Chtějí se na akci, která se už měsíc omílá v médiích horem dolem, přiživit všichni, jejichž podnikání se hokeji podobá jen velmi, velmi vzdáleně?
Tak určitě.
Takže tu máme elektroobchody, které nabízejí k telebedýnkám zdarma pivo, supermarkety, z nichž každý má nějaké to své vlastní mistrovství, hračkárny, které zničehonic zaplavili plyšáci Boba a Bobka, vietnamské večerky, které rozšířily svůj sortiment o české vlajky, pivovary, které se snaží marketingově prokomunikovat jejich značku piva jako tu absolutně nejhokejovější, a, samozřejmě, hospody. Významná část hospod si nakoupila nové telebedýnky. A vlajky. Nějaká možná i plyšové Boby a Bobky ku vystavení na výčep. Tam nad ty cedulky s logy všech těch nejhokejovějších piv.
Naše podnikání má s hokejem o mnoho víc společného. Tak třeba takto v dubnu až květnu jsme v postavení mimo hru. Absolutním. Tyhle dva měsíce jsou totiž od jakživa pro knižní byznys nejméně přívětivé. Tržby klesají až k bodu mrazu. Jsou u ledu. Častěji než v průběhu roku vyhazujeme naše zaměstnance na zakázané uvolnění. Není jich v obchodě třeba, tak ať se prolétnou do volného prostoru, třeba i přes celé hřiště. Květen je také obdobím velmi tvrdých faulů. Kromě hokejového mistrovství vrcholí i pražský knižní veletrh a nakladatelé a knižní distribuce si servítky zrovna neberou. Provozují hlavně nesportovní chování, když na veletrhu prodávají knihy s obrovskými slevami levněji veletržním zákazníkům než svým celoročním obchodním partnerům, tedy knihkupcům. A možná ani nevědí, že si tím dávají vlastní góly, protože tím cenovým podlézáním říkají všem okolo, že jejich zboží nemá vlastně žádnou cenu.
Jak vidíte, tak náš knižní byznys má s hokejem rozhodně více společného, než třeba hospody, protože těch se v době mistrovství světa postavení mimo hru, zakázaná uvolnění, ba ani fauly, netýkají. Možná tak prodloužení. To by se jim přiznat dalo.
Takže i my se pokusíme přiživit a vyložíme zde do tohoto výkladu zboží, které se hokeji podobá, byť někdy třeba i trochu vzdáleně…
Nejprodávanější kniha posledních let má nástupce.
Kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou se vloni před Vánoci skutečně prodalo rekordní množství, tvrzení vydavatele, že jde o nejprodávanější knihu posledních let, můžeme z praxe u nás v knihkupectví potvrdit. Prodali jsme stovky kusů. Běžně, když nějakého titulu prodáme desítky kusů, tak už je to bestseller. Počet prodaných Knih Vaříme s Láďou Hruškou můžeme porovnat snad jen s knihou Zmizelé Vrchlabí, nicméně sami chápeme, že jde o knihy neporovnatelné. Dnes už vyprodanou knihu o historii Vrchlabí chtěla mít v knihovně téměř každá rodina z našeho města.
Zato kuchařku od Ládi Hrušky jakoby vlastně skoro nikdo nechtěl. Sice si ji k pokladně přinesly zmíněné stovky obyvatel města a okolí, ovšem z nich asi tak dvě třetiny nezapomněly zdůraznit, že kniha není pro ně, ale pro babičku/maminku/tchyni. Zajímavé, koupi žádné jiné knihy (včetně všelijakých kámasúter a všmožných odstínů šedi), nemají obvykle zákazníci potřebu zdůvodňovat. Předpokládat lze tedy, že pod vánočními stromky bylo mnoho, protentokrát nefalšované, radosti.
Ale to už je více než čtvrt roku stará historie. Mezitím se televize Nova, která kuchařku Ládi Hrušky doslova „udělala“, s autorem rozešla (nebo on s ní, nemáme v tom jasno, bulvární tisk nečteme), ale velmi dobře ví, že železo je třeba kout, dokud je žhavé, o knize, které jí vydělala milióny nemluvě (ano, zazanamenali jsme drby z branže, že autor podepsal pro něj nevýhodnou smlouvu, a proto prý drtivou většinu zisků z prodeje knihy inkasovala televize). A tak dnes vyjde nástupce knihy Vaříme s Láďou Hruškou, tentokrát pod názvem Vaříme s Novou. Dá se předpokládat, že masáž na obrazovce Novy bude stejně masivní a knížka se bude ukazovat na kameru stejně tak jako minule denně v hlavním vysílacím čase. Však i distributor knihy nám napsal, že dnes nebude vyskladňovat nic jiného, než tuto kuchařku, tedy vypadá to, že objednávky od knihkupců jsou kulantní.
