Recenze knihy od Marty

Rozmýšľala som, ktorú knihu by som definovala ako svoju najobľúbenejšiu? Veľmi rýchlo sa mi vybavila knižka Friedricha Weissensteinera – Dcéry Márie Terézie. Túto knižku som prvý krát čítala, keď som mala zhruba jedenásť rokov. A rozhodne to vtedy nebolo posledný krát. Možno som bola trochu nudné dieťa, keď som si čítala o Habsburgoch, ale ja to milujem. Obdivujem a ctím Máriu Teréziu dodnes.

V knižke Dcéry Márie Terézie sa opisujú životy jej dcér,  z celkovo šestnásť života schopných detí, ich bolo  jedenásť. Z toho ôsmim sa táto knižka venuje.

Je zaujímavé čítať o ich rebelstvách, snoch, osudoch. O tom aké rozdielne boli ich povahy, ako bojovali ako deti s pestúnkami, ako im mama kázala dobré mravy a trvala na dodržiavaní presného režimu. Zároveň si človek musí uvedomiť, že väčšina z jej detí – dcér bola predajný artikel, na rozšírenie moci dynastie. Len jednu, ktorú mala tak nejako radšej, u tej mohlo dôjsť k svadbe z lásky. Neraz sa zopakovala situácia, že sa manžel zdedil pretože pôvodne ponúknutá dcéra bola chorobou zohyzdená či zomrela. Dokonale upratala z očí dcéry,  ktoré boli chorobami natoľko zohavené,  že už nebolo možné ich nikomu ponúknuť, čím sa jednej jej dcére podarilo viesť vede oddaný život. Je vzrušujúce čítať o tom, čo pre ne bolo normálne, čo všetko patrilo k povinnostiam a dovednostiam, ktoré museli ovládať. Aké bolo pre nich naplňujúce ak sa vydaté niekde ďaleko od domova v dospelosti ešte niekedy stretli.

Matka ich strážila, aj keď už boli ďaleko v zahraničí, v prípade, že mala pocit, že dcéra neplní svoje poslanie ako manželka a výsadkár správne, trestala ich tým, že zakázala ostatným deťom, aby neposlušnú dcéru kontaktovali, čo musím priznať bol asi veľmi krutý trest, ak vezmeme do úvahy fakt, že deti vyrastali v skupinách po dvoch až troch vekovo si blízky a ostatných súrodencov prakticky nepoznali. Za pozoruhodný považujem aj príbeh Márie Antoinetty, z pohľadu do jej súkromia ako dcéry a sestry.

Jednoducho , kto má rád históriu, faktické knižky, z pohľadu jednej veľkej rodiny a jej života, bude nadšený.

Mňa táto knižka len utvrdila v tom, že  Mária Terézia bola výnimočná, silná a profesionálna žena, ktorá brala svoju životnú úlohu, ku ktorej bola predurčená veľmi vážne. A áno, na jej plnenie používala aj svoje deti. Je potreba podotknúť, že sa im to snažila maximálne uľahčiť a na túto úlohu ich pripraviť. Predsa len bola to mama.

Recenze knihy od Marty

Bol piatkový podvečer, a ja som sa zahľadela von oknom do sveta. Začala som mať pocit, že by bolo fajn urobiť si taký blažený, romantický, snílkovský víkend plný ideálnej lásky. Rozhodla som sa, že si kúpim knižku, na ktorú tip som dostala ešte pár týždňov pred tým – Jojo Moyesová  Než jsem Tě poznala.

Knižka je na romantický príbeh prekvapivo hrubá, 400 strán? Pomyslela som si, že to bude väčšia romantika ako sa dalo čakať, kúpila som teda radšej aj frisco a papierové kapesníčky.

Prvých 20 strán je tak zvláštnych, nepríjemných a nudných, že som knižku odložila ešte toho večera a nechala som ju dva týždne odpočívať. Našťastie som sa k nej neskôr vrátila. Od tretiny to nabralo nečakaný dej, neskutočný spád, vedela som si predstaviť postavu a tvár každého kto bol v knižke spomenutí mestečko, záhradu, obrusy, všetko. Mala som pocit, že som súčasťou príbehu, a že ich z diaľky pozorujem. Knižka má neskutočnú energiu a reálnosť. Hlavný hrdina Will je alfa samec, ktorý žil svoj život naozaj naplno a nehoda, ktorá ho upútala na vozík a vlastne mu celkovo znefunkčnila údy je hlavnou myšlienkou príbehu. Všetci sa mu montujú do života, buď pretože musia, alebo len preto, že chcú, možno preto, lebo majú pocit, že by mali. Hlavná hrdinka Lujza to bude samozrejme robiť tiež, pritom sa do seba zamilujú. Možno…, neviem…, prečítajte si to.

