Trilogie Liou Cch-Sina o nesmírném vesmírném boji je ozačována jako nejlepší sci-fi sága současnosti. Něco na tom určitě bude, jde o překvapivě komplexní dílo zabývající se mnohými zásadními otázkami. Je rozumné vysílat vesmíru vstříc signály, které obyvatelům jiných souhvězdí lidstvo představí? Dokážeme si představit, že jinde ve vesmíru žijí civilizace, které jsou oproti nám ne stokrát, ale miliónkrát vyspělejší? Které by dokázaly Zemi zničit doslova lusknutím prstu a nebyla by žádná šance, jak katastrofu odvrátit? Dokážeme si představit, že jinde ve vesmíru můžou platit jiné fyzikální zákony? Dokázalo by se lidstvo s výhledem na katastrofu způsobenou jinou civilizací  za několik desítek let sjednotit a vrhnout veškeré síly na obranu proti desítky let vzdálenému nebezpečí?

Ozázky, samé otázky. Odpovědi na ně poskytne trilogie Liou Cch-Sina. Předtím, než prozradím děj knih (pozor, spoiler, pokud chcete knihy přečíst a zůstat překvapeni, nečtěte dál), tak se podělím o osobní dojmy z četby. Musím přiznat, že jsem doposud nečetl nějakou rozsáhlejší knihu napsanou autorem z tak vzdáleného jazykového okruhu. Liou Cch-Sin je Číňan a stejně jak je nezapamatovatelné jeho jméno, tak stejně obtížné je udržet v hlavě jména hrdinů jeho knih. Všechna ta čínská jména mi přišla velice podobná, tak jsem se někdy ztrácel, o kterém že to vědci je zrovna řeč. Pochopení nepomůže ani to, že lidstvo v době děje knihy již zvládá hibernaci, takže se na scéně objevují z hibernace probuzení lidé, kteří z knihy zmizeli před stovkami stránek. Těžko si po té době vybavit, co činila ta osoba s tím nezapamatovatelným jménem před desítkami let, před tím, než se uložila k spánku. A nepomáhá ani to, že autor se příliš nezdržuje popisem postav, ti lidé obvykle nemají nějakou výraznou vlastnost či podobu, aby si je člověk vybavil, až znovu přijdou na scénu. A vzhledem k tomu, jak dlouhé je časové rozpětí děje knih, tak se tím dlouhým časem samozřejmě mihne spousta postav. Orientovat se v postavách je v této trilogii zkrátka docela těžké. Co je ovšem perfektní, tak to je autorova představa budoucího pozemského i vesmírného světa. V prvním díle jsou představováni Trisolarané a jejich boj se složitými poměry v jejich hvězdné soustavě. Jejich svět, kde dochází kvůli nestabilitě trojhvězdného systému k opakovaným destrukcím a vzestupům, je autorem popsán opravdu zajímavě. Stejně tak zajímavý je popis lidského světa za desítky let od současnosti. Hrátkám s různorozměrnými vesmíry a jinou rychlostí času ve třetím díle asi lépe porozumí čtenáři s větší představivostí či znalostí fyziky, než jsem já, ale o to více jsem asi nad tou autorovou představou žasl.

A nyní tedy spoiler, kdo si chce knihy přečíst a být překvapen, ať nečte dál.

1. díl – Problém tří těles. Lidstvo odpoví na zprávu z vesmíru a dozví se to, že vyspělejší mimozemská civilizace zvaná Trisolarané si Zemi s chutí zabere, a to s pomocí pozemských kolaborantů a mikrorozměrných sabotážních a informačních počítačů.

2. díl – Temný les. Lidstvo vymýšlí, jak se bude invazi, která nastane za desítky let, bránit. Přijde na to, že nejlepší metodou je pohrozit Trisolaranům, že pošle do celého vesmíru informaci o poloze jejich planety a nějaká ještě vyspělejší civilizace si to s nimi vyřídí. Ti si uvědomují, že tato hrozba je potenciálně likvidační, tak dělají dobrotu a dokonce poskytnou pozemšťanům něco málo ze své vyspělé technologie.

3. díl – Vzpomínka na Zemi. Tato hrozba nějaký čas funguje, až do doby, kdy se tím vyvoleným pozemšťanem, který má signál vyslat, stane osoba, která bude mít tolik ohledů, že by si vyhubení jiné civilizace na triko nevzala. To berou Trisolarané jako slabost a rozhodnou se zaútočit. Invaze je na spadnutí, když přece jenom nějaký člověk, který se nachází na vzbouřené lodi daleko od Země, signál spustí. Trisolarané jsou zničeni ještě vyspělejší civilizací. Lidstvo další stovky let vymýšlí metodu, jak se podobnému výpadu ještě vyspělejší civilizace ubránit, leč zapomene na to, že to ta nesmírně vyspělá civlizace všechno i přes vzdálenosti v desítkách světelných let vidí, a že se vlastně připravuje na minulou válku. Koho by ale napadlo, že existuje civilizace, která umí poslat do sluneční soustavy miniaturní dvourozměrný vesmír, který se na povel začne rozvíjet a během několika dní udělá z celé sluneční soustavy dvourozměrnou placku? Dva pozemšťané přece jenom uniknou a díky anomáliím v rychlosti světla na místě, kde se usadí, žijí v kapesním vesmíru další miliardy let, které v jejich útočišti s časovou anomálií uplynou za pár let. Nakonec svoje útočiště opustí a zničí, protože vyslyší volání těch nejvyspělejších vesmířanů, kteří varují, že tvorbou tisícovek kapesních vesmírů mizí z vesmíru hmota a kvůli tomu by se vesmír donekonečna rozpínal, stal se nakonec mrtvou hrobkou, a to by nikdo neměl chtít, protože lepší možností vývoje je naopak smrštění vesmíru, nový velký třesk a možnost vzniku nového života.

Hlavním poselstvím knihy je podle mě takové lehké varování lidstva, aby se případným jiným civilizacím moc neukazovalo. Pravděpodobnost, že cizí civilizace budou natolik vyspělé, že pro ně bude zničení pozemského života jenom takovým malým lusnutím prstu, není zas tak zanedbatelná. Ale čas už tiká… Rádiové a televizní signály posíláme do vesmíru již desítky let. Otázka zní: jestlipak si nás už nějací o mnoho vyspělejší Trisolarané či nějaká jiná, ještě vyspělejší civilizace, všimla? Odpověď zatím neznáme, ale díky Liou Cch-Sinovi si můžeme představit, co by mohlo následovat, kdyby se ukázalo, že ano.