V případě první – předvánoční – knihy jsme tady u Knihkupce měli vynikající odhad. Nakoupili jsme na naše poměry přímo strašlivé množství této kuchařky a modlili se, aby nám na skladě nezůstal nějaký pomníček (jako třeba v případě knihy J.K.Rowlingové Prázdné místo, která se přes optimistické očekávání na českém trhu nechytla a dnes nám slouží desítky neprodejných kusů tohoto díla jako nohy od stolu, však se k tomu svou tloušťkou připomínající cihlu, či spíše tvárnici, svkěle hodí). Ovšem odhad byl správný, a tak jsme v jednu chvíli, kdy nikde po celém Česku nebyl ani kus, vesele posílali naše dostatečné zásoby této knihy na všechny strany, od Aše po Lanžhot. Pro náš eshop to byla zatěžkávací zkouška, kterou jsme ovšem s přehledem zvládli.
Co se ovšem týče dnes vydávaného nástupce, jsme skeptici. Neobjednali jsme ani třetinu kusů oproti první knize. Nejsou Vánoce. Opakovaný vtip není vtipem. Nastavovaná kaše bývá obvykle řídká. Pomocí masivního marketingu se dá poprvé prodat i podřadné zboží, ale podruhé už lidé na špek neskočí. Toto si myslíme. Budeme mít dobrý odhad i nyní, anebo se mýlíme?
Vždycky jsem chtěl napsat knihu. Jednou, takhle odpoledne, v sobotu, kdy jsem od rána seděl v kavárně, a příběhy, který jsem vyslyšel v průběhu toho dlouhýho dne od vedlejších stolků, by vydaly na román, jsem k tomu měl nakročeno. Ale neměl jsem tužku. Jsem stydlivý. A tak jsem si musel dát pět kousků, abych si u té slečny, co mi ta piva nosila, řekl o propisku a papír. Propiska nepsala. Musel jsem dát další dvě piva, než jsem jsem překonal další stupeň stydlivosti, abych si řekl o další propisku. Ta psala. Ale mezitím ty příběhy od vedlejších stolů už na román nevystačily. Tak jsem si zapsal alespoň ty banality od vedlejších stolů na ten papír, s tím, že možná někdy později z toho cosi vykřešu. Nevykřesal, poněvadž jsem ten papír později ztratil v Zakopaným psovi, asi na záchodě.
Ráno jsem si říkal, že by možná aspoň na nějakou povídku či novelku vystačilo rozvíjet představu, co si asi mohl myslet člověk, kterej ten papír na tom hajzlu třeba našel. Ale pak jsem usoudil, že ze situace, ve které uklízečka hrne smetákem na lopatku nějaký další bordel, vedle všech těch vajglů a krabiček od cíček, asi nic nevykřesám. A situace, kdy nějaký inťoš zvedne pochcanej papír ze země a pak v tom klubu, který je všechno možné, jen ne hnízdo inťošů, a pak ho u stolu s nějakou inťoškou analyzuje a říká si: „Z toho by se dal nějaký ten Hemingway nebo aspoň Kerouac vykřesat,“ mi přišla příliš přitažená za vlasy.
Anebo ty chvíle, kdy se člověk někdy v polovině noci vzbudí (úmyslně nepíšu o půlnoci, byť by to jistě bylo magičtější, ovšem půlnoc je pro mě nikoliv polovina noci, ale předvečer, mluvíme tedy o čase někde mezi třetí a čtvrtou ráno) a má naprosto geinální zápletku. Prostě osvícení. Všechno do sebe zapadá. Figur jak na orloji a všechny s naprosto stejně skvěle promazanými vztahy, jako vdechnul těm figurám mistr Hanuš, a s pointou stejně vychytanou, jako je to zvonění kostry. Ráno. Ráno se do toho pustím. Ráno ovšem přineslo zapomnění. Marné vzpomínání na figury. Několikrát jsem i z postele slezl, na kus papíru načmáral tu synopsi a ráno… Ráno jsem ten papír nahrnul smetákem na lopatku. Asi tolik jsem z toho vykřesal.