Niekde v polovici knižky vás dej nasaje do seba tak silne, že budete mať výčitku, že ste odložili knižku. Nejde nečítať, nejde nevedieť čo sa stalo ako to dopadlo. Každých pár stránok som čakala iný koniec. Prekvapilo ma, keďže nepoznám osobne nikoho zdravotne postihnutého, ako vnímajú svoje postihnutie oni. Začala som získavať obraz o tom, aké to vlastne je, a to, že nemôžu chodiť, alebo hýbať rukami, rozhodne nie je to najhoršie, čo takýto ľudia zažívajú. Dokonca som sa pristihla pri myšlienkach, že Willovi rozumiem, že človek žijúci život ako Will už svoj život ďalej považuje za trest, nie život. Život mu okrem bolesti už nemá čo ponúknuť.

Posledná tretina knižky je tak veľmi zásadná a uplakaná, že som to dvadsať strán pred koncom, o druhej ráno vzdala a prečítala si tri posledné vety. Nemusím vám dúfam písať, že som plakala aj ráno po prebudení. O pár dní som dočítala, posledných dvadsať strán. Pochopila som, že najhoršie mám za sebou, peklo je to v poslednej tretine, koniec už je labúžo. Takže, kto nie je nejako emočne rozpoltený aktuálne či dlhodobo a chce sa stať len obyčajným pozorovateľom ľudského príbehu, určite doporučujem.

Myslím, som si istá, že oficiálne najdôležitejšou a pritom pomerne nenápadnou postavou je Willova mama, pretože tá jediná naozaj prišla o všetko.

PS: mimochodom, knižku už sfilmovali, ale podľa ukážok, zabili ducha celého príbehu, pretože to rozhodne nie je len o láske dvoch pekných ľudí, vyzývam k bojkotu filmu 🙂

Recenze od Ivy Janouškové

Jestli hledáte knížku, kde si netroufnete říct, co vás čeká na další stránce, tak Skrytá těla jsou přesně to, co hledáte. Hlavní hrdina Joe Goldberg je totiž náladovější než aprílové počasí. V jednu chvíli bláznivě zamilovaný, v další chvíli propadá až vražednému zoufalství. Joe si myslí, že už našel „tu pravou“ Amy Adamsovou a chystá se ji požádat o ruku. Než to ovšem stačí udělat, Amy zmizí neznámo kam. A s ní i několik vzácných knih.

Joe je vzteky bez sebe. Jediné, co se mu podaří zjistit je to, že Amy odjela do Los Angeles a to není místo, kam by se Joe chtěl někdy vydat. Ale touha po pomstě je silnější. A tak zavírám krám a vyráží na cestu. Brzy zjistí, že LA je ještě horší, než si představoval. Už jen sousedé v baráku mu připadají vyšinutí a dost politováníhodní, bez některých z nich by se jistě svět obešel.

Pátrání po zrádné Amy není moc úspěšné, ale pár stop přece jen má. Jedna z nich ho zavede i do módního obchodu s organickým jídlem, dneska tak oblíbeným. Odtamtud ho pátrání zavede do baru, ketý Amy často navštěvuje. Vysedává tam každý večer a čeká a čeká. Štěstí se k němu otáčí zády…

Anebo ne? Objeví novou Lásku, tedy vlastně Love Quinnovou, krásnou, chytrou a z dobré rodiny. Že by už konečně ta prává? Nebo to sní dopadne stejně jako s Amy? S Amy, kterou už Joe ani nehledá. Nemá čas. Zaměstnává ho jeho nový, lepší život s Love. Možná dokonce prorazí v Hollywoodu. Dopadne to tentokrát dobře?

I když je Joe tak trochu magor a má na svědomí už pár lidí, tak se přistihnete, že mu docela fandíte a držíte palce, aby byla Love ta pravá.

Kniha Skrytá těla je volným pokračováním knihy Ty a je ještě lepší a čtivější než první díl.

Recenzi knihy napsala naše knihkupkyně Iva Janoušková.