Kniha Artemis od Andyho Weira mě bavila,  tak jsem chtěl v mém aktuálním čtecím období pokračovat s něčím, co by mohlo být podobné. A tak jsem v regálu se sci-fi knihami narazil na knihu Mise Saturn. Trochu mě odrazovala nakladatelská značka; nakladatelství Omega je známo špatnými překlady, za které dostalo již řadu překladatelských anticen. Ale budiž, řekl jsem si, příběh o letu k Saturnu by nemusel být špatný.

Následující text obsahuje spoilery.

Děj knihy se odehrává v roce 2066. Trochu náhodou zaznamenají Američani jakousi anomálii u Saturnu, a ačkoliv dělají vše pro to, aby objev utajili, tak se to nakonec prolákne. A prolákne se i to, že tam někde u Saturnu se objevila a následně zmizela mimozemská loď a že je pravděpodnobné, že se tam nachází nějaká mimozemská základna. V tu chvíli začíná boj o to, kdo ze dvojice nejvyspělejších zemí, tedy Spojených států a Číny, bude u Saturnu první. Vhodnou loď z nich nemá nikdo, ale Čína je přece jenom trochu napřed, tak vyráží do hlubin vesmíru první. Američané letí o pár měsíců později, ale jejich nový motor a jiná dráha letu je mají dostat ke vzdálené planetě dříve. Cestou přijdou kvůli technickým problémům způsobených sabotáží o hlavní inženýrku, ale i tuto překážku překonají.

To by byla řekněme první část knihy, která se po pozvolnějším začátku docela rozjíždí a odkládá se docela těžko, protože zvědavost, jak to bude dál, roste. Obavy ze špatného překladu se bohužel částečně naplňují, v knize najdete věty, které si musíte přečíst třikrát a přesto nevíte, co jimi chtěl básník říct. Nicméně z globálního pohledu vás kniha dokáže pohltit, ne že ne.

Konec vsuvky, podívejme se na druhou část knihy. Příběh ukazuje, že lidstvo roku 2066 se zatím moc nepoučilo a ani miliardu kilometrů od Země nejsou schopny posádky vesmírných plavidel soupeřících zemí spolupracovat, ba dokonce naopak. Američané se k mimozemské základně dostanou první, zjistí, že tamní umělá inteligence nabízí mnoho převratných vědeckých poznatků a dělají vše pro to, aby si odvezli vše a na Číňany aby nezbylo nic. Tím pádem zamlčí něco z pravidel pohybu na základně a i kvůli jistému buranismu Číňanů (taky se ode dneška moc nepoučili), kteří prostě „musí“ ze základny něco odvézt, třeba i násilím, dochází k výbuchu a ztrátám na čínské posádce. Tou dobou už amíci pádí domů a modlí se, aby nebyli Číňany dohnáni. Marně. Poškozená čínská loď je dostihne a její posádka je Američany neochotně zachráněna. Číňané se odvděčí násilným ovládnutím amerického plavidla, které po nějaké době získají američtí astronauti zpět do své moci.

Řekněme, že tím končí druhá část knihy, stále velice dobře čtivá a napínavá, byť tedy i nadále občas krkolomně přeložená. Co se mi líbí, je to, že stejně jako v případě knihy Artemis se u pozemšťanů nenachází žádná nerealisticky dokonalá technologie, a tak si člověk dokáže dobře představit, že za těch zhruba padesát let by mohly být popisované technologie opravdu k dispozici. Koneckonců, v doslovu autoři svoji snahu o realističnost použité techniky popisují a přikládají i přehled současných výzkumů, které by k této technologii mohly vést.

Závěr knihy mi přišel trochu zmatený. Američany přivážená mimozemská technologie, kterou chtěli Číňané šlohnout, byla zničena. Snad s výjimkou jediného paměťového média, které se jednomu Američanovi podaří nějak dostat z lodě ven a krabička s cennými daty si tak pluje po oběžné dráze. Tohoto Američana pak dole na Zemi odsoudí. Nepochopil jsem proč. Pak ho pustí, protože technologie by se hodila a on ví, kde na té oběžné dráze lítá. Tak se s ním dohodnou. Měla to být sofistikovaná metoda, jak přesvědčit ostatní pozemšťany, že je ta úžasná technologie v pánu a nechat si ji jen pro sebe? Možná. Ale stejně mi ten konec přišel těžko uchopitelný. Takže po šestistech docela napínavých stranách nepřijde žádná napínavá ani překvapivá katarze a celé to tak nějak vyšumí.

Kniha autorů Johna Sandforda a Cteina Mise Saturn opravdu dokáže pohltit. Nejzajímavější částí je asi přílet astronautů k základně, kde sice nenajdou mimozemšťany, ale i tak si popovídají alespoň s umělou inteligencí. Snaží se z toho přístroje dostat odpovědi na spoustu otázek, ale mnoho jich zůstane nezodpovězeno. Tato část knihy mě nejvíce bavila. Co se postav týče, tak není úplně lehké si k nim najít vztah. Pár jich je popsáno docela plasticky, ale takové to, že by se vám postavy zhmotňovaly před očima a vy byste si dokázali představit, kdo by je asi tak ve filmu podle knihy natočeného mohl hrát, tak tohle se mi u Mise Saturn nestalo. Takže tohle je mínus. Podivný konec další hvězdičky dolů. Překlad by mohl být lepší. Celkem tedy asi tak tři hvězdičky z pěti za to, že se mi zas po nějaké době stalo, že ač se mi ve tři ráno zavíraly oči, přesto jsem se překonal, četl do čtyř, a na to, že za pár hodin vstávám do práce, jsem nehleděl.

