Vždycky jsem chtěl napsat knihu. Jednou, takhle odpoledne, v sobotu, kdy jsem od rána seděl v kavárně, a příběhy, který jsem vyslyšel v průběhu toho dlouhýho dne od vedlejších stolků, by vydaly na román, jsem k tomu měl nakročeno. Ale neměl jsem tužku. Jsem stydlivý. A tak jsem si musel dát pět kousků, abych si u té slečny, co mi ta piva nosila, řekl o propisku a papír. Propiska nepsala. Musel jsem dát další dvě piva, než jsem jsem překonal další stupeň stydlivosti, abych si řekl o další propisku. Ta psala. Ale mezitím ty příběhy od vedlejších stolů už na román nevystačily. Tak jsem si zapsal alespoň ty banality od vedlejších stolů na ten papír, s tím, že možná někdy později z toho cosi vykřešu. Nevykřesal, poněvadž jsem ten papír později ztratil v Zakopaným psovi, asi na záchodě.

Ráno jsem si říkal, že by možná aspoň na nějakou povídku či novelku vystačilo rozvíjet představu, co si asi mohl myslet člověk, kterej ten papír na tom hajzlu třeba našel. Ale pak jsem usoudil, že ze situace, ve které uklízečka hrne smetákem na lopatku nějaký další bordel, vedle všech těch vajglů a krabiček od cíček, asi nic nevykřesám. A situace, kdy nějaký inťoš zvedne pochcanej papír ze země a pak v tom klubu, který je všechno možné, jen ne hnízdo inťošů, a pak ho u stolu s nějakou inťoškou analyzuje a říká si: „Z toho by se dal nějaký ten Hemingway nebo aspoň Kerouac vykřesat,“ mi přišla příliš přitažená za vlasy.

Anebo ty chvíle, kdy se člověk někdy v polovině noci vzbudí (úmyslně nepíšu o půlnoci, byť by to jistě bylo magičtější, ovšem půlnoc je pro mě nikoliv polovina noci, ale předvečer, mluvíme tedy o čase někde mezi třetí a čtvrtou ráno) a má naprosto geinální zápletku. Prostě osvícení. Všechno do sebe zapadá. Figur jak na orloji a všechny s naprosto stejně skvěle promazanými vztahy, jako vdechnul těm figurám mistr Hanuš, a s pointou stejně vychytanou, jako je to zvonění kostry. Ráno. Ráno se do toho pustím. Ráno ovšem přineslo zapomnění. Marné vzpomínání na figury. Několikrát jsem i z postele slezl, na kus papíru načmáral tu synopsi a ráno… Ráno jsem ten papír nahrnul smetákem na lopatku. Asi tolik jsem z toho vykřesal.

Anebo ty záchvaty. Vždycky, když jsem něco přečetl, a ono se mi to líbilo. Říkal jsem si, že to přece taky dokážu. A tak jsem postupně rozepsal „Prodal jsem knihu českému premiérovi“ (ach, tolik dlouhých souvětí, kterými jsem opisoval atmosféru v našem knihkupectví, všechny ty stíny, co nám tam vrhají zářivky na všechny ty knihy, v kterých je všechna moudrost světa, a ano, i příběhy necudné, třeba o blondýnách, které se střídají na orloji moci – ts, co mám vůbec s těma orlojema, jsem snad orlojofil? – a o těch obchodních poradcích, dalících nebo tak nějak, kteří jednoho inspirují k tomu, aby se stal milionářem), to když si u nás cosi koupil pan Topolánek, který si odskočil ze Špindlu, a já jsem si odskočil od četby Hrabala; taky jsem měl rozepsaný Svět podle Dana, ovšem brzy mi došly bizarní situace a hlavně jsem rozumně usoudil, že postava sestry Fiedlerové z vrchlabské nemocnice, která se ke spermatu ku početí Dana dostala pomocí orálního sexu s nemohoucím řidičem, který se vysekal ve Studeném koleni, a následně trasportovala semeno tam, kam patří, je zoufale neoriginální. Tohle přece už udělala ta ruská modelka se séměm Borise Beckera, takže bych vykrádal příběhy už všeobecně známé. V troskách skončil i úmysl sepsat novelu Konec rocku v Maxovi, text byl sice nakonec dopsán, ale šlo jen o ubohou reportáž o krachu jednoho pochybného podniku bez patřičného přesahu. A navíc, rock stále, narozdíl od punku, žije, takže bych se nedivil, kdyby mi čtenář vytýkal nedostatek realismu.

Neúspěchem skončil i úmysl, potom, co jsem sebekriticky uznal, že zřejmě nejsem schopen nějaké koncepční práce, psát román na pokračování. Něco jako románoblog. Důkazem budiž román Trutnov, který jsem s velikými ambicemi rozepsal vloni touhle dobou, prdnul čtyři, dle mého ne zas až tak špatné, kapitoly, na můj osobní blog, a skončil. Opravdu jsem chtěl napsat epopej z devadesátek, kdy toho kolem mě bylo tolik (dokonce i nebanálních!) příběhů, kdy podle mě stačilo jen oprášit paměť a seslat dnešní nemastné neslané pohodlné mládeži, stejně tak i pamětníkům té skvělé doby, příběh těch skvělých devadesátek na maloměstě. Nezadařilo se.

Nicméně, stejně si myslím, že ta divoká doba se vší tou trávou a chlastem a muzikou by si zasloužila nějakej ten román. Nebo novelku. Nebo povídku. Nebo aspoň básničku.

Pořád chci napsat knihu. Jen by neměla mít název Forrest Dan.

Knihy, které Knihkupce inspirovaly k tomuto textu:

Obsluhoval jsem anglického krále - Bohumil HrabalSvět podle Garpa - John IrvingKonec punku v Helsinkách - Jaroslav Rudiš

Forrest Gump - Winston Groom

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *