – což jsou z logiky věci všichni kromě nakladatele knihy – penalizuje posunem ve vyhledávání kamsi na padesátou šestou stránku). Toto leze ovšem udělat z důvodu, že čas není nekonečný (a pakliže bychom ten náš vyplýtvali na tuto činnost, tak bychom měli opravdu smutný život), jen u malého procenta titulů. Takže jestli máte pocit, že popisky ke knihám do eshopů píše nějaký generátor náhodného textu, tak my ten pocit máme taky. Všimli jsme si zejména těchto dvou náhodně generovaných sousloví:
„Kniha, kterou právě držíte v ruce…,“. Fakt. U minimálně dvou, tří, pěti a někdy i více popisků knihy, které nakladatelé posílají do světa, začíná anotaci tato vskutku dementní fráze. To nemůžou napsat lidi, a právě proto tipujeme, že to je dílo toho generátora(u) náhodného textu. Kdo jiný by napsal do popisku, který má ve virtuálním prostředí internetu přiblížit zboží, od kterého zákazník vidí náhled obálky a maximálně tak ukázku z textu, slova „Kniha, kterou právě držíte v ruce…,“?
„Tato kniha se jistě zařadí do zlatého fondu české/světové/myslivecké/atd. literatury.“ I tento sebevědomý výrok obsahuje nejeden popisek knihy, zejména pak u naprosto neznámých a začínajících autorů.
Předpokládám, že ti, co ty texty píší, stejně vědí, že je nikdo nečte, takže proto zapínají ty generátory náhodného textu. Nebo se mýlím a vy, naši zákazníci, se řídíte při nákupu knih tím, co se píše v anotaci? Zeptáme se v dotazníku, prosíme vás o odpověď, poněvadž nás to opravdu zajímá.
A teď k těm typicky typickým typům titulů, které se dají mezi novinkami či dotisky nalézt téměř každý týden.
1) Nějaké ty memoáry či paměti či biografie nějaké té celebrity. Anebo neobyčejné příběhy nějakého doposud prostého a neznámého člověka, který se celebritou chce stát. Tento týden se zrovna urodilo: máme tu dotisk reportáže z dlouhé pěší cesty od Cheryl Stradeové, velebichli o Stevu Jobsovi od Waltera Isaacsona, životopis francouzsko – ruského umělce Gérarda Depardieua, hororové příběhy na téma „jak chutná soupeřovo rameno“ kousajícího fotbalisty Luise Suáreze a nakonec i životopis herečky Sophie Lorenové.
2) Dotisk či nové vydání nějakého toho už delší dobu postrádaného více či méně klasického titulu. Takže by to byl komplet Hunger Games, Setkání se smrtí od Joe Simpsona, Svět podle Garpa od Irvinga a veledílo Druhá světová válka od Winstona Churchilla.
3) Pakliže není zrovna úplně plonkový týden, tak i nějaký skutečný bestseller, na který se netrpělivě čeká. Obvykle jde o nějaký další díl nějaké už prověřené série. Jako je třeba Stalker od Larse Keplera či dvacátý díl Toulavé kamery.
4) Tituly, díky kterým víme, co zrovna letí mezi mládeží. Tento týden letí Violetta a Ledové království. Další týden poletí zas něco jiného.
5) Tituly, které nás opravdu zaujmou, a to ne proto, že bychom očekávali nějaký extra literární zážitek, ale proto, protože nabízí téma, které, alespoň pokud naše paměť sahá, nebylo zatím zpracováno, anebo jde o tak bizarní a menšinové téma, že nás zaujmou už pouhým názvem. Pro tento týden jsme pozvedli obočí nad knihami Štěkání – Zvuk psí řeči (ne že by všelijakých kynologických knih nebyly tuny, ale že by se nějaká z nich zabývala jen štěkáním? – na žádnou takovou si nepamatujeme), dále kniha Aby nemuseli nakonec žebrati o historii karlínské Invalidovny (to bude určitě zajímavé) a titul Jíst Spát Jít Jíst Spát Jít (zaujala nejenom jistá zvukomalebnost názvu tohoto titulu, ale i téma, kterým se zabývá – poutnictvím).