Na tuhle knihu jsem s napětím čekal. Marťana od Andyho Weira jsem četl ještě dlouho před tím, než natočili film (a dobře ho natočili) a byl jsem z té knihy nadšen. Byla to autorova prvotina (před napsáním Marťana se živil jako softwarový inženýr) a bylo znát, že ve vědě a technice je kovaný. Marťan není taková ta nerealistická sci-fi, kde se vyskytují nějaké zázračné pohony raket jako ve Star Wars či rozebírání lidí na atomy a jejich skládání na jiném místě jako ve Star Treku. Použité technologie jsou více méně realistické a dá se předpokládat, že dříve či později budou skutečně reálně uskutečnitelné. Postavy nejsou žádní supermani a mají své slabosti. Nechybí humor ani napětí. Takový typ vědeckofantastické literatury mám rád. Byl jsem tedy zvědav, jaká bude autorova druhá kniha, na kterou se mohl po úspěchu Marťana soustředit a dát si s ní načas.

Jak to dopadlo? Artemis je ještě lepší. To dobré z Marťana zůstalo, tedy jde o sci-fi opět uvěřitelnou. Žádná zázračná technika se v knize nevyskytuje, fyzika funguje a člověk má pocit, že za pár desítek či stovek let se popsané děje a skutečnosti opravdu mohou stát. Oproti Marťanovi má kniha Artemis velkou výhodu: na mnoha stránkách Marťana se totiž popisuje boj jednoho člověka o život na nehostinné planetě a tudíž v příběhu trochu chybí dialogy. Ačkoliv je příběh osamělého o život bojujícího astronauta zajímavý, přece jenom  mi v něm scházela interakce s jinými postavami. V Artemis se to naopak zajímavými hrdiny jen hemží.

Artemis je soukromá základna či spíše město na Měsíci, kde žijí dva tisíce lidí z celého světa a vybudovala ji firma z Keni. Z rovníku se totiž na Měsíc cestuje nejlépe, a tak je z této africké kdysi chudé země vesmírná velmoc. Libertariáni by z  uspořádání města Artemis měli radost. Společnost se tvoří tak nějak sama, divoký kapitalismus funguje a ve městě nejsou žádné pozemské zákony. Jediným možným trestem je vyhoštění na Zemi. Na konci knihy ale libertariáni zapláčí, protože město nakonec dospěje k tomu, že bez pravidel by ho nakonec ovládla mafie. Převratný vynález, který lze vyrobit pouze na Měsíci díky jeho oproti Zemi menší gravitaci, a díky kterému by se dalo pohádkově zbohatnout, spustí dramatické události, kdy mafiáni rozjedou na Artemis dosud nevídané vraždy a pokus o ovládnutí města. Tomu se snaží zabránit hlavní hrdinka Jazz Bašarová, zpočátku sama, později i s několika kamarády.

S Jazz jsem měl při čtení knihy přece jenom jeden menší problém. V době, kdy se kvůli miliónové odměně od jednoho miliardáře (v té době ještě ani neví o pozadí mafiánského spiknutí) sama snaží sabotovat mafiánskou fabriku na hliník, kyslík a raketové palivo, působí dost supermansky. Najde krkolomnou cestu z města (ven mohou pouze školení průvodci, a to ona není, protože nesložila zkoušku), chodí si sama po Měsíci a pak s pomocí jakési letlampy sabotuje těžební stroje… To mi přišlo trochu přitažené za vlasy, nemyslím si, že by takové sofistikované sabotáže byla schopna jedna, byť sebeschopnější, osoba. Ale budiž, vývoj příběhu si to žádal a zapojení dalších lidí by v této fázi asi narušilo logickou stavbu knihy. Ovšem, mimo těchto téměř nadpřirozených schopností je Jazz osobou sympatickou, vtipnou, trochu rozporuplnou, ale hlavně pro knihu velmi důležitou. Je to totiž ona, kdo v ich formě celý příběh vypráví.

A vypráví ho pěkně. Děj jde svižně dopředu, dozvíme se opět, stejně jako v Marťanovi, spoustu vědeckých a technických zajímavostí, navíc nahlédneme do struktury tvořící se společnosti i s jejími boháči i chudáky, poznáme obyvatele města, kteří se živí jak se dá a oproti pozemšťanům mají asi přece jenom trochu svobodnějšího ducha, zjistíme, jak může fungovat neregulovaná ekonomika a nakonec se nám dostane trochu toho napětí, detektivního pátrání, ohromného výbuchu, který málem způsobí otravu všech obyvatel města a nakonec samozřejmě happy endu.

Přečetl jsem Artemis za víkend a stavím knihu ještě výše než Marťana. Pokud se jí chopí stejně dobrý režisér, tak z ní bude opravdu velmi dobrý film s atraktivní hlavní hrdinkou. Hrát by ji mohla třeba Maisie Williams, té bych ztvárnění té nespoutané, neposlušné a urputné obyvatelky měsíčního města Artemis Jazz Bašárové docela i věřil.

 

 

Richard Porter - A touhle bombou se musíme rozloučit

Procházím se takhle knižními novinkami z posledních měsíců a mezi nimi mě zaujala kniha ze zákulisí natáčení pořadu o autech Top Gear. Kdyby náhodou někdo tuto show neznal: jde o vizuálně opulentní road movie, kde se v nádherných exteriérech z celého světa prohánějí ve sporťácích za miliony tři komičtí chlápci. Do toho občas nějaká kára vybuchne, spadne na ni klavír či se roj aut použije k hraní fotbalu s obřím míčem. Velice často, opravdu velice často si divák říká: jak na to vůbec přišli? Jak to udělali? A diví se, kroutí hlavou a kouká na to s otevřenou pusou. Tolik zhruba k této show, jejíž scénárista napsal knihu A touhle bombou se musíme rozloučit…

A touhle bombou aspoň tedy mě vyvedl scénárista z iluzí. Opravdu jsem si myslel, že všechny ty hlášky, vtipy, absurdní přirovnání a skvělé metafory pocházejí přímo z myslí protagonistů, tedy pánů Clarksona, Hammonda a Maye. Že jejich vzájemná chemie je hlavním scénářem celé show. Ale kdepak. Pořad scénář má. A nemálo z těch nekorektních keců a jazykových klenotů vymyslel scénárista Richard Porter.

