(Pozor, následující recenze vyzrazuje děj knihy.)
Představte si, že na celém světě vymizí jakékoliv násilí. Přestanou fungovat pistole, samopaly, atomové bomby, a dokonce, když chcete někomu dát pěstí, nějaká neviditelná síla zastaví vaši pěst těsně před tváří vaší oběti a vy máte pocit, jako byste mlátili do zdi.
Skvělé, že? Jak by se asi změnil svět, kdyby veškeré násilí zmizelo.
Ovšem, když vám tohle nové paradigma vnutí mimozemská civilizace, která celoplanetárním silovým polem zastavuje kulky a pěsti a k tomu stejným silovým polem chrání přírodní zdroje a znemožní těžbu rud a ropy, stejně tak brání průmyslovému lovu ryb a vytvoří neprostupné koridory pro divoká zvířata, je to ještě tak super? Nevzali nám naši svobodu, byť jde o svobodu ničit a zabíjet? A mimoto se nikde neobjeví výsadek emzáků, aby vám své záměry vysvětlil, takže hlavně politici a podnikatelé se obrazně změní v křečky v kole, kteří odteď nemohou dělat nic jiného, než zmateně nekonečně pobíhat?
Zhruba takto je nastíněn základní motiv sci-fi od Stevena Eriksona s možná ironickým názvem Radujme se. Lidé v Africe, které už nemohou ohrožovat ozbrojené bandy, se zajisté radují. Palestinci a Židé, kteří na sebe najednou nemohou na Blízkém východě házet molotovovy koktejly a opětovat palbu se nakonec, poté, co na sebe chvíli nedůvěřivě civí, radují také. I šéf bandy afrických hrdlořezů, který je novou situací donucen se poprat se svým svědomím a srovnat se se svými dřívějšími odpornými činy, se nakonec taky trochu zaraduje. Politici, kterým jsou jejich zbraňové hračky k ničemu, se moc neradují. Náboženské sekty se hodlají radovat až v příštím životě, a tak páchají hromadné sebevraždy. Aspoň tuto svobodu nám mimozemšťané nechali. Násilí na divokých zvířatech a jiných lidech je tabu, ale sám sebe zabít lze. Takže aspoň tahle svoboda nám zůstala. Zato nám nezůstala svoboda se sjíždět a opíjet, protože emzáci „nějak“ zrušili účinky alkoholu a drog a aby nám to kompenzovali, tak nám poslali nano „něco“, co rejdí našimi těly a odstraňuje nám cholesterol a rakovinu, zkrátka nás léčí.
Musím říct, že tahle linka knihy mě opravdu bavila. Klade a i odpovídá na spoustu otázek. Třeba mou nejoblíbenější, byť vlastně marginální. Má cenu i nadále věznit vrahy a násilníky, když už nemohou nikomu ublížit? Nenastane totální anarchie, když najednou neexistují hranice pozemků, domů či států? Tedy přesněji, hranice sice nadále existují, ale není žádná možnost, jak je bránit. A je tím pádem vůbec opodstatněná existence států, když nejsou schopny plnit hlavní bod smlouvy s jejich občany, tedy bránit sebe a je? A co náboženství? Kde je tedy vlastně Bůh, když z nás někdo dělá nesvéprávná zvířátka a my s tím nemůžeme vůbec nic dělat? Zůstat či odejít od násilnického manžela, když už ztratil možnost ženu trýznit a ovládat? A hlavně a znovu: Je toto svoboda či komfortní otroctví? Spousta otázek, na které autor knihy docela zajímavě prostřednictvím příběhů mnoha postav odpovídá.
Další docela zábavná a poučná linka se týká jediného člověka, se kterým mimozemšťané komunikují. Jako zástupce lidské rasy, který má nakonec lidem předat zprávu o záměrech mimozemšťanů s lidstvem, si tato násobně vyspělejší civilizace vybírá spisovatelku sci-fi Samantu Augustovou. Tu souběžně se začátkem svého tajemného působení na planetu Zemi unáší na svou vesmírnou loď někde u Měsíce a prostřednictvím umělé inteligence s ní rozmlouvá a domlouvá její budoucí roli prostředníka. Samanta je ovšem prudce inteligentní, takže nesvolí ihned. A tak se nám dostává další várky zajímavých filozofických debat o lidstvu, opět hlavně na téma, zda je lidstvo nové způsoby vůbec schopno přijmout. A dozvíme se i to, že ačkoliv důležitou motivací mimozemšťanů pro jejich opatření je záchrana zemského biomu a zabránění v jeho dalšímu ničení lidmi, hlavním cílem je lidstvo popostrčit k ochraně dalších světů, kterých je vesmír plný, a které ohrožují další, tentokrát zlí mimozemšťané. Civilizace, která se Samantou promlouvá, je totiž pacifistická a jenom s pomocí „měkkých“ opatření, by ochranu dalších světů nezvládla. A tak by lidé mohli pomoci, byť, jak tvrdí umělá inteligence jménem Adam, která za ni hovoří, „prošli jste jen tak tak.“
Zde podle mě přichází problematická linka knihy. Je jasné, že aby lidstvo mělo nějakou motivaci k vesmírným mírovým misím, musí se ukázat na nepřítele. A ukazuje se na zlé mimozemšťany Šedáky, kteří prý už dlouhá léta terorizují Zemi, mají základny na Měsíci a na Marsu, na které unášejí lidi a živí se jejich psychickým strádáním. Takže je všelijak mučí a trápí a tím mají získat životní energii pro sebe. Ale hlavně: ti nejmocnější pozemšťané z NASA a tajných služeb o nich vědí a jejich existenci tají. Chápu, že ti hodní mimozemšťané chtějí lidi vyburcovat k boji proti těmto vesmírným lotrům, ale že k tomuto cíli autor použije tu nejprofláklejší konspirační teorii o tom, jak nás mocní tohoto světa balamutí ohledně kontaktů s emzáky, to je to největší klišé.