Po přečtení této knihy jsem si říkala, jestli bychom každý občas nepotřeboval pořádnou ránu do hlavy. Ono totiž podívat se na svůj život s odstupem deseti let může být dost zajímavé. A taky pořádný šok, jak zjistí hlavní hrdinka Alice. Na hodině stepu upadne a uhodí se do hlavy. A to pořádně. Když se probudí, zjistí, že zapomněla deset let života. Čeká ji nepříjemný šok, když zjistí, že je jí okolo čtyřiceti let, se svým manželem se rozvádí a místo toho, aby prožívala své první těhotenství, má už tři děti. Nechápe, co se děje. A to, co postupem času zjišťuje, se jí moc nelíbí. Opravdu se mohla takhle změnit? Jak to skončí? A rozpomene se Alice na svůj život?

Autorka čtenáře napíná do posledních stránek. Nečekejte žádný přeslazený román, ze kterého trnou zuby ani děsivé čtení, po kterém se bojíte se kouknout v noci pod postel. Příjemně napínavá knížka, která vás bude rozhodně bavit.

Jeremyho Clarksona snad není nutné představovat. Hlavní postava globálně úspěšné automobilové show Top Gear z produkce BBC svou nespoutanou osobností tenhle druhdy nudný pořad pozvedla a nakonec i zazdila. Jeho výstřelky byly dlouhou dobu tolerovány, jak by ne, když pořad přinášel do kasy britské veřejnoprávní televize miliónové zisky, nicméně jeho tečka produkčnímu, který mu opomněl zařídit po natáčení teplé jídlo, byla i tečkou za tímto pořadem. Tedy ne že by byl Top Gear zrušen, připravuje se nová sezóna s jinými moderátory, nicméně my, fanoušci Top Gearu, jsme už nad novou podobou pořadu zlomili hůl předem. Málokterý fenomén je natolik spoután s jeho protagonisty, jako Top Gear. A vzhledem k tomu, že s Jeremym drží basu i jeho kolegové Richard Hammond a James May, stejně jako producent Andy Willman, tak nový Top Gear musí být zákonitě něco úplně jiného. Clarkson, Hammond a May budou společně pokračovat v nové show pro Amazon, který jim slíbil přímo hříšné peníze, zatímco původní Top Gear si bude muset vystačit s nějakým druhořadým moderátorem a nějakou modelkou. Nuda, nezájem.

Při vší úctě k dalším dvěma z tria (ačkoliv i Hammond a May vytvořili na sólovku skvělé televizní pořady o technice, astronomii či kutilství), Clarkson dle mého i nad nimi vyčnívá. A skvělou ilustrací Clarksonova vnitřního světa je audiokniha Vím, že máš duši.

Nemohu se ji nabažit. Poslouchám ji každý den znovu a znovu a zatím mě neomrzela. Na prvním místě mě fascinuje Clarksonovo nadšení do techniky všeho druhu. A na druhém interpretace jeho dvorního dabéra Zbyška Horáka, který Clarksonovo nadšení skvěle promítl do nahrávky.

Když tu audioknihu posloucháte, úplně si vybavíte malého kluka, který žasne nad čímkoliv, co se nějak hýbe, točí, střílí, burácí a lítá.

Clarkson si vybral několik technických fenoménů, některých známých, některých pozapomenutých a opravdu jako malý kluk žasne nad tím, jak to funguje, případně nefunguje. S nadšením vypráví o letadlech, lodích a raketoplánech, které posunuly technické vědění lidstva. Neopomene zmínit společenské aspekty doby a někdy i lituje toho, že některé z těch technických zázraků již zavál čas.

Já osobně mám nejradši Clarksonův opus na téma letounu Concorde. Poslouchám jeho líčení toho, kolik vývoj té mašiny stál peněz, času a úsilí, jak vpodstatě nepohodlné letadlo naráželo na hlukové limity i neekonomičnost provozu, jak se ukázalo, že je nakonec ne až tak použitelné (do Ameriky mohlo létat jen z Londýna a Paříže, protože kupříkladu už z Frankfurtu by mu nevystačilo palivo) a jak nakonec havárie jednoho z mála vyrobených strojů u Paříže vyřadila z provozu všechny zbývající kusy. A jak v tomto případě lidstvo kvůli tomu opustilo vyspělejší technologii na úkor té méně vyspělé, pomalejší, leč ekonomicky úspěšnější.

Stejně tak zajímavé jsou příběhu vozu Rolls-Royce Phantom, člunu Riva Akvarama, amerických raketoplánů či samopalu Kalašnikov AK 47.