A dá se mu to při čtení jeho knihy docela i věřit. Píše stylem docela krátkých kapitol, které by se daly označit jako sled historek ze zákulisí. A píše to opravdu ladně. Anglicky jemně humorně, ironicky i sebeironicky. Na světlo vynáší spíše asi už známé a nekonfliktní skutečnosti, těžko říct, zda se dá z jeho líčení pozadí tvorby úspěšného pořadu vyčíst něco nového či originálního. A už vůbec ne kontroverzního. Skoro to vypadá, jakoby produkce pořadu o autech byla něco jako dětský tábor, kde si sice občas kluci vletí do vlasů, ale jinak jsou úplně nejvíc nejlepší kámoši. Samozřejmě, dočtete se i o různých problémech, které při produkci tak obří show samozřejmě nastanou, ale nic z toho se nezdá být skutečným dramatem. A ke konci knihy, jak se v chronologickém vyprávění blíží konec pořadu v tehdejším moderátorském složení, ze stránek teče potok patosu a člověk si řekne, kde asi autor nechal ten nadhled ze zbytku knihy.

Pak si ale přece jenom trochu kontroverze a napětí čtenář užije. Jak známo, tak konec pořadu Top Gear s Clarksonem a spol. nastal ve chvíli, kdy tento v té chvíli hladový a podnapilý moderátor praštil dlouholetého produkčního, snad proto, že mu tento jeho asistent přinesl studenou večeři. V tu chvíli nenechává Porter na Clarksonovi nit suchou, nedokáže to pochopit, jak mohl být tak hrubý, jeho omluvu považuje za neomluvu, a to, že je Clarkson z pořadu vyhozen, považuje za ještě malý trest. Má v tom jasno a s tím hrubiánem už nechce nic mít…

Ale… sakra, vždyť kluci byli těch třináct nebo kolik let kámoši. Takže po nějaké době, kdy se Porter soustředí na psaní právě této knihy, mu Clarkson a spol. hodí lano do týmu pro produkci nového pořadu Grand Tour a vše je odpuštěno, chlapci se společně vrhají do dalšího dobrodružství.

Co k té knize říct? Čte se báječně, měl jsem ji za večer sfouknutou. Pro ty, kdo mají Top Gear a jeho protagonisty v oblibě, jde o vítané doplnění znalostí o jejich práci. Kniha může být užitečná třeba i pracovníkům televizí, přece jenom něco málo z výrobního tajemství superúspěšného pořadu se z ní vyčíst dá. Užijí si ji asi i milovníci typického anglického humoru, je ho v knize přehršle. Já bych možná uvítal více kontroverze a napětí. Ale autor je opravdu loajální a jestli se při tvorbě pořadu nějaký průšvih kdy stal, tak si ho nechává pro sebe. No a ten patos na konci knihy, ten si mohl nechat. Jinak ale fajn počtení, spokojenost.

Srdce zlomený - Ondřej Hejma

Asi po dvou letech jsem přečetl či aspoň tedy dočetl knihu. Já vím, já vím, hrozná ostuda, když knihkupec nečte. Ale aspoň jsem ty nepřečtené knihy kompenzoval knihami naposlouchanými. Audioknih totiž konzumuji dostatek. Ale stejně. Už jsem měl z audioknih takový pocit, že nelze sto procent poslouchacího času udržet pozornost, a pak má člověk v příběhu díry. A taková ta představivost, kdy si člověk v hlavě formuje podobu postav a prostředí (a pak, když knihu někdo natočí na film, tak je zklamán výsledkem), tak ta je u audioknih taky narušena tím prostředníkem mezi knihou a posluchačem, tedy hercem, který audioknihu načítá.

Nu, tak jsem si tedy řekl, že kovářova kobyla, tedy nečtoucí knihkupec, by měla aspoň jednu malou podkovičku na své kopýtko přitlouci. Rozhodnutí, co za podkovičku by to mělo být, bylo definováno touto situací: knihkupec odchází z knihkupectví, ve dveřích mu hlavou probleskne to rčení o kovářově kobyle, řekne si: „nějakou podkovu by to chtělo“, vrací se do potemnělého knihkupectví a vybírá prakticky to první, co mu padne do ruky. Chce knihu relativně útlou, aby ji pokud možno přečetl za jeden večer. A nechce se mu ťapat po vytřeném a temném obchodě. Tedy sáhne do prvního regálu, který je vyhrazen pro českou beletrii.

A tak, milí čtenáři, jsem přečetl po dvou letech knihu.

Sáhl jsem po knize, která splňovala požadavky na to, být tou první podkovou po těch letech bez bačkor. Požadavky byly takovéto: něco, co by mohlo být relativně lehké zábavné čtení, však když se člověk vrhá do tréninku, tak by taky neměl hned běžet maratón; něco relativně tenkého, aby byla šance knihu přečíst za jeden večer a nehrozilo tak nebezpečí odložení a následného nedočtení – to se mi za ty dva roky bez dočtené knihy už několikrát podařilo; kniha by měla být z těch levnějších, protože jsem byl přece jenom nějaký čas bez tréninku a nerad bych neurvalým čtením, které po létech bez praxe mohlo nastat, zničil nějakou dražší knihu. Přece jenom jsem měl v úmyslu ji po přečtení vrátit do regálu a prodat.

Všechny požadavky splnila kniha Ondřeje Hejmy Srdce zlomený. Dvěstě stran, to by šlo, autor s pověstí člověka sice inteligentního, ale zároveň zábavného a cena 269 korun, což už je při současných cenách knih dolní cenová hranice nevýprodejových knih.

A teď tedy, po tom zdlouhavém úvodu na téma kovářovy kobyly a optimálního postupu výběru první podkovy, bude recenze. Býval jsem kdysi břitkým recenzentem. Ono taky v době, kdy jsem hltal dvě knihy týdně, bylo jednoduché být Rejžkem, protože ačkoliv jsem tehdy četl literaturu spíše oddechovou, přesto v tom množství bylo zřejmé, jak oddělit zrno od plev. Měl jsem srovnání. Nyní srovnání nemám, takže budu spíše milý.

