Dan Kruml

(Pozor, následující recenze vyzrazuje děj knihy.)

Představte si, že na celém světě vymizí jakékoliv násilí. Přestanou fungovat pistole, samopaly, atomové bomby, a dokonce, když chcete někomu dát pěstí, nějaká neviditelná síla zastaví vaši pěst těsně před tváří vaší oběti a vy máte pocit, jako byste mlátili do zdi.

Skvělé, že? Jak by se asi změnil svět, kdyby veškeré násilí zmizelo.

Ovšem, když vám tohle nové paradigma vnutí mimozemská civilizace, která celoplanetárním silovým polem zastavuje kulky a pěsti a k tomu stejným silovým polem chrání přírodní zdroje a znemožní těžbu rud a ropy, stejně tak brání průmyslovému lovu ryb a vytvoří neprostupné koridory pro divoká zvířata, je to ještě tak super? Nevzali nám naši svobodu, byť jde o svobodu ničit a zabíjet? A mimoto se nikde neobjeví výsadek emzáků, aby vám své záměry vysvětlil, takže hlavně politici a podnikatelé se obrazně změní v křečky v kole, kteří odteď nemohou dělat nic jiného, než zmateně nekonečně pobíhat?

Zhruba takto je nastíněn základní motiv sci-fi od Stevena Eriksona s možná ironickým názvem Radujme se. Lidé v Africe, které už nemohou ohrožovat ozbrojené bandy, se zajisté radují. Palestinci a Židé, kteří na sebe najednou nemohou na Blízkém východě házet molotovovy koktejly a opětovat palbu se nakonec, poté, co na sebe chvíli nedůvěřivě civí, radují také. I šéf bandy afrických hrdlořezů, který je novou situací donucen se poprat se svým svědomím a srovnat se se svými dřívějšími odpornými činy, se nakonec taky trochu zaraduje. Politici, kterým jsou jejich zbraňové hračky k ničemu, se moc neradují. Náboženské sekty se hodlají radovat až v příštím životě, a tak páchají hromadné sebevraždy. Aspoň tuto svobodu nám mimozemšťané nechali. Násilí na divokých zvířatech a jiných lidech je tabu, ale sám sebe zabít lze. Takže aspoň tahle svoboda nám zůstala. Zato nám nezůstala svoboda se sjíždět a opíjet, protože emzáci „nějak“ zrušili účinky alkoholu a drog a aby nám to kompenzovali, tak nám poslali nano „něco“, co rejdí našimi těly a odstraňuje nám cholesterol a rakovinu, zkrátka nás léčí.

Musím říct, že tahle linka knihy mě opravdu bavila. Klade a i odpovídá na spoustu otázek. Třeba mou nejoblíbenější, byť vlastně marginální. Má cenu i nadále věznit vrahy a násilníky, když už nemohou nikomu ublížit? Nenastane totální anarchie, když najednou neexistují hranice pozemků, domů či států? Tedy přesněji, hranice sice nadále existují, ale není žádná možnost, jak je bránit. A je tím pádem vůbec opodstatněná existence států, když nejsou schopny plnit hlavní bod smlouvy s jejich občany, tedy bránit sebe a je? A co náboženství? Kde je tedy vlastně Bůh, když z nás někdo dělá nesvéprávná zvířátka a my s tím nemůžeme vůbec nic dělat? Zůstat či odejít od násilnického manžela, když už ztratil možnost ženu trýznit a ovládat? A hlavně a znovu: Je toto svoboda či komfortní otroctví? Spousta otázek, na které autor knihy docela zajímavě prostřednictvím příběhů mnoha postav odpovídá.

Další docela zábavná a poučná linka se týká jediného člověka, se kterým mimozemšťané komunikují. Jako zástupce lidské rasy, který má nakonec lidem předat zprávu o záměrech mimozemšťanů s lidstvem, si tato násobně vyspělejší civilizace vybírá spisovatelku sci-fi Samantu Augustovou. Tu souběžně se začátkem svého tajemného působení na planetu Zemi unáší na svou vesmírnou loď někde u Měsíce a prostřednictvím umělé inteligence s ní rozmlouvá a domlouvá její budoucí roli prostředníka. Samanta je ovšem prudce inteligentní, takže nesvolí ihned. A tak se nám dostává další várky zajímavých filozofických debat o lidstvu, opět hlavně na téma, zda je lidstvo nové způsoby vůbec schopno přijmout. A dozvíme se i to, že ačkoliv důležitou motivací mimozemšťanů pro jejich opatření je záchrana zemského biomu a zabránění v jeho dalšímu ničení lidmi, hlavním cílem je lidstvo popostrčit k ochraně dalších světů, kterých je vesmír plný, a které ohrožují další, tentokrát zlí mimozemšťané. Civilizace, která se Samantou promlouvá, je totiž pacifistická a jenom s pomocí „měkkých“ opatření, by ochranu dalších světů nezvládla. A tak by lidé mohli pomoci, byť, jak tvrdí umělá inteligence jménem Adam, která za ni hovoří, „prošli jste jen tak tak.“

Zde podle mě přichází problematická linka knihy. Je jasné, že aby lidstvo mělo nějakou motivaci k vesmírným mírovým misím, musí se ukázat na nepřítele. A ukazuje se na zlé mimozemšťany Šedáky, kteří prý už dlouhá léta terorizují Zemi, mají základny na Měsíci a na Marsu, na které unášejí lidi a živí se jejich psychickým strádáním. Takže je všelijak mučí a trápí a tím mají získat životní energii pro sebe. Ale hlavně: ti nejmocnější pozemšťané z NASA a tajných služeb o nich vědí a jejich existenci tají. Chápu, že ti hodní mimozemšťané chtějí lidi vyburcovat k boji proti těmto vesmírným lotrům, ale že k tomuto cíli autor použije tu nejprofláklejší konspirační teorii o tom, jak nás mocní tohoto světa balamutí ohledně kontaktů s emzáky, to je to největší klišé.

Stejně tak problematické je autorovo zjevné přesvědčení, že za bídu lidstva může kapitalismus. Vždyť přece ta neustálá sobecká honba za kapitálem a vlivem je podle něho zdrojem nejen rabování planety, ale vůbec úpadku lidstva. Mimozemšťané tak kapitalismus rozkládají nejenom tím, že lidstvu znemožní těžit ropu a rudy, ale že „z ničeho“, asi tedy ze vzduchu, vyrábí potraviny a další nezbytnosti, které jsou těm chudším volně k dispozici. Posílají nám plány na úžasné bezemisní motory, které snad mají čerpat energii z magnetického pole Země. Posílají je všem firmám, aby snad někdo neměl na výrobu motoru patent. Kromě potravin zdarma tu tedy máme i energii zdarma. Tato, jak oni říkají „společnost dostatku“, byznys pochopitelně taky paralyzuje.

Ale zato dle autora uvolňuje zdroje na to, co je cílem mimozemšťanů, tedy k lidskému výzkumu a pozdější ochraně blízkého či vzdálenějšího vesmíru. K tomu je mimochodem lidstvu taktéž pomoženo tím, že mimozemšťané, jak jinak, „z ničeho“ postaví po zeměkouli výzkumná a vzdělávací centra, v kterých se má lidstvo dozvědět vše potřebné k naplnění cíle.

A co naše Samanta, co mezitím ve vesmírné lodi rozmlouvá s mimozemskou umělou inteligencí? Nakonec svolí, zástupcem emzáků na Zemi se stane a lidstvu na půdě OSN vše potřebné asi tak o měsíc později vysvětlí. Poučené a technologicky skokově vylepšené lidstvo se semkne a vyrazí k Marsu. Následuje samozřejmě háček pro případný další díl, protože, jak jinak, na Marsu, respektive v jeho podzemí, se nachází něco živého mimozemského, co by bylo dobré v dalším díle prozkoumat.

Víte, mám z té knihy rozporuplný pocit. K jejímu přečtení mě nalákalo to základní a původní téma. Na Zemi zmizí násilí. Tohle téma je podle mě nosné na celou knihu. Na knihu, která by nezkoumala tuto novou skutečnost měsíc, ale roky. Na knihu, kde by mimozemšťané tuto novou situaci nastolili, a ať si pak klidně unesou Samantu a jejím prostřednictvím lidstvu sdělí: „Zabránili jsme vám ničit a zabíjet se a teď se starejte a zkuste to líp.“ Na knihu, která rozebere tuto novou situaci a přizpůsobování se lidstva na ni v delším časovém horizontu. Ať nám třeba rozvinutější civilizace pošle plány na ty zázračné motory, ať nám v přizpůsobení se pomůže. Opravdu by mě zajímalo, kam by se lidstvo v tomto novém světě za několik let či desetiletí posunulo. Bohužel, autor smýšlel jinak, zkrátil toto, podle mě, nosné téma na pár týdnů a hned potom se během krátké doby vylepšené lidstvo vydalo do vesmíru. Někdy méně znamená více. Kdyby záměrem mimozemšťanů prostě bylo jen dát lidstvu lekci a zachránit floru a faunu planety a pak to lidské pachtění s novým paradigmatem zpovzdálí léta sledovat, bylo by to pro mě asi zajímavější než když je tato linka utnuta konspiračními teoriemi a bleskurychlým obratem zájmu lidstva od vydělávání peněz k zachraňování vesmíru. I tak je ale kniha Radujme se zajímavou a svižnou scifárnou na zajímavé téma a čte se opravdu dobře.

Radujme se

Winter is coming! Řekl jsem si dnes ráno, kdy teplota ve Vrchlabí spadla z příjemných 15 stupňů z minulých dní na 3 stupně. Sakra, vždyť už jsem uklidil zimní oblečení do skříně. Ale dobře, je mi jasné, že i počasí se zapojilo do budování napětí v posledních několika dnech před vysíláním finální řady seriálu Hra o trůny, aby i ono připomnělo, že se zima blíží. Šikovný tah od HBO, zapojit do masivní propagační kampaně i vítr a mráz. Tím pádem nehrozí, že fanoušci seriálu dají přednost sázení ředkviček před zasednutím k televizi.

Taky se těším. Přiznávám. Hru o Trůny považuju za bezkonkurenčně nejspektakulárnější dílo v dějinách filmu i televize. Když si člověk připomene, že těch 73 plus mínus hodinových dílů představuje v podstatě 37 filmů obvyklé délky, tak si uvědomí, o jak ohromný projekt jde.

Všechno začalo v roce 1996, kdy vyšel v Americe první díl knižní předlohy George R.R.Martina. U nás vyšla Hra o trůny v prvním dvoudílném vydání v Talpressu v roce 2000 a já přísahám, že si nepamatuji, jak ty knihy vypadaly. Byly to další brožované kousky, které jsme asi zařadili do stojanu s ostatními sci-fi a fantasy knihami a rozhodně jsme neočekávali, že by se z nich mohl vyklubat takový fenomén. V dubnu 2011, kdy se začala vysílat první řada seriálu, už byly vydány v Americe čtyři díly z plánované sedmidílné knižní série, pátý díl vyšel ve Spojených státech v červenci 2011.

U nás se o vydávání knih staralo nadále nakladatelství Talpress, které nabídlo první díl znovu v pevné vazbě a ve stejné úpravě pak vyšly další čtyři díly.

Pět dílů vyšlo také jako audiokniha v solidním podání Františka Dočkala. Za uši trhá snad jenom to, že interpret čte Jamieho jako Chajmeho a nikoliv Džejmiho. Toto pošpanělštění jména Králokata moc smyslu nedává.

V komunitě fanoušků Hry o trůny se také vyskytly kritiky na kvalitu překladu a rozruch vzbudilo rozhodnutí překladatelky, když v půli série zničeho nic začala počešťovat jména postav i místní názvy. Což vneslo do čtení dalších dílů poněkud zmatku. Proto je třeba ocenit rozhodnutí nového nakladatele českého vydání série (Nakladatelství Argo, od roku 2018), že zainvestoval do nového překladu. V Argu zatím vyšly jak v brožovaném, tak i vázaném vydání první čtyři díly (Hra o trůny, Střet králů, Bouře mečů, Hostina pro vrány), pátý díl (Tanec s draky) má vyjít na konci května.

To, že bylo literární dílo zpracováno jako audiovizuální projekt, vyvolává otázku, která se vykytne u jakékoliv knihy, která byla zfilmována. Co je lepší, kniha nebo film? Obvykle je odpověď jasná: film nesahá knize ani po kotníky. V případě Hry o trůny, stejně jako třeba u Pána prstenů, si já osobně myslím, že filmaři přistoupili k látce správně. Takové košaté knihy prostě je potřeba prořezat. Jde o to, zda řez příběhovému stromu pomůže či zda ho zahubí. Zde pomáhá.

Čtenář knih může být překvapen, když postavy v seriálu dělají něco jiného než v knize. V případě Hry o trůny dokonce dochází několikrát k tomu, že čin, který v knize udělá postava A, v seriálu vykoná postava B. A postava A se třeba v seriálu ani nevyskytuje. Což je, když člověk zná knihu, divné. Ale potom, co si srovná v hlavě logiku příběhu, tak rozhodnutí scénáristů ocení a naopak je mu divné, že stejně nepostupoval už autor při psaní knihy. Takový mám ze srovnání knih a seriálu alespoň já dojem. Přesto musím těm, co sledují jenom seriál a knihy neznají, jejich přečtení opravdu doporučit. Co je totiž v seriálu znatelně osekáno, tak to jsou historické souvislosti. Dějiny Západozemí jsou dlouhé a jejich znalost pomůže v pochopení motivace řady postav. Různé náklonnosti a nenávisti mezi různými rody se táhnou stovky let a pokud má o nich divák seriálu díky přečtění knih ponětí, leccos naznačeného pochopí. Stejně užitečná pro lepší užití si seriálu je znalost mytologie a historie různých náboženství.

Ještě jeden fakt je ohledně vztahu knižní předlohy k seriálu zásadní. Poslední dva díly ságy totiž ještě nebyly Georgem R.R.Martinem napsány. Podle knižní předlohy tak byl natáčen seriál do páté řady, šestá, sedmá a brzy vysílaná osmá série se musí bez berličky knižní předlohy obejít. Tvůrci scénáře jsou sice autorem knih detailně seznámeni s tím, kam by se příběh měl odvíjet, ovšem pevný základ v podobě již vydané hotové knihy v ruce nemají. A tak se může stát, že se knižní příběh a zpracování seriálu ještě více oddálí. To ale zjistíme až po dopsání a vydání zbývajících dílů Vichry zimy a Sen o jaru, pakliže k tomu vůbec dojde. George R.R.Martin přece jenom není nejmladší (70 let) a nebyl by prvním spisovatelem, který by své nejrozsáhlejší dílo nedokončil. Což mu samozřejmě nepřejeme.

Tedy: zima přichází do Vrchlabí takhle v polovině dubna 2019 nejenom z Krkonoš, ale i zpoza Zdi. Takže v pondělí, 15. dubna ve 3 ráno na shledanou u HBO.

 

U nás v knihkupectví býváme občas skeptičtí, zda různé akce na podporu prodeje knih (Velký knižní čtvrtek, Knihománie) či literární ceny (nobelovka, Magnesia Litera) opravdu podpoří propagované či vyznamenané knihy či autory. Kupříkladu aktuální Knižní čtvrtek, alespoň tedy v našem knihkupectví ve Vrchlabí, spíš jen tak prošuměl a nějaké zásadní prodeje knih v akci zařazených se nekonaly. Důvody můžou být různé: někomu se může zdát, že těch akcí či cen je už mnoho, někdy podcení pořadatel akce propagaci, někdy po úspěšném prvním ročníku opadne jistý nádech novosti (což se většinou projeví na mediálním zájmu, pamatujeme, že první ročník Knižního čtvrtku média zaujal a byl vidět a slyšet ze všech stran, dalších ročníků si už média v takové míře nevšimla) a, v neposlední řadě, někdy vybere pořadatel akce do výběru knih ne příliš atraktivní tituly. Tento důvod, podle nás, způsobil právě to prošumění jarního Velkého knižního čtvrtku.

Co se týče literárních cen, tak zejména v případě Nobelovy ceny za litaraturu nám v posledních letech připadá, že porota vybírá autory z málo atraktivních zemí, pro běžného čtenáře nepříliš známé. Často dílo oceněného autora v Česku ani nevyšlo či vyšlo někdy před lety. Takže od této ceny už dávno nějakou zásadní podporu prodeje knih nečekáme.

A nyní tu máme Magnesii Literu, nejznámější a možná i nejvýznamnější českou literární cenu. Upřímně, nepamatuju si, jak se vliv Magnesie Litery projevil do prodeje oceněných knih v našem knihkupectví v minulých ročnících. Ale asi nijak významně, protože pokud ano, tak bych si to zřejmě zapamatoval. Letos ale, hned druhý den po vyhlášení oceněných knih, pozitivní vliv cen Magnesia Litera vidíme přímo v našem knihkupectví. Možná tomu pomohlo i to, že jsme letos pro vítězné knihy vyhradili atraktivní místo v obchodě, ale spíše je znát, že zákazníci jdou „najisto“. Zejména vítěznou knihu Radky Denemarkové Hodiny z olova si našel významý počet zákazníků a neméně zaujal i vítěz Ceny čtenářů Jakub Szántó s knihou Za oponou války.

Upřímně řečeno, letošní pozitivní dopad cen Magnesia Litera na prodej oceněných knih nás docela příjemně překvapil. Ne že by se v našem knihkupectví dveře vysloveně netrhly, to se stává jenom o Vánocích. Ale vzhledem k tomu, že duben bývá jednoznačně nejslabším měsícem co se prodeje a tržeb týče, tak je takový náhlý a statisticky měřitelný nárůst počtu zákazníků nadmíru vítaný. A díky tomu, že naše nákupčí Linda je odbornicí na svém místě a ještě před vyhlášením vítězů cen dobře věděla, jaká literatura je opravdu kvalitní a že ji v našem knihkupectví prostě „musíme mít“, tak máme všechny oceněné knihy ihned k dispozici a zákazníci tak odcházejí spokojeni s knihou v batůžku či v podpaží.

Děkujeme, Magnesie Litero!

Michala Viewegha musel mít v jeho nejlepších letech každý knihkupec rád. Nemuseli zrovna ujíždět na jeho knihách, ale minimálně z obchodního hlediska mu jistě byli všichni knihkupci nakloněni, protože se  po vydání každé jeho nové knihy mohli těšit na pěknou tržbu. Já sám jsem ujížděl od prvotních vynikajících Nápadů laskavého čtenáře, přes báječná Báječná léta pod psa, skvělou Vybíjenou až k trochu esoterickým, ale stále dobrým Andělům všedního dne. Jeho době poplatné a poštěkávající Mafie v Praze a Mrazy z Hradu jsem už nemusel, jeho Deníky měly sestupnou tendenci od přiměřeného samožerství, přes nepřiměřené samožerství, až k těžko stravitelné sebelítosti, které propadl po té jeho nehodě. Takže jsem tak nějak přirozeně na jeho knihách ujíždět přestal. Nicméně, dá se říci, že jeho knihy se stále docela dobře prodávaly, ačkoliv bylo jasně zřetelné, že jeho hvězdná hodina už zřejmě pominula.

Minulý rok v dubnu vyšla jeho první nedeníková kniha, kterou napsal po jakéms takéms vyléčení se z jeho nemoci. Povídková kniha Muž a žena. Přiznám se: nečetl jsem ji. Recenze nebyly příliš příznivé a já jsem na Vieweghovi už dlouhá léta zrovna neujížděl. Kupodivu jsem ani nebyl zvědavý. Čtenáři ovšem docela zvědaví byli, takže se kniha Muž a žena objevila v žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů týden po vydání na druhém místě a vydržela v něm 18 týdnů nepřetržitě, přičemž třikrát byla dokonce na prvním místě. Vypadalo to, že Michal je opravdu zpátky ve formě nebo aspoň ve fóru. A já, ačkoliv už na jeho knihách neujíždím, jsem mu to docela přál. Sám v různých rozhovorech často mluvil o tom, jak je pro něj s jeho výpadky paměti a s únavou, která ho přepadává už po několika minutách psaní, těžké vůbec něco napsat. Proto byl jeho návrat na výsluní žebříčků obdivuhodný.