A všechny ty příběhy píše Clarkson s dětským nadšením a Horák čte neméně skvěle. Máte-li něco přes pět hodin času, kupříkladu jedete vašim Phantomem do Itálie, kde jeden ze zaměstnanců kvalitou posedlého tvůrce luxusního dřevěného člunu Riva Akvarama vypudil z přístaviště dle něho obskurní jachtu nějakého boháče, která měla tu chybu, že byla vyrobena z laminátu a tím pádem hyzdila celé městečko, tak si nahrávku poslechněte. Bude vás bavit a dozvíte se leccos nového a zajímavého.

Jako když na smetanový dort dáte ještě lehkou lahodnou šlehačku. Jaroslavem Duškem namluvený Dědeček Oge, učení sibiřského šamana od autorky Pavlíny Brzákové je prostě malým velkým skvostem, jež vás na dlouhých 9 hodin přivede zcela mimo realitu. Po každém poslechu jsem cítila, že se tak půl hodiny pohybuji duchem jinde, jakobych se ještě z toho mimořádného příběhu neprobudila. A snad ani probudit nechtěla. Zoufale nechtěla! Nebudu chválit hlas Jaroslava Duška, který se k tomuto příběhu hodí přesně na míru (a to namluvil i Čtyři dohody celkem skvěle, ovšem TOTO je překonalo!), protože to by prostě bylo nošení dříví do lesa…. Ale nepřestávala jsem žasnout nad spisovatelským umem Pavlíny Brzákové. Ano, ona strávila mezi tunguzy řadu let a neměla jsem v tu chvíli ani chuť číst její rozsáhlý životopis plný podobných počinů a knih v ruštině a ano, ona je výborná a citlivá etnoložka zabývající se studiem sibiřských kočovných pastevců, ale já se chtěla jen nechat unášet tím dokonale promyšleným příběhem, bez toho, aniž bych musela myslet na to, jak skvělá autorka je. Chtěla jsem si ji zachovat jako křišťálově čistou a co nejvíce neznámou osobu. Ba dokonce jsem chvílemi měla pocit, že je to jedno z těch děl, u kterých si přejete, aby neměli žádného autora. Aby to byla prostě „dokonalost z neposkvrněného početí vzešlá.“ Nevím, existuje-li větší pocta pro autora než čtenářovo přání, aby jeho dílo nemělo žádného autora! Výborný text, který zanášel mou duši ve fantazii až do světa mrtvých, do jednoduchosti a zároveň hlubokého prožití světských prožitků. Do světa předků… do nejniternějšího duchovního světa tunguzú.

Ukázku jsem poslechově přepsala, takže omluvte, budou-li tam chyby v jménech.

„Sedl si celý unavený ke kmenu a opřel se o něj. V tom okamžiku projel jeho zády zvláštní proud. Nadechl se zhluboka, protože měl pocit, že se mu nedostává vzduchu. Před očima se mu zatmělo. Když pohlédl vzhůru, uviděl, že ve větvích stromu se třepotají kousky látky a nějaké šátky. Bylo to posvátné místo. Strom, ke kterému se chodili modlit šamani. Nikdy na takovém místě nebyl, ale častokrát o něm slyšel vyprávět.  Tu se mu náhle zjevila zvířata, brala na sebe lidskou podobu a natahovala dlouhé ruce. Oge si vzpomněl na to, co mu vyprávěl o sobě Kutuj a dostal strach. Zvířata ho nejspíš rozsápou stejně jako se to stalo již jednou v Cherbu Buga. Protože nevěděl,c o si počít, dal se do křiku, křičel. A zvuk, který se nesl mnohem výš, než jsou větve stromu, přivolal jeho duši zpátky. Přece se nemůže vzdát. Měl velké štěstí, že se uslyšel, ale zvířata se po něm sápala dál. Oge pevně servřel minci na krku a přál si, aby mu pomohla tak, jako mu už posloužila jednou, když se brodil přes řeku. Ale když se zvířata už už dotýkala jeho těla, mezi stromy vysvitla bledá záře a z lesního šera se vynořil bílý sob. Bylo to trochu jiné než si představoval.

Měl najednou vzít zbraň a soba zastřelit. Sevřel v ruce pušku a pomalu si ji přitáhl k oku, aby zamířil. Zvířata viděl pořád vedle sebe, ale sob byl mnohem určitější. Stromy kolem vyzařovaly zelenavý příslib, jakoby přesahovaly samy sebe. Zvířata byla průzračná a sob svítil bíle jako lišejníková krajka na stromech. V tu chvíli Oge vystřelil. Sob udělal kotoul vpřed, krev z něj prýštila a brzy zakryla bílý krk.

Oge nikdy předtím tam velké zvíře nezabil, proto se mu smrt zdála tak neskutečná. Ale brzy uviděl zářivý stín, jak vystupuje ze sobího těla a utíká do Cherbu Buga vstříc obrovské hadí tlamě. Oge nepřemýšlel, proč vidí to, co vidí. Důležité bylo, že duch soba netrpí a šťastně utíká tam, odkud přišel.  Chlapec vstal a velkým nožem, který nosil připevněný k opasku, nařízl sobí kůži kolem nohou a potom zručnými řezy stáhl celý hřbet. Pak kůži naplnul mezi dva spojené stromy a rozdělal oheň. Opřel se o strom a snažil se usnout, ale nešlo to. Ve spánku mu bránilo rozčilení. Rušila ho zvířata, protože nechtěla odejít. Také ho trápila myšlenka,že zabil tak krásné zvíře. Věděl, že lidé zabíjejí zvířata, aby přežili  a že jeho mrtví nejbližší jednali stejně….
…. Probouzel se každou chvíli, aby zvířata, která na něj dotírala, odehnal. Ale ta se nedala odbýt. Vstupovala nejen do jeho snu, ale i do skutečnosti. Nejdivnější na tom bylo, že neútočila, jak by chlapec čekal, ale jen dotěrně přihlížela. Naposledy se vzbudil ještě před svítáním. Tma zřídla tak, že bylo možné rozeznat obrysy stromů. Najednou zaslechl šelest něčích křídel. Zazdálo se mu, že nad větev nad jeho hlavou usedl nějaký obrovský pták. Nevěděl, co je to za ptáka, ale křídla byla velká a větev se pod váhou neznámého těla, prohnula. Ta noc, a takovéhle ráno. Oge byl na pokraji sil. Už nedokázal vzdorovat tajze. Les se do něj vpíjel a zvířata ho nepřetržitě sledovala. V šeru jejich oči svítila a byla nastražená jako před útokem. Chlapec se chytil za hlavu. Nevěděl, co má dělat. Pak pohledem zavadil o staženého soba, uvědomil si, že je třeba s masem něco udělat. Nebude ho jíst, je to oběť duchům. Vyskočil na nohy a vydal se k ležícímu tělu, zkusil ho zvednout, ale sob byl příliš těžký…. Nezbylo mu nic jiného, než ho nožem rozřezat na kusy a po kusech nanosit k patě stromu. Narovnal je vedle sebe a navrch položil hlavu s rozložitým parožím. Pak se posadil na kůži. Začal z ní postupně ořezávat nožem zbytky tuku a šlach. Pracoval pomalu, ale neúnavně. Když byla kůže čistá, stočil ji, přehodil přes rameno a vydal se hledat zpáteční cestu.  Zvířata se tiše vydala za ním. Oge si jich nevšímal, měl myšlenky jen na cestu. Nevěděl kudy jít a tak se vydal hledat nějakou tekoucí vodu….“

Pokud jste dočetli až sem, jistě vnímáte ty přechody do duše, to přelévání emocí, pocitů, linií… Až po těch devíti hodinách jsem se podívala na přiložený sešit, malou brožurku, která je k cédéčku přiložena. Obsahuje dechberoucí fotografie a texty o hlavních aktérech celého tohoto excelentního díla. Hlavně fotky, ty pravé, tunguzské, praví domorodci, lidé tak jiní, ošlehaní větrem, mrazem a nesmírně moudří. Tady si opět uvědomujete jak je lidská rasa proměnlivá, a jak se třeba právě od těchto přírodních moudrých lidí můžeme učit. Pavlíně Brzákové se podařilo proniknout do hloubi jejich duše, vypsat příběh, který je jakoby byl zcela z pera jednoho z nich. Její mysl v tu chvíli muselo vést něco hlubokého a jímavého.

Často jsem si říkala, že je-li autorka etnoložka, která se zabývá studiem sibiřských kočovných pastevců, ukázala právě na tomto díle, že je ženou na svém místě. Že to pro ní byl osud, poslání… je to dílo, které přesahuje cokoliv běžného.

O autorce:
Pavlína Brzáková: je spisovatelka a etnoložka, zabývá se studiem sibiřských kočovných pastevců. Vadala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, v roce 2008 pak vydala volné pokračování Dědečka Oge  s názvem Dva světy. Ve spoluautorství napsala několik knih a působí jako šéfredaktorka měsíčníků Regenerace.

Děkujeme Renatě Petříčkové za napsání této recenze pro Knihkupcův blog. Dan Kruml, Knihkupec.

Nakladatelství Knižní klub je fikané. Kupříkladu v rámci propagace knihy Marťan vydalo takovou miniknížečku s několika prvními stránkami zdarma. Ta se bůhvíjak ocitla na mém záchodě, a když mi tam po několika týdnech od přinesení brožurky mezi záchodové čtivo kleknul telefon, tak jsem se bezradně rozhlédl, přemýšlel, jak se zabavím, a, hle, tu by něco bylo.

Vzal jsem tedy miniknížečku, začetl se, těch prvních několik stránek zdarma zhltl jako pes buřta, a zatoužil číst dál. Ještěže jsem tím knihkupcem, tedy hned na další den jsem si mohl celou knihu vypůjčit z knihkupectví a v četbě o té napínavé misi na Marsu pokračovat.

Hned od začátku mě přepadly dvě myšlenky. 1) Nutno přečíst, než přijde v říjnu do kin film Ridleyho Scotta s Mattem Damonem natočený podle této knihy. 2) Jestlipak bude autor Andy Weir odvážný a kniha skončí realisticky, tedy tak, že astronautovi uvízlému na Marsu dojde za půl roku jídlo a zhyne bídně hlady či zda dojde k happy endu, samozřejmě po jedné až dvou písečných bouřích a třech technických závadách, jak už to tak bývá?

A vývoj myšlenek přes čtení až po dočtení knihy? 1) Přečteno na jeden zátah, což se mi už dlouho nepodařilo. Konkrétně od 20. srpna 2015 19:00 do 21. srpna 2015 2:00. Napínavých šest hodin. Kino bude asi kratší. Tedy díky tomu, že jsem přečetl ještě před tím, než bych kvůli filmu věděl, jak to dopadne, jsem si užil delší časový úsek zábavy. 2) To si myslíte, že budu spoilerovat a vyplivnu sem konec knihy a asi i filmu? A myslíte si, že takový herec jako Matt Damon skončí hlad a žízniv s životem vyprchajícím z jeho těla někde na marsovské poušti?

Překvapilo mě, že jsem knihu dal na jeden zátah. Autorův styl psaní není nijak výjimečný, kniha neobsahuje ani nějak extra hluboká lidská moudra, kniha sice v rovinách „astronaut sám na Marsu„, „NASA a její pokusy jej zachránit ze Země“ a „dalších 5 astronautů, kterým se na začátku příběhu podařilo z Marsu prchnout a jsou na cestě k Zemi“ plyne svižně, ale neobsahuje žádné překvapivé zvraty, díky kterým mnozí jiní autoři drží čtenáře v patřičném napětí. Ani očekávání konce, ať už může být jakýkoliv, není to, co by drželo čtenářovu pozornost. Nakonec jsem na to ale přišel. U knihy mě držela rovina „astronaut sám na Marsu“, ten jeho boj o život, vynalézavost, s jakou mění palivo na vodu a vodu na kyslík a lejna na hnojivo a brambory k jídlu na brambory k pěstování dalších brambor. Sice jsem ani zbla neporozuměl popisu všelijakých chemických reakcí, poměru prvků a potenciálu výbuchu, ale to mi nebránilo v tom si tuto rovinu, stylizovanou do astronautova deníku, patřičně užít. A to až tak, že jsem se přistihl, že další roviny příběhu tak nějak lehce přeskakuji či alespoň čtu ledabyleji než ten astronautův deník. Ono to je asi i logické, že tato část knihy je vychytanější než ty ostatní. Autor Andy Weir dle informací na předsádce knihy pracuje jako softwarový inženýr, a tak je asi v pořádku, že mu od ruky lépe jdou pasáže plné technických a chemických informací, než ty, které popisují milostné napětí na lodi z části příběhu o astronautech, kterým se podařilo z Marsu prchnout.