Jak jsem se ze Srdce zlomenýho dozvěděl, jde již o třetí díl autorových pamětí. Což jsem předtím nevěděl. Nicméně v tomto případě asi není problém začít od konce. Asi tak třikrát – čtyřikrát v průběhu četby jsem si říkal, že by bylo dobré vědět, co že se to stalo v předchozích dílech, ale jinak jsem deficit necítil. Hejma bezpochyby píše lehce, ironicky, zábavně. Jeho ostny, kterými čas od času někoho popichuje (třeba Michala Viewegha) jsou sice nabroušené, ale neřekl bych, že zákeřné a zbabělé. Časově různě od sebe vzdálené deníkové záznamy začínají inaugurací prezidenta Zemana na jaře 2013 a končí inaugurací prezidenta Trumpa v zimě 2017. Čili rámec příběhu je definován docela případně. Za tu dobu se stalo mnoho různých událostí v politice a kultuře, na které přijde v knize řeč. Kdybych byl nějak ideologicky zaťatý, tak bych asi občas nesouhlasně kroutil hlavou, takto jsem jen někdy pozvedl obočí. Ty události jsou většinou komentovány jako by je komentoval Václav Klaus, ovšem bez té pověstné klausovské arogance, naopak, s jakýms takýms nadhledem a vtipem. A když se člověk oprostí od toho, že s klausismem (byť je v knize Klausova ideologie vylepšena tou Hejmovou lidskou tváří) má jinak docela problém, tak se těmi poťouchlostmi dá docela bavit.

Nicméně, pokud odhlédnu od politiky, nalezl jsem v knize několik dalších linek. Jedna z linek té knize vysloveně prospívá a je snad jediným zdrojem jakéhosi napětí, kdy si člověk říká: „Jak tohle všechno asi dopadne?“. Tou linkou je Ondřejova korespondence s dávnou známou z Ameriky. Vzhledem k tomu, že jsem předchozí díl Hejmových pamětí zatím nečetl, tak nejsem úplně zpraven o hloubce vztahu Ondřeje s Terry, ale zřejmě jde o osobu v Hejmově životě docela osudovou. Oba dva v té koresponenci tak nějak krouží okolo… Čeho vlastně? Jakoby chtěli něco vyřešit, ale každý z nich mluví o voze i o koze. Ty zprávy se míjejí, Ondřej je racionální, Terry jakoby lítala v oblacích. Terry se dává v pokročilém předdůchodovém věku k Mírovým sborům a jede vyučovat cosi do Moldávie. Ondřej to moc nechápe. Terry v každém dopise z Moldávie píše o tom, že by bylo dobré navštívit Prahu, když už to je z Moldávie tak (pro Američana) relativně blízko. Jinak není zřejmé, co vlastně chce. Návštěva nakonec proběhne a jediným výsledkem jsou rozpaky. Návštěvou Terry někdy na stránce 160 taky končí tato korespondenční linka knihy, ten jediný zdroj napětí v Srdci zlomeným. Opravdu si člověk při čtení této korespondenční linky říká: „To jsem zvědav, jak to dopadne. Je jasné, že ta žena je osudová, ale vztah s ní je komplikovaný. Dají to nakonec nějak dohromady, ačkoliv Ondřej je již čtyřicet let ženat?“ No, nakonec to rozpačité vyústění nebudí rozpaky jenom v Ondřejovi a možná i Terry (i když ta se tváří tak étericky, že snad slovo rozpaky ani nezná), ale i ve čtenářovi. „Kvůli tomuhle jsem byl dvě třetiny knihy napínán?“, říká si.

Já jsem si dokonce říkal, že po odeznění této koresponenční linky někde ve dvou třetinách knihy, ztratil příběh jakýkoliv spád. Dál už to bylo jasné. Bylo jasné, že Hejma bude na dalších stránkách s lidskou tváří komentovat svět po klausovsku, bude střílet sice nabroušené, ale ne zákeřné a zbabělé ostny a možná se dozvíme, jakej je to chlapák (ano, dozvíme).

Další linkou by se snad dalo nazvat téma Hejmovy nemoci a kamarádovy smrti. Možná by se v těch tématech dal najít žďibec existenciálních úvah, ale opravdu jen žďibec. Hejma zjevně nechce sklouzávat do nějakého patosu, takže hlavně svoji nemoc líčí jako shluk více méně komických situací, ačkoliv jistý strach o vlastní život je v textu lehce znát. Leč Hejma je přece chlapák, takže po rekonvalescenci, při které se jeví být trochu prudícím pacientem, už zase vesele jointuje a leje jako zamlada, jakoby žádné těžké operace srdce nebylo.

Tedy, abych to shrnul. Jedno kopýtko mám již okované, a abych si ten Hejmův příběh zkompletoval a nechal si okovat i druhou nohu, tak se ještě dnes vrhnu na předchozí díl Hejmových pamětí s názvem Fejsbuk. Srdce zlomený mě k tomu přece jenom navnadilo. Bylo to čtení lehké, zábavné, klausismus s Hejmovou lidskou tváří se dal jakž takž vydržet, a, přes ty čtenářské rozpaky nad rozpačitým vyústěním linky Ondřej a Terry, by mě docela zajímalo, jaká cesta k těm rozpakům vedla.

Naše kolegyně Iva z nás v knihkupectví čte nejvíce a má pro vás další minirecenci knihy, kterou právě dočetla.

Od chvíle, kdy tato kniha dorazila k nám do knihkupectví, jsem po ní pokoukávala, nerozhodná, jestli se do ní mám pustit.

Námět knihy – reality show, která se zvrhe v boj o holé přežití, mě docela lákal. Nakonec jsem neodolala. Leč přišlo zklamání, čekala jsem mnohem víc.

Zajímavý námět, hezky vykreslené prostředí, kniha se i příjemně četla. Ale to je asi tak všechno. Přišlo mi, že autorka jako by klouzala po povrchu, nepouštěla se do žádné situace hlouběji. I prozření hlavní hrdinky, že teď už nejde o hru, ale realitu, bylo poměrně nijaké a vzaté šupem.

První polovina knihy je docela zajímavá, čtenář se dozví pár zajímavostí o tom, jak se tyto pořady vlastně dělají. Líbilo se mi, jak je tam krásně ukázáno, jak snadno jde manipulovat s diváky u televizních obrazovek pomocí trochy střihačské práce. Ale druhá polovina už je taková klasická apokalypsa, jak ji všichni známe z televizních seriálů. A právě pro fandy tohoto žánru by kniha mohla být zajímavá.   Poslední

Naše knihkupkyně Iva, která je zde u Knihkupce nejpilnějším čtenářem, opět přečetla nějaké knihy a ráda se s vámi podělí o své dojmy.