No, a nyní, rok se s rokem sešel a na pultech je Vieweghova další nová kniha. Povídky o nelásce vyšly 18. března 2019, od té doby jsme několik výtisků prodali, ale podle našich prodejních čísel to nebyla žádná hitparáda. Nakoukl jsem do žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů v týdnu od 18. do 25. března a… nic. Viewegh dobrý start své rok staré knihy nezopakoval. Říkal jsem si: „První vyhrání z kapsy vyhání, další týden už to vyjde.“ Dívám se tedy do žebříčku aktuálního, tedy na týden od 25. března do 31. března a… nic. Není v první desítce. Opět. Žebříček SČKN sleduju každý týden a bývá téměř stoprocentně jisté, že dva týdny od vydání se už titul, o kterém se předpokládá, že by to mohl být bestseller, do žebříčku propracuje. Nechci být špatným prorokem ani škarohlídem, ale obávám se, že loňský Vieweghův úspěch byl pravděpodobně vyvolán zvědavostí čtenářstva, zda to bývalý bestsellerista v sobě ještě má. A jak to tak vypadá, tak spousta čtenářů to posléze vyhodnotila, že už tedy asi ne a po další knize už příliš netouží.

Začetl jsem se tedy do Povídek o nelásce, a, ač nerad, asi musím dát čtenářům nepříliš se hrnoucím do koupi této knihy zapravdu. Přečetl jsem asi tři povídky. Ty střípky Viewegha v hvězdném období tam byly, ne že ne. Jedna zajímavá věta. Jeden jiskrný dialog. Leč. Toť vše. Zbytek vata. Pointy žádné. Příběhy banální.

A tak, ačkoliv bych Michalovi Vieweghovi po jeho peripetiích rozhodně přál, aby na jeho knihách čtenáři opět ujížděli, tak to příliš růžově nevidím. Já jsem opět ujíždět rozhodně nezačal a nyní se už absenci jeho novinky v žebříčku moc nedivím.

Je Michal Viewegh už out? Asi jo. Bohužel.

Humor Petra Urbana mnozí „nemusí“. Není se čemu divit; obrázky plné opilců, humor občas černý jako kouř valící se z komínů v Osvětimi, vaginy, falusy, blitiny a jiné hnusy. Nic pro útlocitné. Přiznáváme, že i my, knihkupci docela otrlí, občas pozvedneme nad nějakým obzvláště vyvedeným Urbanovým vtipem obočí. Ale jinak máme Petra Urbana rádi. Jeho hvězdné hodiny, kdy vydával každý rok nějakou novou knížku, a ty knížky jsme my prodávali po stovkách, jsou možná pryč. V posledních letech naše pulty ani moc často novými knihami nezásoboval, ty starší již byly vyprodané, možná trochu sešel z očí, sešel z mysli. Ale jeho novinka by ho mohla vrátit zpět na koně.

Urbanova nová kniha Pivrnec Humor – Nejdelší vtip beze slov na světě je podle nás docela originálním konceptem. Vypadá trochu jako dětské leporelo, ale určené pro dospělé. Pro DOSPĚLÉ, upřesňujeme. Na spodní polovině knihy se odvíjí nekonečný vtip odehrávající se v různých krajinách, v hospodách, na ulicích, plný sudů a půllitrů, se spoustou výjevů vysloveně dadaistických. Horní půlka stránek je vyhrazena pro vtipy jednotlivé či dvoudílné. Obě půlky knihy jsou samozřejmě plné fekálií, orgií, mrtvol, alkoholiků, utržených údů, blivajzů, prsů, naháčů, rozbitých hlav, pohlavních orgánů, policejních orgánů, záchodků, blitků, kanibalů a vůbec nekonečné sbírky podivností.

Obrázky tentokrát nejsou okrášleny bublinami s textem, všechny vtipy mají být dle záměru autora pochopeny beze slov, tak, aby se pobavili i cizinci. Nevíme, zda tento záměr vyjde… Přece jenom, domníváme se, že český humor je pro cizince často španělskou vesnicí. Na druhou stranu si pamatujeme, že kdysi před lety vydal Petr Urban sbírku svých vtipů v německém překladu a naši němečtí zákazníci se po té knize vrhali jako slepice po flusu.

Uvidíme tedy, zda toto dílo, kterému originalitu nelze upřít, zaujme zákazníky české i zahraniční, případně kolik útlocitných lidí, kteří do knihy třeba omylem nahlédnou, trefí šlak či záchvat pohoršenosti.

Trilogie Liou Cch-Sina o nesmírném vesmírném boji je ozačována jako nejlepší sci-fi sága současnosti. Něco na tom určitě bude, jde o překvapivě komplexní dílo zabývající se mnohými zásadními otázkami. Je rozumné vysílat vesmíru vstříc signály, které obyvatelům jiných souhvězdí lidstvo představí? Dokážeme si představit, že jinde ve vesmíru žijí civilizace, které jsou oproti nám ne stokrát, ale miliónkrát vyspělejší? Které by dokázaly Zemi zničit doslova lusknutím prstu a nebyla by žádná šance, jak katastrofu odvrátit? Dokážeme si představit, že jinde ve vesmíru můžou platit jiné fyzikální zákony? Dokázalo by se lidstvo s výhledem na katastrofu způsobenou jinou civilizací  za několik desítek let sjednotit a vrhnout veškeré síly na obranu proti desítky let vzdálenému nebezpečí?

Ozázky, samé otázky. Odpovědi na ně poskytne trilogie Liou Cch-Sina. Předtím, než prozradím děj knih (pozor, spoiler, pokud chcete knihy přečíst a zůstat překvapeni, nečtěte dál), tak se podělím o osobní dojmy z četby. Musím přiznat, že jsem doposud nečetl nějakou rozsáhlejší knihu napsanou autorem z tak vzdáleného jazykového okruhu. Liou Cch-Sin je Číňan a stejně jak je nezapamatovatelné jeho jméno, tak stejně obtížné je udržet v hlavě jména hrdinů jeho knih. Všechna ta čínská jména mi přišla velice podobná, tak jsem se někdy ztrácel, o kterém že to vědci je zrovna řeč. Pochopení nepomůže ani to, že lidstvo v době děje knihy již zvládá hibernaci, takže se na scéně objevují z hibernace probuzení lidé, kteří z knihy zmizeli před stovkami stránek. Těžko si po té době vybavit, co činila ta osoba s tím nezapamatovatelným jménem před desítkami let, před tím, než se uložila k spánku. A nepomáhá ani to, že autor se příliš nezdržuje popisem postav, ti lidé obvykle nemají nějakou výraznou vlastnost či podobu, aby si je člověk vybavil, až znovu přijdou na scénu. A vzhledem k tomu, jak dlouhé je časové rozpětí děje knih, tak se tím dlouhým časem samozřejmě mihne spousta postav. Orientovat se v postavách je v této trilogii zkrátka docela těžké. Co je ovšem perfektní, tak to je autorova představa budoucího pozemského i vesmírného světa. V prvním díle jsou představováni Trisolarané a jejich boj se složitými poměry v jejich hvězdné soustavě. Jejich svět, kde dochází kvůli nestabilitě trojhvězdného systému k opakovaným destrukcím a vzestupům, je autorem popsán opravdu zajímavě. Stejně tak zajímavý je popis lidského světa za desítky let od současnosti. Hrátkám s různorozměrnými vesmíry a jinou rychlostí času ve třetím díle asi lépe porozumí čtenáři s větší představivostí či znalostí fyziky, než jsem já, ale o to více jsem asi nad tou autorovou představou žasl.