Přečíst si Marťana ještě před tím, než přijde do kin, je určitě dobrý nápad. Pakliže se na knihu vrhnete až poté, co shlédnete film, nezbývá po odhalení konce příběhu nic moc extra zajímavého vyjma asi třetiny knihy tvořené astronautovým deníkem. Takže směle do toho, ať si užijete alespoň těch 6 hodin napětí dříve, než vám to Ridley Scott s Mattem Damonem zredukují na dvě hodiny plné počítačových efektů a (zřejmě) prázdné toho, abyste se mohli ponořit do dlouhých minut sofistikovaného popisu na téma, jak vyrobit z paliva vodu a přitom nevybuchnout.

Román z devadesátkovýho Londýna

Tuhle knihu jsem už kdysi četl. Možná dokonce i několikrát. Přesto si nevybavuju, že by ve mně zanechala nějaký zvláštní dojem. To zřejmě proto, že některé knihy vyžadují patřičný čtenářův věk.

Co jsem si taky mohl vzít ve dvaceti nebo jednatřiceti z knihy, jejímž hrdinou je týpek na hraně čtyřícítky, který se tak nějak plácá, mentálně setrvává někde v pubertě, není moc úspěšný, ale o to víc zaujatý svou sbírkou desek? Ve dvaceti a jednatřiceti jsem byl king a starůstky nějakýho pošahanýho a neambiciózního chlápka, kterej provozuje tak nějak horko těžko přežívající krámek s vinylama, mi asi přišly bejt dost vzdálený. Ovšem, pro člověka čtyřicetiletýho, kterej má ten dojem, že se plácá tak nějak podobně jako hrdina knihy (byť, pravda, ještě o něco víc milostně neúspěšnýho), je četba téhle knihy neúprosnou současností.

Příběh se odehrává v devadesátých létech v Londýně, přesahuje ovšem do šedesátek – sedmdesátek, kde Roy, ten neúspěšnej týpek, alespoň co se hudby týče, uvízl. Roy má krámek s deskama, právě ho opustila dívka, a on má potřebu jí literárně sdělit, že je žabařka, že těch lásek, které ho zranily ještě víc, bylo ještě před ní dobrých deset. Začíná defilé všech těch jeho lásek, od těch dětských a pubertálních až po ty dospělé. Roy se rozepisuje o všech svých neúspěších a, dámy prominou, je to chlapské čtení. Jen by to málokterý chlap byl schopen takto napsat. Ano, jistě bylo v literatuře sepsáno mnoho osudových a romantických příběhů, ale Hornby jde na dřeň. Jedna velká frustrace. Dokážu si představit spoustu čtenářů pánského pohlaví, kteří nad všemi těmi osudovými ženami ohrnou nos, ts, no tak co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale, ruku na srdce, i vy jste jistě byli frustrováni, když jste v patnácti na lavičce v parku dobývali srdce nějaké té Jany či Anežky, a když vám ani po týdnu nedala, tak jste ji coby frigidu pustili k vodě. A jak vaše ješitnost zuřila, když ji Franta odvedle sklátil na druhým rande. To prostě nejde jen tak přejít, ať si třeba říkáte, že ne. Anebo ta Helena: Táhla to s Jardou, a vy jste po ní toužili. Až tak, že jste ji Jardovi odloudili. A pak vás přestala zajímat. Ne že by najednou byla méně žádoucí a krásná, ale cíl byl splněn a co pak s ní.

A teď si představte, že v těch šestatřiceti letech, potom, co vás pustí dívka k vodě, pojmete jako Roy nápad, že by bylo dobré všechny ty dávné lásky zkontaktovat a pídit se po tom, proč to tehdy skončilo. Jasně, koho to zajímá, vždyť je to dvacet let stará historie, ale byli byste toho schopni? Já ne, přiznávám bez mučení. Ty moje lásky tehdy skončily stejně nevysloveně, jako ty Royovy. Já osobně bych se v těch ranách dloubat nechtěl. Roy ano. A tak Roy obvolává všechny ty bývalé a zjišťuje, že ty nevyslovené konce byly ve skutečnosti konkrétnější, než by se domníval. A tak zjišťuje, že ta Zuzana, která ten nevyslovený konec brala zdánlivě statečně, je nyní o dvacet let později tlustou zahořklou ženou, která byla zjevně zlomena víc, než on. A ta, která mu týden nedala, aby se pak za dva dny spustila s Frantou, ještě nyní melancholicky konstatuje, že Roye vlastně milovala, jen nechtěla vypadat jako děvka, proto dělala Zagorku, a když ji milý Roy pustil k vodě, tak usoudila, že lépe býti s Frantou děvkou, leč ani to jí štěstí nepřineslo. Banální příběhy, každý to zná, leckdo asi mávne rukou, ale opravdu jste takoví cynici? Opravdu by vám to nebylo líto, kdybyste, jako Roy, po těch dvaceti letech zjistili, že jste se zachovali jako kreténi? Royovi to vlastně ani líto není, mně by bylo. A proto bych se zrovna třeba já v těch ranách dloubat nechtěl.