V týdnech, kdy se blíží nějaké výročí pak přibývají tituly, které 6) se zabývají nějakým aktuálním výročím. Kdybyste to nevěděli, tak nyní je výročí konce druhé světové války. My to víme proto, protože mezi novinkami tohoto týdne je kniha Květnové vítězství a koneckonců, už výše zmíněné Churchillovo šestisvazkové veledílo nevyšlo zrovna v tomto týdnu zajisté náhodou.
Chtějí se na akci, která se už měsíc omílá v médiích horem dolem, přiživit všichni, jejichž podnikání se hokeji podobá jen velmi, velmi vzdáleně?
Tak určitě.
Takže tu máme elektroobchody, které nabízejí k telebedýnkám zdarma pivo, supermarkety, z nichž každý má nějaké to své vlastní mistrovství, hračkárny, které zničehonic zaplavili plyšáci Boba a Bobka, vietnamské večerky, které rozšířily svůj sortiment o české vlajky, pivovary, které se snaží marketingově prokomunikovat jejich značku piva jako tu absolutně nejhokejovější, a, samozřejmě, hospody. Významná část hospod si nakoupila nové telebedýnky. A vlajky. Nějaká možná i plyšové Boby a Bobky ku vystavení na výčep. Tam nad ty cedulky s logy všech těch nejhokejovějších piv.
Naše podnikání má s hokejem o mnoho víc společného. Tak třeba takto v dubnu až květnu jsme v postavení mimo hru. Absolutním. Tyhle dva měsíce jsou totiž od jakživa pro knižní byznys nejméně přívětivé. Tržby klesají až k bodu mrazu. Jsou u ledu. Častěji než v průběhu roku vyhazujeme naše zaměstnance na zakázané uvolnění. Není jich v obchodě třeba, tak ať se prolétnou do volného prostoru, třeba i přes celé hřiště. Květen je také obdobím velmi tvrdých faulů. Kromě hokejového mistrovství vrcholí i pražský knižní veletrh a nakladatelé a knižní distribuce si servítky zrovna neberou. Provozují hlavně nesportovní chování, když na veletrhu prodávají knihy s obrovskými slevami levněji veletržním zákazníkům než svým celoročním obchodním partnerům, tedy knihkupcům. A možná ani nevědí, že si tím dávají vlastní góly, protože tím cenovým podlézáním říkají všem okolo, že jejich zboží nemá vlastně žádnou cenu.
Jak vidíte, tak náš knižní byznys má s hokejem rozhodně více společného, než třeba hospody, protože těch se v době mistrovství světa postavení mimo hru, zakázaná uvolnění, ba ani fauly, netýkají. Možná tak prodloužení. To by se jim přiznat dalo.
Takže i my se pokusíme přiživit a vyložíme zde do tohoto výkladu zboží, které se hokeji podobá, byť někdy třeba i trochu vzdáleně…
Nejprodávanější kniha posledních let má nástupce.
Kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou se vloni před Vánoci skutečně prodalo rekordní množství, tvrzení vydavatele, že jde o nejprodávanější knihu posledních let, můžeme z praxe u nás v knihkupectví potvrdit. Prodali jsme stovky kusů. Běžně, když nějakého titulu prodáme desítky kusů, tak už je to bestseller. Počet prodaných Knih Vaříme s Láďou Hruškou můžeme porovnat snad jen s knihou Zmizelé Vrchlabí, nicméně sami chápeme, že jde o knihy neporovnatelné. Dnes už vyprodanou knihu o historii Vrchlabí chtěla mít v knihovně téměř každá rodina z našeho města.
Zato kuchařku od Ládi Hrušky jakoby vlastně skoro nikdo nechtěl. Sice si ji k pokladně přinesly zmíněné stovky obyvatel města a okolí, ovšem z nich asi tak dvě třetiny nezapomněly zdůraznit, že kniha není pro ně, ale pro babičku/maminku/tchyni. Zajímavé, koupi žádné jiné knihy (včetně všelijakých kámasúter a všmožných odstínů šedi), nemají obvykle zákazníci potřebu zdůvodňovat. Předpokládat lze tedy, že pod vánočními stromky bylo mnoho, protentokrát nefalšované, radosti.
Ale to už je více než čtvrt roku stará historie. Mezitím se televize Nova, která kuchařku Ládi Hrušky doslova „udělala“, s autorem rozešla (nebo on s ní, nemáme v tom jasno, bulvární tisk nečteme), ale velmi dobře ví, že železo je třeba kout, dokud je žhavé, o knize, které jí vydělala milióny nemluvě (ano, zazanamenali jsme drby z branže, že autor podepsal pro něj nevýhodnou smlouvu, a proto prý drtivou většinu zisků z prodeje knihy inkasovala televize). A tak dnes vyjde nástupce knihy Vaříme s Láďou Hruškou, tentokrát pod názvem Vaříme s Novou. Dá se předpokládat, že masáž na obrazovce Novy bude stejně masivní a knížka se bude ukazovat na kameru stejně tak jako minule denně v hlavním vysílacím čase. Však i distributor knihy nám napsal, že dnes nebude vyskladňovat nic jiného, než tuto kuchařku, tedy vypadá to, že objednávky od knihkupců jsou kulantní.
V případě první – předvánoční – knihy jsme tady u Knihkupce měli vynikající odhad. Nakoupili jsme na naše poměry přímo strašlivé množství této kuchařky a modlili se, aby nám na skladě nezůstal nějaký pomníček (jako třeba v případě knihy J.K.Rowlingové Prázdné místo, která se přes optimistické očekávání na českém trhu nechytla a dnes nám slouží desítky neprodejných kusů tohoto díla jako nohy od stolu, však se k tomu svou tloušťkou připomínající cihlu, či spíše tvárnici, svkěle hodí). Ovšem odhad byl správný, a tak jsme v jednu chvíli, kdy nikde po celém Česku nebyl ani kus, vesele posílali naše dostatečné zásoby této knihy na všechny strany, od Aše po Lanžhot. Pro náš eshop to byla zatěžkávací zkouška, kterou jsme ovšem s přehledem zvládli.
Co se ovšem týče dnes vydávaného nástupce, jsme skeptici. Neobjednali jsme ani třetinu kusů oproti první knize. Nejsou Vánoce. Opakovaný vtip není vtipem. Nastavovaná kaše bývá obvykle řídká. Pomocí masivního marketingu se dá poprvé prodat i podřadné zboží, ale podruhé už lidé na špek neskočí. Toto si myslíme. Budeme mít dobrý odhad i nyní, anebo se mýlíme?
Vždycky jsem chtěl napsat knihu. Jednou, takhle odpoledne, v sobotu, kdy jsem od rána seděl v kavárně, a příběhy, který jsem vyslyšel v průběhu toho dlouhýho dne od vedlejších stolků, by vydaly na román, jsem k tomu měl nakročeno. Ale neměl jsem tužku. Jsem stydlivý. A tak jsem si musel dát pět kousků, abych si u té slečny, co mi ta piva nosila, řekl o propisku a papír. Propiska nepsala. Musel jsem dát další dvě piva, než jsem jsem překonal další stupeň stydlivosti, abych si řekl o další propisku. Ta psala. Ale mezitím ty příběhy od vedlejších stolů už na román nevystačily. Tak jsem si zapsal alespoň ty banality od vedlejších stolů na ten papír, s tím, že možná někdy později z toho cosi vykřešu. Nevykřesal, poněvadž jsem ten papír později ztratil v Zakopaným psovi, asi na záchodě.
Ráno jsem si říkal, že by možná aspoň na nějakou povídku či novelku vystačilo rozvíjet představu, co si asi mohl myslet člověk, kterej ten papír na tom hajzlu třeba našel. Ale pak jsem usoudil, že ze situace, ve které uklízečka hrne smetákem na lopatku nějaký další bordel, vedle všech těch vajglů a krabiček od cíček, asi nic nevykřesám. A situace, kdy nějaký inťoš zvedne pochcanej papír ze země a pak v tom klubu, který je všechno možné, jen ne hnízdo inťošů, a pak ho u stolu s nějakou inťoškou analyzuje a říká si: „Z toho by se dal nějaký ten Hemingway nebo aspoň Kerouac vykřesat,“ mi přišla příliš přitažená za vlasy.