Stejně tak problematické je autorovo zjevné přesvědčení, že za bídu lidstva může kapitalismus. Vždyť přece ta neustálá sobecká honba za kapitálem a vlivem je podle něho zdrojem nejen rabování planety, ale vůbec úpadku lidstva. Mimozemšťané tak kapitalismus rozkládají nejenom tím, že lidstvu znemožní těžit ropu a rudy, ale že „z ničeho“, asi tedy ze vzduchu, vyrábí potraviny a další nezbytnosti, které jsou těm chudším volně k dispozici. Posílají nám plány na úžasné bezemisní motory, které snad mají čerpat energii z magnetického pole Země. Posílají je všem firmám, aby snad někdo neměl na výrobu motoru patent. Kromě potravin zdarma tu tedy máme i energii zdarma. Tato, jak oni říkají „společnost dostatku“, byznys pochopitelně taky paralyzuje.
Ale zato dle autora uvolňuje zdroje na to, co je cílem mimozemšťanů, tedy k lidskému výzkumu a pozdější ochraně blízkého či vzdálenějšího vesmíru. K tomu je mimochodem lidstvu taktéž pomoženo tím, že mimozemšťané, jak jinak, „z ničeho“ postaví po zeměkouli výzkumná a vzdělávací centra, v kterých se má lidstvo dozvědět vše potřebné k naplnění cíle.
A co naše Samanta, co mezitím ve vesmírné lodi rozmlouvá s mimozemskou umělou inteligencí? Nakonec svolí, zástupcem emzáků na Zemi se stane a lidstvu na půdě OSN vše potřebné asi tak o měsíc později vysvětlí. Poučené a technologicky skokově vylepšené lidstvo se semkne a vyrazí k Marsu. Následuje samozřejmě háček pro případný další díl, protože, jak jinak, na Marsu, respektive v jeho podzemí, se nachází něco živého mimozemského, co by bylo dobré v dalším díle prozkoumat.
Víte, mám z té knihy rozporuplný pocit. K jejímu přečtení mě nalákalo to základní a původní téma. Na Zemi zmizí násilí. Tohle téma je podle mě nosné na celou knihu. Na knihu, která by nezkoumala tuto novou skutečnost měsíc, ale roky. Na knihu, kde by mimozemšťané tuto novou situaci nastolili, a ať si pak klidně unesou Samantu a jejím prostřednictvím lidstvu sdělí: „Zabránili jsme vám ničit a zabíjet se a teď se starejte a zkuste to líp.“ Na knihu, která rozebere tuto novou situaci a přizpůsobování se lidstva na ni v delším časovém horizontu. Ať nám třeba rozvinutější civilizace pošle plány na ty zázračné motory, ať nám v přizpůsobení se pomůže. Opravdu by mě zajímalo, kam by se lidstvo v tomto novém světě za několik let či desetiletí posunulo. Bohužel, autor smýšlel jinak, zkrátil toto, podle mě, nosné téma na pár týdnů a hned potom se během krátké doby vylepšené lidstvo vydalo do vesmíru. Někdy méně znamená více. Kdyby záměrem mimozemšťanů prostě bylo jen dát lidstvu lekci a zachránit floru a faunu planety a pak to lidské pachtění s novým paradigmatem zpovzdálí léta sledovat, bylo by to pro mě asi zajímavější než když je tato linka utnuta konspiračními teoriemi a bleskurychlým obratem zájmu lidstva od vydělávání peněz k zachraňování vesmíru. I tak je ale kniha Radujme se zajímavou a svižnou scifárnou na zajímavé téma a čte se opravdu dobře.
Nejnovější komentáře