Anebo ty záchvaty. Vždycky, když jsem něco přečetl, a ono se mi to líbilo. Říkal jsem si, že to přece taky dokážu. A tak jsem postupně rozepsal „Prodal jsem knihu českému premiérovi“ (ach, tolik dlouhých souvětí, kterými jsem opisoval atmosféru v našem knihkupectví, všechny ty stíny, co nám tam vrhají zářivky na všechny ty knihy, v kterých je všechna moudrost světa, a ano, i příběhy necudné, třeba o blondýnách, které se střídají na orloji moci – ts, co mám vůbec s těma orlojema, jsem snad orlojofil? – a o těch obchodních poradcích, dalících nebo tak nějak, kteří jednoho inspirují k tomu, aby se stal milionářem), to když si u nás cosi koupil pan Topolánek, který si odskočil ze Špindlu, a já jsem si odskočil od četby Hrabala; taky jsem měl rozepsaný Svět podle Dana, ovšem brzy mi došly bizarní situace a hlavně jsem rozumně usoudil, že postava sestry Fiedlerové z vrchlabské nemocnice, která se ke spermatu ku početí Dana dostala pomocí orálního sexu s nemohoucím řidičem, který se vysekal ve Studeném koleni, a následně trasportovala semeno tam, kam patří, je zoufale neoriginální. Tohle přece už udělala ta ruská modelka se séměm Borise Beckera, takže bych vykrádal příběhy už všeobecně známé. V troskách skončil i úmysl sepsat novelu Konec rocku v Maxovi, text byl sice nakonec dopsán, ale šlo jen o ubohou reportáž o krachu jednoho pochybného podniku bez patřičného přesahu. A navíc, rock stále, narozdíl od punku, žije, takže bych se nedivil, kdyby mi čtenář vytýkal nedostatek realismu.
Neúspěchem skončil i úmysl, potom, co jsem sebekriticky uznal, že zřejmě nejsem schopen nějaké koncepční práce, psát román na pokračování. Něco jako románoblog. Důkazem budiž román Trutnov, který jsem s velikými ambicemi rozepsal vloni touhle dobou, prdnul čtyři, dle mého ne zas až tak špatné, kapitoly, na můj osobní blog, a skončil. Opravdu jsem chtěl napsat epopej z devadesátek, kdy toho kolem mě bylo tolik (dokonce i nebanálních!) příběhů, kdy podle mě stačilo jen oprášit paměť a seslat dnešní nemastné neslané pohodlné mládeži, stejně tak i pamětníkům té skvělé doby, příběh těch skvělých devadesátek na maloměstě. Nezadařilo se.
Nicméně, stejně si myslím, že ta divoká doba se vší tou trávou a chlastem a muzikou by si zasloužila nějakej ten román. Nebo novelku. Nebo povídku. Nebo aspoň básničku.
Pořád chci napsat knihu. Jen by neměla mít název Forrest Dan.
Knihy, které Knihkupce inspirovaly k tomuto textu:
V posledních týdnech bojujeme tady u Knihkupce s takovým jedním nešvarem. A nevíme přesně co s tím. Tak se vás zeptáme.
Jde o to, že jsme napojili na naše skladová data téměř už všechny významné knižní distribuce. Má to značné výhody (a taky nevýhody). Můžeme tím pádem nabídnout k prodeji násobně víc titulů, než dříve (nelze mít skladem v našem knihkupectví veškerou knižní produkci v Česku), zato ovšem nemůžeme garantovat pravdivost údajů o dostupnosti od našich dodavatelů. Ne že by v tom naši dodavatelé měli až takový bordel. To bychom si nedovolili říct. Nicméně, vzhledem k tomu, že aktualizace dat ze skladů našich dodavatelů neprobíhá online, ale jen 1x denně, tak se situace může v čase změnit. Navíc někteří dodavatelé uvádějí ve svých souborech, které nám posílají, jako dostupné i ty tituly, které sami skladem nemají, ale (někdy se ukáže, že údajně) jsou k dispozici u výrobce. A tak dále. Zkrátka a dobře, kvůli tomu, že jsme zvýšili díky importům dat od dalších dodavatelů počet knih v nabídce z původních cca 40 000 na více než 75 000, se nám zvýšil počet objednávek, které, jak později zjistíme, nelze z důvodu chyb v udávané skladové dostupnosti vyřídit či je doba jejich vyřízení extrémně dlouhá (14 dní a více). A to z nuly na několik desítek. Což je dost. A hodnocení zákazníků na Heurece nám tím pádem také padá, čemuž se vlastně ani nelze divit. A nás to mrzí, protože si na kvalitě naší práce zakládáme.