Němý křik

Pět lidí má na svědomí ohavný zločin. Když začnou jeden po druhém umírat, začnou zbývající panikařit. Nepohřbili snad své tajemství dostatečně hluboko? Nebo je to jen nezvyklá náhoda? Detektiv Kim Stoneová musí pátrat v minulosti, aby dopadla vraha.

Ďábelské hry

Jak se postavit k případu, když víte, že oběť je zároveň i pachatel brutálního znásilnění? A jak je možné, že v sobě znásilněná žena vzala takovou sílu a po letech se postavila muži, který ji ve vzpomínkách tak trýznil? Tady je za oponou ještě jiný hráč, loutkář, který využívá oběti trestných činů, aby si vyzkoušel svůj zvrhlý experiment.

Tahle detektivka mě vyloženě baví. Asi proto, že jsem si ihned oblíbila inspektorku Kim Stoneovou. Je inteligentní, bystrá a taky trochu asociální. A nijak ji to netrápí. Na první pohled chladná a odměřená, ale čím déle čteme, tím víc ji máme rádi. Když zrovna nehoní vrahy, snaží se péct doma koláčky. A moc jí to nejde. Nebo adoptuje opuštěného psa, i když to není ani trochu rozumné.  Navíc je vtipná. Právě takové věci z ní dělají postavu, kterou si musíte oblíbit.

Zatím jsem přečetla oba díly a už se nemůžu dočkat dalšího. Je to napínavé  i bez litrů krve a extrémě drastických scén. Autorka také umí postupně zvyšovat napětí a perfektně vykreslit postavy, což mám na knížkách moc ráda 🙂

20170316_132408

 

Obvykle nečtu autorky. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl něco od nějaké spisovatelky. Nemám rád číst cokoliv z ženského pohledu, se všemi těmi city a hysteriemi. Jsem snad nějaký macho? Ne, ne, mám ženy rád, ale jejich psaní mou pozornost prostě nepřitahuje.

Takže to, že jsem přečetl knihu od Terezy Boučkové, je dost unikátní událost. Ale opět: musel ze o to zasloužit muž.

Knihu od Pavla Kohouta Kde je zakopán pes mám docela rád a obvykle ji čtu ob několik let znovu a znovu. Tentokrát měla tato knížka, která se jeví, že se dá přečíst za víkend, posloužit jako zábava do hospody. Nenašel se žádný kamarád, který by šel s knihkupcem na pivo, ale knihkupec na něj měl opravdovou chuť. V těchto případech si do putyky někdy beru i kámošku knihu, aby živé spolustolovníky nahradila. A začetl jsem se. Až tak, že jsem knihu na další dva dny neodložil a dočetl, s takovým tím překvapením, jak to trvalo dlouho. Krátká se jen zdá. Tentokrát byl můj dojem z knihy o útrapách chartistů a dalších opozičníků v sedmdesátých letech minulého století na jednu stranu podobný jako při předchozích čtení knihy Kde je zakopán pes. Opět jsem se utvrdil v tom, jak byl normalizační komunistický režim ubohý. Věšet lidi jako v padesátých letech už nemohli, zahraniční tlak byl přece jenom znát, ale jinak se estébáci vyžívali v těch nejubožejších trápeních disidentů včetně vraždy psa, která se dostala i do názvu knihy. Na druhou stranu mě tentokrát trochu iritoval ani ne tak moc zakrývaný autorův povýšený pohled. Z toho člověka úplně kapal narcismus a sebeláska. Ten bývalý stalinista, který nakonec v období pražského jara přišel k sobě a následnou odvážnou disidentskou činností svůj poklesek odčinil, se prostě vykašlal na své tři děti, o to víc se sebedojímal nad tím, jak šikovně to s těmi estébáky koulí, jak má všechno skvěle vymyšlené a zkonspirované, zatímco ti ostatní jsou jenom zbabělci. Ne že by neměl pravdu. Ale přece jenom, když tu knihu člověk čte, tak mu takováhle autorova arogance moc nepomáhá ku vzniku sympatií k jeho osobě. Aspoň, že hlavním hrdinou knihy je jezevčík, který sympatie vzbuzuje. A v této knize občas i probleskne střípek příběhu autorovy dcery.

Ano, dcerou Pavla Kohouta je Tereza Boučková a díky tomu, že jsem si vzal do hospody knihu jejího otce, jsem se po létech rozhodl přečíst knihu od autorky – ženy. Zajímal mě prostě ten druhý pohled.

Z tohoto pohledu je četba těchto dvou knih, přesně v pořadí, jak byly napsány, tedy nejdřív té Kohoutovy a pak té od Boučkové, unikátní zkušeností. Boučková zjevně Indiánským během na otcovu knihu reaguje, v obou knihách se najde nemálo shodných situací a právě ten rozdílný pohled na ně je kouzelný. Otcova kniha je rozvláčnější, faktografičtější, vtip absentuje, dceřina je úsporná a místy sebeironická, na několika místech oprávněně vzteklá. Nejvíc v místě, kde cituje otcovu knihu, pasáž, kde otec dceři cosi vyčítá. Ten otec, který se uvolí své tři děti vidět čtyřikrát ročně, nijak moc nepomůže v nouzi, matku svých dětí, která dělá co může, nepodrží, když je potřeba, nejen, že jí nepůjčí peníze, když ji doženou nějaké estébácké pokuty, ale naopak se domáhá, aby se vzdala vlastnictví společného domu. Kdyby tak každá kniha, kterou někdo napíše a do příběhu použije reálné postavy, měla podobnou oponenturu, to b., které autor neřekne! To by bylo zajímavé. A to je zajímavé na tom, přečíst si ty knihy otce a dcery pěkně začerstva hned po sobě.

Úsporný styl Terezy Boučkové se mi líbil. Alespoň tedy v Indiánském běhu, kde člověk i díky tomu, že předtím přečetl Kde je zakopán pes, nepotřebuje všechny ty informace o osobách a obsazení, však je do značné míry díky knize od Pavla Kohouta zná. Dokáže si pak ty více méně nejmenované postavy zasadit do kontextu, přiřadit jim jména a tváře a tím pádem se zorientovat. V dalších dvou příbězích, které kniha obsahuje, tedy Křepelice a Když milujete muže, naopak autorčina úspornost vadí. Těžko, těžko, se vžít do postav, o kterých toho moc nevíte. Ty příběhy silných žen jsou dobré, ale čtenáři přijdou takové jakoby nedopsané a nedokončené.