A nyní tedy spoiler, kdo si chce knihy přečíst a být překvapen, ať nečte dál.

1. díl – Problém tří těles. Lidstvo odpoví na zprávu z vesmíru a dozví se to, že vyspělejší mimozemská civilizace zvaná Trisolarané si Zemi s chutí zabere, a to s pomocí pozemských kolaborantů a mikrorozměrných sabotážních a informačních počítačů.

2. díl – Temný les. Lidstvo vymýšlí, jak se bude invazi, která nastane za desítky let, bránit. Přijde na to, že nejlepší metodou je pohrozit Trisolaranům, že pošle do celého vesmíru informaci o poloze jejich planety a nějaká ještě vyspělejší civilizace si to s nimi vyřídí. Ti si uvědomují, že tato hrozba je potenciálně likvidační, tak dělají dobrotu a dokonce poskytnou pozemšťanům něco málo ze své vyspělé technologie.

3. díl – Vzpomínka na Zemi. Tato hrozba nějaký čas funguje, až do doby, kdy se tím vyvoleným pozemšťanem, který má signál vyslat, stane osoba, která bude mít tolik ohledů, že by si vyhubení jiné civilizace na triko nevzala. To berou Trisolarané jako slabost a rozhodnou se zaútočit. Invaze je na spadnutí, když přece jenom nějaký člověk, který se nachází na vzbouřené lodi daleko od Země, signál spustí. Trisolarané jsou zničeni ještě vyspělejší civilizací. Lidstvo další stovky let vymýšlí metodu, jak se podobnému výpadu ještě vyspělejší civilizace ubránit, leč zapomene na to, že to ta nesmírně vyspělá civlizace všechno i přes vzdálenosti v desítkách světelných let vidí, a že se vlastně připravuje na minulou válku. Koho by ale napadlo, že existuje civilizace, která umí poslat do sluneční soustavy miniaturní dvourozměrný vesmír, který se na povel začne rozvíjet a během několika dní udělá z celé sluneční soustavy dvourozměrnou placku? Dva pozemšťané přece jenom uniknou a díky anomáliím v rychlosti světla na místě, kde se usadí, žijí v kapesním vesmíru další miliardy let, které v jejich útočišti s časovou anomálií uplynou za pár let. Nakonec svoje útočiště opustí a zničí, protože vyslyší volání těch nejvyspělejších vesmířanů, kteří varují, že tvorbou tisícovek kapesních vesmírů mizí z vesmíru hmota a kvůli tomu by se vesmír donekonečna rozpínal, stal se nakonec mrtvou hrobkou, a to by nikdo neměl chtít, protože lepší možností vývoje je naopak smrštění vesmíru, nový velký třesk a možnost vzniku nového života.

Hlavním poselstvím knihy je podle mě takové lehké varování lidstva, aby se případným jiným civilizacím moc neukazovalo. Pravděpodobnost, že cizí civilizace budou natolik vyspělé, že pro ně bude zničení pozemského života jenom takovým malým lusnutím prstu, není zas tak zanedbatelná. Ale čas už tiká… Rádiové a televizní signály posíláme do vesmíru již desítky let. Otázka zní: jestlipak si nás už nějací o mnoho vyspělejší Trisolarané či nějaká jiná, ještě vyspělejší civilizace, všimla? Odpověď zatím neznáme, ale díky Liou Cch-Sinovi si můžeme představit, co by mohlo následovat, kdyby se ukázalo, že ano.

Kniha Artemis od Andyho Weira mě bavila,  tak jsem chtěl v mém aktuálním čtecím období pokračovat s něčím, co by mohlo být podobné. A tak jsem v regálu se sci-fi knihami narazil na knihu Mise Saturn. Trochu mě odrazovala nakladatelská značka; nakladatelství Omega je známo špatnými překlady, za které dostalo již řadu překladatelských anticen. Ale budiž, řekl jsem si, příběh o letu k Saturnu by nemusel být špatný.

Následující text obsahuje spoilery.

Děj knihy se odehrává v roce 2066. Trochu náhodou zaznamenají Američani jakousi anomálii u Saturnu, a ačkoliv dělají vše pro to, aby objev utajili, tak se to nakonec prolákne. A prolákne se i to, že tam někde u Saturnu se objevila a následně zmizela mimozemská loď a že je pravděpodnobné, že se tam nachází nějaká mimozemská základna. V tu chvíli začíná boj o to, kdo ze dvojice nejvyspělejších zemí, tedy Spojených států a Číny, bude u Saturnu první. Vhodnou loď z nich nemá nikdo, ale Čína je přece jenom trochu napřed, tak vyráží do hlubin vesmíru první. Američané letí o pár měsíců později, ale jejich nový motor a jiná dráha letu je mají dostat ke vzdálené planetě dříve. Cestou přijdou kvůli technickým problémům způsobených sabotáží o hlavní inženýrku, ale i tuto překážku překonají.

To by byla řekněme první část knihy, která se po pozvolnějším začátku docela rozjíždí a odkládá se docela těžko, protože zvědavost, jak to bude dál, roste. Obavy ze špatného překladu se bohužel částečně naplňují, v knize najdete věty, které si musíte přečíst třikrát a přesto nevíte, co jimi chtěl básník říct. Nicméně z globálního pohledu vás kniha dokáže pohltit, ne že ne.

Konec vsuvky, podívejme se na druhou část knihy. Příběh ukazuje, že lidstvo roku 2066 se zatím moc nepoučilo a ani miliardu kilometrů od Země nejsou schopny posádky vesmírných plavidel soupeřících zemí spolupracovat, ba dokonce naopak. Američané se k mimozemské základně dostanou první, zjistí, že tamní umělá inteligence nabízí mnoho převratných vědeckých poznatků a dělají vše pro to, aby si odvezli vše a na Číňany aby nezbylo nic. Tím pádem zamlčí něco z pravidel pohybu na základně a i kvůli jistému buranismu Číňanů (taky se ode dneška moc nepoučili), kteří prostě „musí“ ze základny něco odvézt, třeba i násilím, dochází k výbuchu a ztrátám na čínské posádce. Tou dobou už amíci pádí domů a modlí se, aby nebyli Číňany dohnáni. Marně. Poškozená čínská loď je dostihne a její posádka je Američany neochotně zachráněna. Číňané se odvděčí násilným ovládnutím amerického plavidla, které po nějaké době získají američtí astronauti zpět do své moci.