Napadají nás tato řešení:
1) Přidat k detailům položek, které nemáme skladem, varování, že nemusí být možné objednávku vyřídit. To jsme udělali a přidali jsme k takovým položkám tento text: „Dodání nelze zcela garantovat, skladová dostupnost u dodavatele se může bez našeho vědomí kdykoliv změnit. Pokud nebude možné zboží dodat, budeme Vás informovat a případnou platbu bezodkladně vrátíme. Pokud bude možné zboží dodat, budeme Vás co nejdříve informovat o předpokládaném termínu dodání.“
2) Pohrabat se trochu v datech od našich dodavatelů a všude tam, kde uvádějí počet dostupných kusů méně než, kupříkladu, 10, zrušit možnost objednání takového zboží. V tom případě by se zásadně snížila nabídka počtu titulů, ale zato by se dalo na údaje o skladové dostupnosti více spolehnout.
3) V krajním případě nabízet k prodeji jenom položky, které máme skladem u nás v knihkupectví, ale tím pádem bychom razantně omezili naši nabídku z nynějších zhruba 75000 titulů na plus mínus 15000 a navíc by to asi mělo za výsledek, že by se podstatně snížil počet objednávek od zákazníků. Zato údaje o dostupnosti by seděly téměř na sto procent (chybu nelze nikdy vyloučit, kolikrát jsme jen hledali v knihkupectví knihu, kterou jsme měli mít „papírově“ skladem, a nenašli).
Tak jak, co nám poradíte, abychom s tím nešvarem udělali?
Myslím, že většina čtenářů je velmi zvědavá, jak se Michal Viewegh uvede poté, co prodělal těžkou nemoc. Viewegh už v mnoha rozhovorech líčil, jak mu následky nemoci ztěžují jeho práci a jeho posttraumatická deníková kniha Můj život po životě taktéž příliš nepřesvědčila. Proto je zvědavost a očekávání, jak a zda vůbec se Viewegh vrátí do hry, naprosto přirozené.
Nakladatelství Druhé město už oznámilo, že kniha Zpátky ve hře vyjde v květnu a zveřejnilo anotaci a náhled obálky.
„Nová kniha Michala Viewegha dostala název podle jedné ze třinácti povídek, která je i povídkou finální. Autor v nich svou oblíbenou postavu — Oskara — vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu či nevěrám, ale také skoro jisté smrti. Stárnoucí hrdina ji sice přežije, ovšem záhy se ocitne ve víru těžkých následků. Jedním z nich je rozvod spojený s rozvratem Oskarových dosavadních jistot. Na povídkách teď znovu oceníme čtivost i spád a také další Vieweghovy tvůrčí přednosti, včetně ironie, melancholické grotesknosti a místy i překvapivě silné nadsázky. Stručně řečeno: nejpopulárnější český spisovatel je zpátky ve hře!“
Tak uvidíme. Sami jsme zvědavi, kam se Oskar, autorovo alter ego, posune, a doufáme, že nakladatelská anotace neklame a kniha bude vskutku čtivá, se spádem, ironická, melancholicky groteskní a plná nadsázky. A ne ufňukaná, vážná, sebelitující a těžkopádná, jaký byl dle mnohých kritiků Můj život po životě a jak se jeví sám autor v rozhovorech v posledních měsících (kupříkladu na DVTV).
Stieg Larsson přišel, viděl, napsal a ještě než si stihl užít slávu svého díla, tak zemřel. Prý měl v plánu napsat celých sedm knih o novináři Blomqvistovi a hackerce Salanderové, ale stihl napsat pouze tři. V nakladatelských a knihkupeckých kruzích se už nějaký čas šušká, že se pera chopí jiný autor a pokusí se na Larssonovo dílo navázat. Dnes vydalo nakladatelství Host tiskovou zprávu, která to šuškání potvrdila:
Čtvrtý díl světového fenoménu Milénium vyjde v českém překladu 27. srpna v nakladatelství Host pod názvem Dívka v pavoučí síti. Kniha byla za účasti nakladatelů a autora tento týden představena na knižním veletrhu v Londýně.