Ty dvě knihy lze číst jako svým způsobem souboj. Otec podává, dcera returnuje. Otec lépe vykresluje celkovou atmosféru, je fakticky přesný. Pokud se snaží být vtipný, je to křečovité. Dcera je úsporná, neplýtvá písmenky, je upřímná, místy snad až moc. Otec je zjevně zkušenejším spisovatelem, jeho román je propracovanější a má místy detektivkový spád.

U mě ale vyhrává dcera, pane Kohoute líběj odpustit. To vaše samožerství ze stránek jen kape a já sám se divím, že jsem ho tam při předchozích čteních vaší knihy neviděl. Bylo zjevně potřeba toho druhého pohledu, aby čtenářovi spadly růžové brýle, kterými předtím v knize viděl hrdinného chartistu a jeho potýkání se s úřady, zatímco jeho odvrácenou tváří byl trochu morálně pochybný otec, který opustil své děti a velkorysost pro něj byla neznámým slovem.

Kde je zakopán pes, Indiánský běh

Vážení čtenáři, když jsme před několika měsíci dokončili rebrand vzhledu našeho eshopu, tak jsme si do loga vepsali i naše nové heslo: „S láskou ke knihám, s nadšením pro Vás“. To samozřejmě stále platí, ale, jak to tak chodí, o prázdninách nám nadšení trochu opadlo, nejen myslí, ale tělem jsme byli u vody a v přírodě, naši práci zastávali částečně brigádníci, kteří, ač byli nadšení, tak dělali z nezkušenosti chyby, do toho prázdninový provoz u našich dodavatelů, takže se někdy na objednané knihy muselo čekat poněkud déle, no, nakonec se nedivíme, že zákaznické hodnocení našeho eshopu na Heurece pokleslo o 2 procentíčka z obvyklé 99 procentní spokojenosti na 97% doporučujících zákazníků. S tím samozřejmě nejsme spokojeni.

Nicméně, úplně jsme nezaháleli a máme pro Vás dvě novinky, které by Vám měly k orientaci na našich stránkách napomoci, respektive Vám ulehčit práci při objednávání.

Novinka číslo 1: Mnoho knih spolu nějak souvisí, ale nelze je zařadit do jedné kategorie. Také přidávání dalších a dalších kategorií zboží by asi nebylo produktivní, takže jsme vyřešili problém, jak lépe provázat související tituly tím, že jsme zavedli do detailu položky tzv. štítky. Co to je? Ke každé položce nyní přidáváme několik klíčových slov, které charakterizují obsah knihy či můžou sloužit k provázání s jinou související položkou. Naše prvotní úvaha se odvíjela od otázky: jak ulehčit například cestovateli do Itálie nákup potřebných knih a map? Průvodci, slovníky a mapy jsou v jiných kategoriích, ve vyhledávání se taky nemusí podařit to, aby se nakupujícímu zobrazilo vše potřebné (když zadá do vyhledávače Itálie, tak se mu zobrazí průvodce Itálie a mapa Itálie, ale ne už italský slovník). Domníváme se, že když provážeme vše, co se týká Itálie (a čehokoliv jiného) klíčovými slovy, tak se vyhledání všeho potřebného pro cestu (a cokoliv jiného) značně ulehčí. Štítky čili klíčová slova najdete na detailu položky hned vedle obrázku. Vzhledem k tomu, že klíčová slova přidáváme k položkám v eshopu postupně a ručně, bude asi nějaký čas trvat, než bude databáze klíčových slov a provázání titulů dokonalé, ale už nyní může hledání souvisejících titulů trochu ulehčit.

Novinka číslo 2: Uvažovali jsme o tom, že od zákazníka, který si zvolí osobní odběr, ať už u nás v obchodě, či na výdejním místě, vlastně vůbec nepotřebujeme znát jeho adresu. Vyplňování adresy do objednávky je tedy zbytečné a stojí zákazníka několik sekund, ale jak se říká, sekunda k sekundě a život uteče jak voda. Takže nyní Vám ty sekundy šetříme, adresu v případě osobního odběru nevyžadujeme, stačí nám e-mail, jméno, příjmení a telefonní číslo. Pravda, v prvním týdnu po zavedení tohoto šetřiče času, jste kvůli naší chybě nemohli objednávat vůbec, chybně nastavený systém Vás v kruhu vracel stále na začátek a nedovolil dokončit objednávku, ale tato chyba je již napravena a nyní již vše funguje jak má.

Věříme, že tyto drobné inovace Vám Vaše nákupy ulehčí, slibujeme, že po prázdninovém odpočinku jsme opět nadšení a knihy milujeme a s novou energií usilujeme o to, abychom spokojenost našich zákazníků vrátili tam, kde obvykle bývá, totiž na 99%.

Knihy v obchodě knihkupec.com

 

Recenze knihy od Marty

No, prokrastinovala som a na rozdiel od značnej časti populácie, čo proti tomu akože bojuje, ja si to užívam. Šla som do obchoďáku, aby mi premerali zrak, pretože ak som slepá so šošovkami, nie je to ideálne. Nehovorím priamo, že je to zlé, dosť to retušuje tváre všetkých okolo včetně mojej… ale nie je to ideálne. Cestou na povrch som to stočila do kníhkupectva. Zbožňujem ako tam vytvoria na stole obrovskú kopu hmoty z nových kníh a pritom to pôsobí prehľadne a lákavo. Ako som tak korzovala s predstieraným intelektuálnym výrazom na tvári okolo stolu (človek nikdy nevie, kde ho čaká láska- škúliť v kníhkupectve by mohla byť fatálna chyba) ku koncu kolečka som sa zastavila, vypleštila oči a pootvorila som ústa, čo znamenalo nie len koniec lovu na intelektuálov, ale aj šok z toho, že vidím knižku, ktorá mala podľa emailu o knih-novinkách vísť za pár dní a potom mi ju mali 6 dní posielať. To už je ten deň, kedy prešlo pár dní? alebo im to tiskně niekto iný? Knižky som sa zmocnila, vrhla ju po kníhkupcovi na kase, ktorý na mňa vypleštil oči, s jasným odsúdením, že takto rýchlo sa snáď literatúra nevyberá …podľa obalu… keby on vedel.