Řekněme, že tím končí druhá část knihy, stále velice dobře čtivá a napínavá, byť tedy i nadále občas krkolomně přeložená. Co se mi líbí, je to, že stejně jako v případě knihy Artemis se u pozemšťanů nenachází žádná nerealisticky dokonalá technologie, a tak si člověk dokáže dobře představit, že za těch zhruba padesát let by mohly být popisované technologie opravdu k dispozici. Koneckonců, v doslovu autoři svoji snahu o realističnost použité techniky popisují a přikládají i přehled současných výzkumů, které by k této technologii mohly vést.

Závěr knihy mi přišel trochu zmatený. Američany přivážená mimozemská technologie, kterou chtěli Číňané šlohnout, byla zničena. Snad s výjimkou jediného paměťového média, které se jednomu Američanovi podaří nějak dostat z lodě ven a krabička s cennými daty si tak pluje po oběžné dráze. Tohoto Američana pak dole na Zemi odsoudí. Nepochopil jsem proč. Pak ho pustí, protože technologie by se hodila a on ví, kde na té oběžné dráze lítá. Tak se s ním dohodnou. Měla to být sofistikovaná metoda, jak přesvědčit ostatní pozemšťany, že je ta úžasná technologie v pánu a nechat si ji jen pro sebe? Možná. Ale stejně mi ten konec přišel těžko uchopitelný. Takže po šestistech docela napínavých stranách nepřijde žádná napínavá ani překvapivá katarze a celé to tak nějak vyšumí.

Kniha autorů Johna Sandforda a Cteina Mise Saturn opravdu dokáže pohltit. Nejzajímavější částí je asi přílet astronautů k základně, kde sice nenajdou mimozemšťany, ale i tak si popovídají alespoň s umělou inteligencí. Snaží se z toho přístroje dostat odpovědi na spoustu otázek, ale mnoho jich zůstane nezodpovězeno. Tato část knihy mě nejvíce bavila. Co se postav týče, tak není úplně lehké si k nim najít vztah. Pár jich je popsáno docela plasticky, ale takové to, že by se vám postavy zhmotňovaly před očima a vy byste si dokázali představit, kdo by je asi tak ve filmu podle knihy natočeného mohl hrát, tak tohle se mi u Mise Saturn nestalo. Takže tohle je mínus. Podivný konec další hvězdičky dolů. Překlad by mohl být lepší. Celkem tedy asi tak tři hvězdičky z pěti za to, že se mi zas po nějaké době stalo, že ač se mi ve tři ráno zavíraly oči, přesto jsem se překonal, četl do čtyř, a na to, že za pár hodin vstávám do práce, jsem nehleděl.

Na tuhle knihu jsem s napětím čekal. Marťana od Andyho Weira jsem četl ještě dlouho před tím, než natočili film (a dobře ho natočili) a byl jsem z té knihy nadšen. Byla to autorova prvotina (před napsáním Marťana se živil jako softwarový inženýr) a bylo znát, že ve vědě a technice je kovaný. Marťan není taková ta nerealistická sci-fi, kde se vyskytují nějaké zázračné pohony raket jako ve Star Wars či rozebírání lidí na atomy a jejich skládání na jiném místě jako ve Star Treku. Použité technologie jsou více méně realistické a dá se předpokládat, že dříve či později budou skutečně reálně uskutečnitelné. Postavy nejsou žádní supermani a mají své slabosti. Nechybí humor ani napětí. Takový typ vědeckofantastické literatury mám rád. Byl jsem tedy zvědav, jaká bude autorova druhá kniha, na kterou se mohl po úspěchu Marťana soustředit a dát si s ní načas.

Jak to dopadlo? Artemis je ještě lepší. To dobré z Marťana zůstalo, tedy jde o sci-fi opět uvěřitelnou. Žádná zázračná technika se v knize nevyskytuje, fyzika funguje a člověk má pocit, že za pár desítek či stovek let se popsané děje a skutečnosti opravdu mohou stát. Oproti Marťanovi má kniha Artemis velkou výhodu: na mnoha stránkách Marťana se totiž popisuje boj jednoho člověka o život na nehostinné planetě a tudíž v příběhu trochu chybí dialogy. Ačkoliv je příběh osamělého o život bojujícího astronauta zajímavý, přece jenom  mi v něm scházela interakce s jinými postavami. V Artemis se to naopak zajímavými hrdiny jen hemží.

Artemis je soukromá základna či spíše město na Měsíci, kde žijí dva tisíce lidí z celého světa a vybudovala ji firma z Keni. Z rovníku se totiž na Měsíc cestuje nejlépe, a tak je z této africké kdysi chudé země vesmírná velmoc. Libertariáni by z  uspořádání města Artemis měli radost. Společnost se tvoří tak nějak sama, divoký kapitalismus funguje a ve městě nejsou žádné pozemské zákony. Jediným možným trestem je vyhoštění na Zemi. Na konci knihy ale libertariáni zapláčí, protože město nakonec dospěje k tomu, že bez pravidel by ho nakonec ovládla mafie. Převratný vynález, který lze vyrobit pouze na Měsíci díky jeho oproti Zemi menší gravitaci, a díky kterému by se dalo pohádkově zbohatnout, spustí dramatické události, kdy mafiáni rozjedou na Artemis dosud nevídané vraždy a pokus o ovládnutí města. Tomu se snaží zabránit hlavní hrdinka Jazz Bašarová, zpočátku sama, později i s několika kamarády.

S Jazz jsem měl při čtení knihy přece jenom jeden menší problém. V době, kdy se kvůli miliónové odměně od jednoho miliardáře (v té době ještě ani neví o pozadí mafiánského spiknutí) sama snaží sabotovat mafiánskou fabriku na hliník, kyslík a raketové palivo, působí dost supermansky. Najde krkolomnou cestu z města (ven mohou pouze školení průvodci, a to ona není, protože nesložila zkoušku), chodí si sama po Měsíci a pak s pomocí jakési letlampy sabotuje těžební stroje… To mi přišlo trochu přitažené za vlasy, nemyslím si, že by takové sofistikované sabotáže byla schopna jedna, byť sebeschopnější, osoba. Ale budiž, vývoj příběhu si to žádal a zapojení dalších lidí by v této fázi asi narušilo logickou stavbu knihy. Ovšem, mimo těchto téměř nadpřirozených schopností je Jazz osobou sympatickou, vtipnou, trochu rozporuplnou, ale hlavně pro knihu velmi důležitou. Je to totiž ona, kdo v ich formě celý příběh vypráví.