Pokračování trilogie Stiega Larssona napsal na popud spisovatelova švédského vydavatele David Lagercrantz, novinář a autor bestsellerové biografie Já jsem Zlatan Ibrahimović. „Když jsem si znovu přečetl celé Larssonovo Milénium, uvědomil jsem si, jak je to komplexní dílo. Jak do sebe vše zapadá. Bylo těžké proniknout do této celistvosti a zároveň ji nenarušit. Musel jsem všechno absorbovat. Orientovat se v prostředí a vtělit se do jednotlivých postav. Nejjednodušší pro mě bylo pochopit Blomkvista, on je tak trochu moje alter ego,“ řekl Lagercrantz.
Čtvrtý díl série s Lisbeth Salanderovou a Mikaelem Blomkvistem vyjde na konci srpna k desátému výročí švédského vydání prvního románu Muži, kteří nenávidí ženy (česky Host 2008). Kniha Dívka v pavoučí síti vychází v češtině ve stejný den jako švédský originál a anglický překlad.
„Já sám patřím ke čtenářům, kteří kouzlu Larssonova Milénia zcela propadli, a samozřejmě i mé pocity spojené s vydáním pokračování jsou smíšené. Kromě smutku, že Stieg Larsson už nemohl ve svém příběhu pokračovat, pociťuji na jednu stranu obavu, že už to nebude ono, ale na druhou stranu se prostě nechci s Lisbeth a Mikaelem rozloučit a toužím se dozvědět, co se s nimi stane dál. Sám fakt, že byl napsán čtvrtý díl, je důkazem toho, jak silné postavy a podmanivý svět Stieg Larsson stvořil. Jsem šťastný a hrdý, že můžeme vydat pokračování tohoto fenoménu, který změnil moderní krimi literaturu, a jsem přesvědčen, že David Lagercrantz fanoušky Milénia nezklame,“ uvedl k českému vydání knihy ředitel nakladatelství Host Tomáš Reichel.
Práva na čtvrtý díl Milénia byla prodána do čtyřiceti zemí, v pětadvaceti z nich vyjde zároveň s originálem. Dosavadní trilogie vychází v padesáti zemích světa a prodalo se jí přes 80 milionů výtisků. Jen v České republice se čísla prodejů vyšplhala na čtyři sta tisíc.
Anotace:
Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová opět spolu
Časopis Milénium má nové majitele a jeho kritici tvrdí, že Mikael Blomkvist je vyhořelý a že uvažuje o změně zaměstnání.
Pozdě v noci Blomkvistovi zavolá profesor Frans Balder, přední odborník na výzkum umělé inteligence. Balder mu tvrdí, že pro něj má důležité informace o americké zpravodajské službě a že byl v kontaktu s výbornou mladou hackerkou, která se podobá někomu, koho Blomkvist velice dobře zná.
Mikael Blomkvist doufá v exkluzivní reportáž, kterou on i Milénium tak zoufale potřebuje. Lisbeth Salanderová má jako obvykle své vlastní plány. Ale nadešel čas, aby se jejich cesty ještě jednou zkřížily.
Tak co, bude to nastavovaná kaše nebo nový začátek? Uvidíme v srpnu.
Román z devadesátkovýho Londýna
Tuhle knihu jsem už kdysi četl. Možná dokonce i několikrát. Přesto si nevybavuju, že by ve mně zanechala nějaký zvláštní dojem. To zřejmě proto, že některé knihy vyžadují patřičný čtenářův věk.
Co jsem si taky mohl vzít ve dvaceti nebo jednatřiceti z knihy, jejímž hrdinou je týpek na hraně čtyřícítky, který se tak nějak plácá, mentálně setrvává někde v pubertě, není moc úspěšný, ale o to víc zaujatý svou sbírkou desek? Ve dvaceti a jednatřiceti jsem byl king a starůstky nějakýho pošahanýho a neambiciózního chlápka, kterej provozuje tak nějak horko těžko přežívající krámek s vinylama, mi asi přišly bejt dost vzdálený. Ovšem, pro člověka čtyřicetiletýho, kterej má ten dojem, že se plácá tak nějak podobně jako hrdina knihy (byť, pravda, ještě o něco víc milostně neúspěšnýho), je četba téhle knihy neúprosnou současností.