Začala som čítať už v MHD cestou domov, hneď som pochopila, že je to fantastická kniha. Prejavom na mňa pôsobí, že máme s autorom podobný pohľad na svet. Páči sa mi jeho empatický prístup, vyšperkovaný pragmatickými faktami. S humorom, ktorý nemusí sedieť každému, ale ja si v ňom libujem. Celú dobu rozmýšľam, či ten príbeh píše nemecký autor Sebastián alebo je to prekladateľom? Pretože ten človek je moje druhé ja. Zbožňujem jeho prejav. Takže som si dala predsavzatie, že v roku 2035 si knihu prečítam v nemeckom origináli, aby som to zistila.

Knižka je rozprávaním príbehu najskôr chlapca, neskôr puberťáka, študenta, muža, syna, manžela, otca, ľudskej bytosti. Knižka má reálny časový priebeh a myslím, že je v nej aj mnoho skutočných zážitkov, napriek faktu, že celkový dej je vymyslený príbeh. Asi. Hlavný hrdina Martin ako sedemročný chlapec nemá rád telocvik: „Dodnes mi je záhadou, k čemu je v živote užitečné, když člověk umí přeskočiť na stodeseti metrech deset překážek. Pokud mi něco stojí v ceste, nepřeskakuji to, prostě to obejdu. Praktický účel nevidím ani ve schopnosti vrhat z ramene těžké koule a přitom ničit trávnik.“ Ja mu tak rozumiem!

Práve v období sedemročného chlapca, pri smrteľnej posteli svojej babky, sa prvý krát stretne so smrťou. On tomu nerozumie, smrť je prekvapená, že ju vidí. Prezentácia smrti či už procesu samotného alebo postavy mi príde mimoriadne citlivá a sympatická. Celý príbeh je pretkaný životom hlavného hrdinu, a jeho stretávania sa so smrťou, teraz myslím smrťou ako procesom konca aj postavou. Musí sa vyrovnať nie len s tým, že okolo neho niekto zomrie, včetně jeho blízkych, ale aj s tým, že dostal od osudu možnosť byť raz smrťou, vystriedať ju v povolaní a to sa prejavuje postupným naberaním jej schopností. Najhoršia je asi tá, kde keď sa niekoho pozrie tak vie kedy a ako zomrie. Snaží sa to riešiť tým, že sa pokúša obísť princípy života. Ľudí, ktorých dokáže jednoducho ukradne smrti a zachráni, samozrejme tým medzi ním a smrťou a teraz myslím ako predstaviteľom procesu, vznikajú konflikty, aj keď popravde on je na smrť celú dobu hrubý, ona mu pomáha to brať ako súčasť života a je na neho celú dobu milá. Nakoniec sa Martin, rozhodne vyštudovať medicínu a zachrániť čo najviac ľudí. Ďalšie dovednosti, ktoré ako možný nástupca smrti získa: je možnosť chodiť po vode, tele-portovať svoje druhé ja kam len chce, a pôvodnú variantu nechať tam, kde bol. Poznáte to ako hovoríte na partnera, ktorý stojí naproti vám a pritom akoby tam nebol? hm?

Postupným dospievaním získava nie len životné skúsenosti v súkromí, ale naučí sa aj pochopiť, že niektoré veci jednoducho nezmení a ani smrť o nich nemôže rozhodnúť, jednoducho sa musia stať, smrť len plní príkaz. Autor šikovne opakovane obíde téma, kto o tom teda rozhoduje? čo vnímam ako plus. Ovšem vážení aj smrť sa od Martina niečo naučí, a to, že občas ojedinele naozaj treba porušiť pravidlá. To poznáte.

Aby ste teda mali predstavu ako to funguje: Smrť príde k umierajúcemu a z neho po exituse cez ústa vyletí motýľ, občas si zakrúži po miestnosti, občas nie a smrť si ho chytí do sieťky na motýle- žiadna kosa vážení. To je jej úloha, chytiť motýľa do sieťky. Aby bolo jasno sú motýle a motýle duše, neprenasledujte zbytočne pri trvalkových záhonoch motýle, smrť si pozná svojho motýľa, fakt.

Smrť je vlastne muž, v knihe je krásne opísané jeho fyzično, je empatický, láskavý, pozorný, pracovitý, rád sa hrá, rád sa rozpráva a nemá rád, keď sa na neho hneváte, za niečo čo nedokáže zmeniť. Príde vás podporiť na svadbu, je pri pôrode vašich detí, vlastne je trochu spoločensky neohrabaný príde kedy chce-kam chce, otravujú ho vaše lásky a kecy o nich stále dokola. Smrť je zjavne super kamoš nad vecou.

Často mám pocit, že keď sa stretnem s nejakým novým človek a pozriem sa na neho, vidím, že je to deb*l, možno je to tiež nejaká nadprirodzená schopnosť 🙂 alebo citovaním hlavného hrdinu, keď sa vyjadruje k partnerovi svojej  vysnívanej lásky: „…z psychologického pohledu by možná představoval zajímavý případ, ovšem ze sociálního hlediska to byl prostě debil“.

Na záver by som rada napísala, že ak je to dané ako a kde z nás vyletí motýľ, užívajme si každý deň, každý zážitok, každý vietor, ktorý vám fúkne do tváre, každý bozk, každú kytku, čo vám ten váš spontánny kriminálny živel utrhne v mestskej zeleni,… pretože len smrť a jej nadriadení vedia či to nebolo naposledy… možno ešte len, choďte na preventívne prehliadky, pretože tým im to komplikujeme 🙂

PS:  Nie je to tak dávno, aby už to nebolelo, keď som stála nad babkou, len tam tak ležala, mala pootvorené ústa, lebo z nej vyletel motýľ 🙂 Dúfam, že tam bola smrť so sieťkou, veľmi sa mi tá predstava páči… len ja som ju nevidela, pretože nadprirodzené bytosti vidia len špeciálny ľudia. Celý príbeh smrti ako procesu sa mi páči je nežný, pravdivý, zmierlivý budem to takto raz vysvetľovať svojim deťom.

Smrt a jiné vrcholy mého života

Smrt a jiné vrcholy mého života