Anebo ty chvíle, kdy se člověk někdy v polovině noci vzbudí (úmyslně nepíšu o půlnoci, byť by to jistě bylo magičtější, ovšem půlnoc je pro mě nikoliv polovina noci, ale předvečer, mluvíme tedy o čase někde mezi třetí a čtvrtou ráno) a má naprosto geinální zápletku. Prostě osvícení. Všechno do sebe zapadá. Figur jak na orloji a všechny s naprosto stejně skvěle promazanými vztahy, jako vdechnul těm figurám mistr Hanuš, a s pointou stejně vychytanou, jako je to zvonění kostry. Ráno. Ráno se do toho pustím. Ráno ovšem přineslo zapomnění. Marné vzpomínání na figury. Několikrát jsem i z postele slezl, na kus papíru načmáral tu synopsi a ráno… Ráno jsem ten papír nahrnul smetákem na lopatku. Asi tolik jsem z toho vykřesal.
Anebo ty záchvaty. Vždycky, když jsem něco přečetl, a ono se mi to líbilo. Říkal jsem si, že to přece taky dokážu. A tak jsem postupně rozepsal „Prodal jsem knihu českému premiérovi“ (ach, tolik dlouhých souvětí, kterými jsem opisoval atmosféru v našem knihkupectví, všechny ty stíny, co nám tam vrhají zářivky na všechny ty knihy, v kterých je všechna moudrost světa, a ano, i příběhy necudné, třeba o blondýnách, které se střídají na orloji moci – ts, co mám vůbec s těma orlojema, jsem snad orlojofil? – a o těch obchodních poradcích, dalících nebo tak nějak, kteří jednoho inspirují k tomu, aby se stal milionářem), to když si u nás cosi koupil pan Topolánek, který si odskočil ze Špindlu, a já jsem si odskočil od četby Hrabala; taky jsem měl rozepsaný Svět podle Dana, ovšem brzy mi došly bizarní situace a hlavně jsem rozumně usoudil, že postava sestry Fiedlerové z vrchlabské nemocnice, která se ke spermatu ku početí Dana dostala pomocí orálního sexu s nemohoucím řidičem, který se vysekal ve Studeném koleni, a následně trasportovala semeno tam, kam patří, je zoufale neoriginální. Tohle přece už udělala ta ruská modelka se séměm Borise Beckera, takže bych vykrádal příběhy už všeobecně známé. V troskách skončil i úmysl sepsat novelu Konec rocku v Maxovi, text byl sice nakonec dopsán, ale šlo jen o ubohou reportáž o krachu jednoho pochybného podniku bez patřičného přesahu. A navíc, rock stále, narozdíl od punku, žije, takže bych se nedivil, kdyby mi čtenář vytýkal nedostatek realismu.
Neúspěchem skončil i úmysl, potom, co jsem sebekriticky uznal, že zřejmě nejsem schopen nějaké koncepční práce, psát román na pokračování. Něco jako románoblog. Důkazem budiž román Trutnov, který jsem s velikými ambicemi rozepsal vloni touhle dobou, prdnul čtyři, dle mého ne zas až tak špatné, kapitoly, na můj osobní blog, a skončil. Opravdu jsem chtěl napsat epopej z devadesátek, kdy toho kolem mě bylo tolik (dokonce i nebanálních!) příběhů, kdy podle mě stačilo jen oprášit paměť a seslat dnešní nemastné neslané pohodlné mládeži, stejně tak i pamětníkům té skvělé doby, příběh těch skvělých devadesátek na maloměstě. Nezadařilo se.
Nicméně, stejně si myslím, že ta divoká doba se vší tou trávou a chlastem a muzikou by si zasloužila nějakej ten román. Nebo novelku. Nebo povídku. Nebo aspoň básničku.
Pořád chci napsat knihu. Jen by neměla mít název Forrest Dan.
Knihy, které Knihkupce inspirovaly k tomuto textu:
Obchod knihami