Příběh se odehrává v devadesátých létech v Londýně, přesahuje ovšem do šedesátek – sedmdesátek, kde Roy, ten neúspěšnej týpek, alespoň co se hudby týče, uvízl. Roy má krámek s deskama, právě ho opustila dívka, a on má potřebu jí literárně sdělit, že je žabařka, že těch lásek, které ho zranily ještě víc, bylo ještě před ní dobrých deset. Začíná defilé všech těch jeho lásek, od těch dětských a pubertálních až po ty dospělé. Roy se rozepisuje o všech svých neúspěších a, dámy prominou, je to chlapské čtení. Jen by to málokterý chlap byl schopen takto napsat. Ano, jistě bylo v literatuře sepsáno mnoho osudových a romantických příběhů, ale Hornby jde na dřeň. Jedna velká frustrace. Dokážu si představit spoustu čtenářů pánského pohlaví, kteří nad všemi těmi osudovými ženami ohrnou nos, ts, no tak co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale, ruku na srdce, i vy jste jistě byli frustrováni, když jste v patnácti na lavičce v parku dobývali srdce nějaké té Jany či Anežky, a když vám ani po týdnu nedala, tak jste ji coby frigidu pustili k vodě. A jak vaše ješitnost zuřila, když ji Franta odvedle sklátil na druhým rande. To prostě nejde jen tak přejít, ať si třeba říkáte, že ne. Anebo ta Helena: Táhla to s Jardou, a vy jste po ní toužili. Až tak, že jste ji Jardovi odloudili. A pak vás přestala zajímat. Ne že by najednou byla méně žádoucí a krásná, ale cíl byl splněn a co pak s ní.
A teď si představte, že v těch šestatřiceti letech, potom, co vás pustí dívka k vodě, pojmete jako Roy nápad, že by bylo dobré všechny ty dávné lásky zkontaktovat a pídit se po tom, proč to tehdy skončilo. Jasně, koho to zajímá, vždyť je to dvacet let stará historie, ale byli byste toho schopni? Já ne, přiznávám bez mučení. Ty moje lásky tehdy skončily stejně nevysloveně, jako ty Royovy. Já osobně bych se v těch ranách dloubat nechtěl. Roy ano. A tak Roy obvolává všechny ty bývalé a zjišťuje, že ty nevyslovené konce byly ve skutečnosti konkrétnější, než by se domníval. A tak zjišťuje, že ta Zuzana, která ten nevyslovený konec brala zdánlivě statečně, je nyní o dvacet let později tlustou zahořklou ženou, která byla zjevně zlomena víc, než on. A ta, která mu týden nedala, aby se pak za dva dny spustila s Frantou, ještě nyní melancholicky konstatuje, že Roye vlastně milovala, jen nechtěla vypadat jako děvka, proto dělala Zagorku, a když ji milý Roy pustil k vodě, tak usoudila, že lépe býti s Frantou děvkou, leč ani to jí štěstí nepřineslo. Banální příběhy, každý to zná, leckdo asi mávne rukou, ale opravdu jste takoví cynici? Opravdu by vám to nebylo líto, kdybyste, jako Roy, po těch dvaceti letech zjistili, že jste se zachovali jako kreténi? Royovi to vlastně ani líto není, mně by bylo. A proto bych se zrovna třeba já v těch ranách dloubat nechtěl.