A vypráví ho pěkně. Děj jde svižně dopředu, dozvíme se opět, stejně jako v Marťanovi, spoustu vědeckých a technických zajímavostí, navíc nahlédneme do struktury tvořící se společnosti i s jejími boháči i chudáky, poznáme obyvatele města, kteří se živí jak se dá a oproti pozemšťanům mají asi přece jenom trochu svobodnějšího ducha, zjistíme, jak může fungovat neregulovaná ekonomika a nakonec se nám dostane trochu toho napětí, detektivního pátrání, ohromného výbuchu, který málem způsobí otravu všech obyvatel města a nakonec samozřejmě happy endu.

Přečetl jsem Artemis za víkend a stavím knihu ještě výše než Marťana. Pokud se jí chopí stejně dobrý režisér, tak z ní bude opravdu velmi dobrý film s atraktivní hlavní hrdinkou. Hrát by ji mohla třeba Maisie Williams, té bych ztvárnění té nespoutané, neposlušné a urputné obyvatelky měsíčního města Artemis Jazz Bašárové docela i věřil.

 

 

Richard Porter - A touhle bombou se musíme rozloučit

Procházím se takhle knižními novinkami z posledních měsíců a mezi nimi mě zaujala kniha ze zákulisí natáčení pořadu o autech Top Gear. Kdyby náhodou někdo tuto show neznal: jde o vizuálně opulentní road movie, kde se v nádherných exteriérech z celého světa prohánějí ve sporťácích za miliony tři komičtí chlápci. Do toho občas nějaká kára vybuchne, spadne na ni klavír či se roj aut použije k hraní fotbalu s obřím míčem. Velice často, opravdu velice často si divák říká: jak na to vůbec přišli? Jak to udělali? A diví se, kroutí hlavou a kouká na to s otevřenou pusou. Tolik zhruba k této show, jejíž scénárista napsal knihu A touhle bombou se musíme rozloučit…

A touhle bombou aspoň tedy mě vyvedl scénárista z iluzí. Opravdu jsem si myslel, že všechny ty hlášky, vtipy, absurdní přirovnání a skvělé metafory pocházejí přímo z myslí protagonistů, tedy pánů Clarksona, Hammonda a Maye. Že jejich vzájemná chemie je hlavním scénářem celé show. Ale kdepak. Pořad scénář má. A nemálo z těch nekorektních keců a jazykových klenotů vymyslel scénárista Richard Porter.

A dá se mu to při čtení jeho knihy docela i věřit. Píše stylem docela krátkých kapitol, které by se daly označit jako sled historek ze zákulisí. A píše to opravdu ladně. Anglicky jemně humorně, ironicky i sebeironicky. Na světlo vynáší spíše asi už známé a nekonfliktní skutečnosti, těžko říct, zda se dá z jeho líčení pozadí tvorby úspěšného pořadu vyčíst něco nového či originálního. A už vůbec ne kontroverzního. Skoro to vypadá, jakoby produkce pořadu o autech byla něco jako dětský tábor, kde si sice občas kluci vletí do vlasů, ale jinak jsou úplně nejvíc nejlepší kámoši. Samozřejmě, dočtete se i o různých problémech, které při produkci tak obří show samozřejmě nastanou, ale nic z toho se nezdá být skutečným dramatem. A ke konci knihy, jak se v chronologickém vyprávění blíží konec pořadu v tehdejším moderátorském složení, ze stránek teče potok patosu a člověk si řekne, kde asi autor nechal ten nadhled ze zbytku knihy.

Pak si ale přece jenom trochu kontroverze a napětí čtenář užije. Jak známo, tak konec pořadu Top Gear s Clarksonem a spol. nastal ve chvíli, kdy tento v té chvíli hladový a podnapilý moderátor praštil dlouholetého produkčního, snad proto, že mu tento jeho asistent přinesl studenou večeři. V tu chvíli nenechává Porter na Clarksonovi nit suchou, nedokáže to pochopit, jak mohl být tak hrubý, jeho omluvu považuje za neomluvu, a to, že je Clarkson z pořadu vyhozen, považuje za ještě malý trest. Má v tom jasno a s tím hrubiánem už nechce nic mít…

Ale… sakra, vždyť kluci byli těch třináct nebo kolik let kámoši. Takže po nějaké době, kdy se Porter soustředí na psaní právě této knihy, mu Clarkson a spol. hodí lano do týmu pro produkci nového pořadu Grand Tour a vše je odpuštěno, chlapci se společně vrhají do dalšího dobrodružství.

Co k té knize říct? Čte se báječně, měl jsem ji za večer sfouknutou. Pro ty, kdo mají Top Gear a jeho protagonisty v oblibě, jde o vítané doplnění znalostí o jejich práci. Kniha může být užitečná třeba i pracovníkům televizí, přece jenom něco málo z výrobního tajemství superúspěšného pořadu se z ní vyčíst dá. Užijí si ji asi i milovníci typického anglického humoru, je ho v knize přehršle. Já bych možná uvítal více kontroverze a napětí. Ale autor je opravdu loajální a jestli se při tvorbě pořadu nějaký průšvih kdy stal, tak si ho nechává pro sebe. No a ten patos na konci knihy, ten si mohl nechat. Jinak ale fajn počtení, spokojenost.

Srdce zlomený - Ondřej Hejma

Asi po dvou letech jsem přečetl či aspoň tedy dočetl knihu. Já vím, já vím, hrozná ostuda, když knihkupec nečte. Ale aspoň jsem ty nepřečtené knihy kompenzoval knihami naposlouchanými. Audioknih totiž konzumuji dostatek. Ale stejně. Už jsem měl z audioknih takový pocit, že nelze sto procent poslouchacího času udržet pozornost, a pak má člověk v příběhu díry. A taková ta představivost, kdy si člověk v hlavě formuje podobu postav a prostředí (a pak, když knihu někdo natočí na film, tak je zklamán výsledkem), tak ta je u audioknih taky narušena tím prostředníkem mezi knihou a posluchačem, tedy hercem, který audioknihu načítá.

Nu, tak jsem si tedy řekl, že kovářova kobyla, tedy nečtoucí knihkupec, by měla aspoň jednu malou podkovičku na své kopýtko přitlouci. Rozhodnutí, co za podkovičku by to mělo být, bylo definováno touto situací: knihkupec odchází z knihkupectví, ve dveřích mu hlavou probleskne to rčení o kovářově kobyle, řekne si: „nějakou podkovu by to chtělo“, vrací se do potemnělého knihkupectví a vybírá prakticky to první, co mu padne do ruky. Chce knihu relativně útlou, aby ji pokud možno přečetl za jeden večer. A nechce se mu ťapat po vytřeném a temném obchodě. Tedy sáhne do prvního regálu, který je vyhrazen pro českou beletrii.

A tak, milí čtenáři, jsem přečetl po dvou letech knihu.