Potom, co Roy absolvuje tohle kolečko po všech těch láskách, a co objasňuje, proč se mu s dívkami docela dařilo (spíše se ptal a zajímal, než aby sám hovořil; to jsem nevěděl, musím to taky někdy zkusit), absolvuje obvyklou aférku, která mu nic jiného, než chvilkový nadmutí ega z toho, že ošukal zpěvačku, nepřinese, jak to tak bývá, a pak už následuje finále příběhu. Ta dívka, Laura, co ho pustila k vodě, a odstěhovala se se sousedem, ta, co v něm spustila všechny ty frustrace a žárlivosti a nechutné telefonáty, přichází o otce a na jeho pohřbu nechce mít po boku toho současného souseda, ale Roye. Těžké situace začasté cosi vyjasní. A ta Laura udělá opravdu mnoho, aby se dali opět dohromady. Nedá mu jednu šanci, ale deset šancí. Nahání ho, když pod dojmem nějakých poťouchlých řečí z úst její kamarádky Roy prchne z pohřbu jejího otce, čeká na něj v dešti, zatímco on se infantilně schovává někde za nějakou zídkou, přežije i to, když Royovi nabídne milování v autě a on to zazdí tím, že nemá ochranu a že pakliže spala s tím sousedem, tak bůhvíco by od ní mohl chytit (tak krutí byste nebyli ani vy, co říkáte, navíc zazdít sex v autě?, když s tím ona přijde?, kdo by byl tak frustrovanej, že by to takhle vystornoval?, já teda rozhodně ne), pak Laura zorganizuje koncert americké zpěvačky v Royově upadajícím obchodě s deskami a nakonec mu vyjedná dýdžejskej set v klubu, kde kdysi ve zlatejch časech dýdžejoval. Prostě ohromná láska a ohromný úsilí. Tak to by snad umravnilo každýho, nakonec i toho Roye, kterej sice má tak nějak vzadu v hlavě pocit, že je tak trochu manipulován, ale nakonec, pozor, happy end, uzná, že toto je ta pravá láska.
Víte, ať si každej druhej chlap třeba myslí, že jeho ego by takové vyústění příběhu nesneslo, že přece nejsou takoví matláci, kteří nepotřebují, aby jim nějaká ženská takhle organizovala život, tak si přesto myslím, že Nick Hornby ví, po čem chlapi touží.
A proto, ačkoliv jsou Všechny moje lásky chlapské čtení, měly by si tu knihu přečíst především ženy.
Ovšem, aby si knihu mohly ženy přečíst, musí zamířit do knihovny. Titul je bohužel rozebrán u dodavatele, a tak ho, i když bychom chtěli, nemůžeme dodat. To nám ale nebrání, abychom ho mohli doporučit.
Čtenáři a fanoušci severských detektivek od Joa Nesbøa se mohou začít radovat. Policie, nejočekávanější kniha měsíce dubna se objevila na pultech českých knihkupectví.
Nakladatelství Kniha Zlín konečně vydalo nejočekávanější knihu tohoto roku od nejznámějšího spisovatele Joa Nesbøa s názvem Policie.
Tato desátá kniha v pořadí navazuje na předchozí knihu s názvem Přízraky, kde byl náš známý detektiv Harry Hole ,,zastřelen” synem jeho lásky Rachel.
Policie začíná vraždou policisty v důchodu, který jel na kole nad město. A poté se ve městě dějí další vraždy. Nejzajímavější na nich je, že se nacházejí na místech, kde už kdysi byl někdo zabit, ale žádná z těch vražd nikdy nebyla objasněná. Navíc každá oběť umírá jiným způsobem, někdo umírá zastřelením, někdo je rozřezán a tak dále.
Harry jako bývalý policista nechce mít s těmito případy nic společného, až do vraždy jednoho jeho známého, a kývne na nabídku na spolupráci.
Postava vraha Vás hodně překvapí, protože se ukrývá až do konce závěru knihy. Harry ví, že se vrah nachází hodně blízko.. Bude vrahem masový vrah Valentin, který utekl z vězení a nechal si udělat plastickou operaci obličeje, aby ho nikdo nepoznal? Bude vrahem někdo od policie? Nebo snad mladá studentka Silje, která Harryho ještě navíc obviní ze znásilnění?
Tento strhující děj, který Vás nechá po celou dobu v napětí je velice povedený. Určitě se u něj nudit nebudete, protože Vás vtáhne do děje a po celou dobu budete chtít vědět, kdo je skutečným vrahem.
Policii si může přečíst jak skalní fanoušek Nesbøa, ale také čtenář, který se s jeho tvorbou nikdy ještě nesetkal. Určitě nebudete litovat!
Policie, Jo Nesbø
Je to neuvěřitelné, ale už i my jsme si založili blog! A to jen proto, že k Vám chceme být ještě blíž, než je tomu doposud. Chceme s Vámi komunikovat a sdílet vše, co nás v knižním světě zaujalo a zaujme, a že toho bude hodně.
Těšit se můžete na novinky knih daného měsíce, recenze knih, které nás zaujaly a mnoho dalšího z knižního světa.
Budeme moc vděční, když nás budete číst, protože Vy, zákazníci jste smyslem naší práce.
Váš knihkupec.com
Obchod knihami