Sáhl jsem po knize, která splňovala požadavky na to, být tou první podkovou po těch letech bez bačkor. Požadavky byly takovéto: něco, co by mohlo být relativně lehké zábavné čtení, však když se člověk vrhá do tréninku, tak by taky neměl hned běžet maratón; něco relativně tenkého, aby byla šance knihu přečíst za jeden večer a nehrozilo tak nebezpečí odložení a následného nedočtení – to se mi za ty dva roky bez dočtené knihy už několikrát podařilo; kniha by měla být z těch levnějších, protože jsem byl přece jenom nějaký čas bez tréninku a nerad bych neurvalým čtením, které po létech bez praxe mohlo nastat, zničil nějakou dražší knihu. Přece jenom jsem měl v úmyslu ji po přečtení vrátit do regálu a prodat.

Všechny požadavky splnila kniha Ondřeje Hejmy Srdce zlomený. Dvěstě stran, to by šlo, autor s pověstí člověka sice inteligentního, ale zároveň zábavného a cena 269 korun, což už je při současných cenách knih dolní cenová hranice nevýprodejových knih.

A teď tedy, po tom zdlouhavém úvodu na téma kovářovy kobyly a optimálního postupu výběru první podkovy, bude recenze. Býval jsem kdysi břitkým recenzentem. Ono taky v době, kdy jsem hltal dvě knihy týdně, bylo jednoduché být Rejžkem, protože ačkoliv jsem tehdy četl literaturu spíše oddechovou, přesto v tom množství bylo zřejmé, jak oddělit zrno od plev. Měl jsem srovnání. Nyní srovnání nemám, takže budu spíše milý.

Jak jsem se ze Srdce zlomenýho dozvěděl, jde již o třetí díl autorových pamětí. Což jsem předtím nevěděl. Nicméně v tomto případě asi není problém začít od konce. Asi tak třikrát – čtyřikrát v průběhu četby jsem si říkal, že by bylo dobré vědět, co že se to stalo v předchozích dílech, ale jinak jsem deficit necítil. Hejma bezpochyby píše lehce, ironicky, zábavně. Jeho ostny, kterými čas od času někoho popichuje (třeba Michala Viewegha) jsou sice nabroušené, ale neřekl bych, že zákeřné a zbabělé. Časově různě od sebe vzdálené deníkové záznamy začínají inaugurací prezidenta Zemana na jaře 2013 a končí inaugurací prezidenta Trumpa v zimě 2017. Čili rámec příběhu je definován docela případně. Za tu dobu se stalo mnoho různých událostí v politice a kultuře, na které přijde v knize řeč. Kdybych byl nějak ideologicky zaťatý, tak bych asi občas nesouhlasně kroutil hlavou, takto jsem jen někdy pozvedl obočí. Ty události jsou většinou komentovány jako by je komentoval Václav Klaus, ovšem bez té pověstné klausovské arogance, naopak, s jakýms takýms nadhledem a vtipem. A když se člověk oprostí od toho, že s klausismem (byť je v knize Klausova ideologie vylepšena tou Hejmovou lidskou tváří) má jinak docela problém, tak se těmi poťouchlostmi dá docela bavit.

Nicméně, pokud odhlédnu od politiky, nalezl jsem v knize několik dalších linek. Jedna z linek té knize vysloveně prospívá a je snad jediným zdrojem jakéhosi napětí, kdy si člověk říká: „Jak tohle všechno asi dopadne?“. Tou linkou je Ondřejova korespondence s dávnou známou z Ameriky. Vzhledem k tomu, že jsem předchozí díl Hejmových pamětí zatím nečetl, tak nejsem úplně zpraven o hloubce vztahu Ondřeje s Terry, ale zřejmě jde o osobu v Hejmově životě docela osudovou. Oba dva v té koresponenci tak nějak krouží okolo… Čeho vlastně? Jakoby chtěli něco vyřešit, ale každý z nich mluví o voze i o koze. Ty zprávy se míjejí, Ondřej je racionální, Terry jakoby lítala v oblacích. Terry se dává v pokročilém předdůchodovém věku k Mírovým sborům a jede vyučovat cosi do Moldávie. Ondřej to moc nechápe. Terry v každém dopise z Moldávie píše o tom, že by bylo dobré navštívit Prahu, když už to je z Moldávie tak (pro Američana) relativně blízko. Jinak není zřejmé, co vlastně chce. Návštěva nakonec proběhne a jediným výsledkem jsou rozpaky. Návštěvou Terry někdy na stránce 160 taky končí tato korespondenční linka knihy, ten jediný zdroj napětí v Srdci zlomeným. Opravdu si člověk při čtení této korespondenční linky říká: „To jsem zvědav, jak to dopadne. Je jasné, že ta žena je osudová, ale vztah s ní je komplikovaný. Dají to nakonec nějak dohromady, ačkoliv Ondřej je již čtyřicet let ženat?“ No, nakonec to rozpačité vyústění nebudí rozpaky jenom v Ondřejovi a možná i Terry (i když ta se tváří tak étericky, že snad slovo rozpaky ani nezná), ale i ve čtenářovi. „Kvůli tomuhle jsem byl dvě třetiny knihy napínán?“, říká si.

Já jsem si dokonce říkal, že po odeznění této koresponenční linky někde ve dvou třetinách knihy, ztratil příběh jakýkoliv spád. Dál už to bylo jasné. Bylo jasné, že Hejma bude na dalších stránkách s lidskou tváří komentovat svět po klausovsku, bude střílet sice nabroušené, ale ne zákeřné a zbabělé ostny a možná se dozvíme, jakej je to chlapák (ano, dozvíme).

Další linkou by se snad dalo nazvat téma Hejmovy nemoci a kamarádovy smrti. Možná by se v těch tématech dal najít žďibec existenciálních úvah, ale opravdu jen žďibec. Hejma zjevně nechce sklouzávat do nějakého patosu, takže hlavně svoji nemoc líčí jako shluk více méně komických situací, ačkoliv jistý strach o vlastní život je v textu lehce znát. Leč Hejma je přece chlapák, takže po rekonvalescenci, při které se jeví být trochu prudícím pacientem, už zase vesele jointuje a leje jako zamlada, jakoby žádné těžké operace srdce nebylo.

Tedy, abych to shrnul. Jedno kopýtko mám již okované, a abych si ten Hejmův příběh zkompletoval a nechal si okovat i druhou nohu, tak se ještě dnes vrhnu na předchozí díl Hejmových pamětí s názvem Fejsbuk. Srdce zlomený mě k tomu přece jenom navnadilo. Bylo to čtení lehké, zábavné, klausismus s Hejmovou lidskou tváří se dal jakž takž vydržet, a, přes ty čtenářské rozpaky nad rozpačitým vyústěním linky Ondřej a Terry, by mě docela zajímalo, jaká cesta k těm rozpakům vedla.