Potom, co Roy absolvuje tohle kolečko po všech těch láskách, a co objasňuje, proč se mu s dívkami docela dařilo (spíše se ptal a zajímal, než aby sám hovořil; to jsem nevěděl, musím to taky někdy zkusit), absolvuje obvyklou aférku, která mu nic jiného, než chvilkový nadmutí ega z toho, že ošukal zpěvačku, nepřinese, jak to tak bývá, a pak už následuje finále příběhu. Ta dívka, Laura, co ho pustila k vodě, a odstěhovala se se sousedem, ta, co v něm spustila všechny ty frustrace a žárlivosti a nechutné telefonáty, přichází o otce a na jeho pohřbu nechce mít po boku toho současného souseda, ale Roye. Těžké situace začasté cosi vyjasní. A ta Laura udělá opravdu mnoho, aby se dali opět dohromady. Nedá mu jednu šanci, ale deset šancí. Nahání ho, když pod dojmem nějakých poťouchlých řečí z úst její kamarádky Roy prchne z pohřbu jejího otce, čeká na něj v dešti, zatímco on se infantilně schovává někde za nějakou zídkou, přežije i to, když Royovi nabídne milování v autě a on to zazdí tím, že nemá ochranu a že pakliže spala s tím sousedem, tak bůhvíco by od ní mohl chytit (tak krutí byste nebyli ani vy, co říkáte, navíc zazdít sex v autě?, když s tím ona přijde?, kdo by byl tak frustrovanej, že by to takhle vystornoval?, já teda rozhodně ne), pak Laura zorganizuje koncert americké zpěvačky v Royově upadajícím obchodě s deskami a nakonec mu vyjedná dýdžejskej set v klubu, kde kdysi ve zlatejch časech dýdžejoval. Prostě ohromná láska a ohromný úsilí. Tak to by snad umravnilo každýho, nakonec i toho Roye, kterej sice má tak nějak vzadu v hlavě pocit, že je tak trochu manipulován, ale nakonec, pozor, happy end, uzná, že toto je ta pravá láska.

Víte, ať si každej druhej chlap třeba myslí, že jeho ego by takové vyústění příběhu nesneslo, že přece nejsou takoví matláci, kteří nepotřebují, aby jim nějaká ženská takhle organizovala život, tak si přesto myslím, že Nick Hornby ví, po čem chlapi touží.

A proto, ačkoliv jsou Všechny moje lásky chlapské čtení, měly by si tu knihu přečíst především ženy.

Ovšem, aby si knihu mohly ženy přečíst, musí zamířit do knihovny. Titul je bohužel rozebrán u dodavatele, a tak ho, i když bychom chtěli, nemůžeme dodat. To nám ale nebrání, abychom ho mohli doporučit.

Čtenáři a fanoušci severských detektivek od Joa Nesbøa se mohou začít radovat. Policie, nejočekávanější kniha měsíce dubna se objevila na pultech českých knihkupectví. 

Nakladatelství Kniha Zlín konečně vydalo nejočekávanější knihu tohoto roku od nejznámějšího spisovatele Joa Nesbøa s názvem Policie.

Tato desátá kniha v pořadí navazuje na předchozí knihu s názvem Přízraky, kde byl náš známý detektiv Harry Hole ,,zastřelen” synem jeho lásky Rachel.

Policie začíná vraždou policisty v důchodu, který jel na kole nad město. A poté se ve městě dějí další vraždy. Nejzajímavější na nich je, že se nacházejí na místech, kde už kdysi byl někdo zabit, ale žádná z těch vražd nikdy nebyla objasněná. Navíc každá oběť umírá jiným způsobem, někdo umírá zastřelením, někdo je rozřezán a tak dále.

Harry jako bývalý policista nechce mít s těmito případy nic společného, až do vraždy jednoho jeho známého, a kývne na nabídku na spolupráci.

Postava vraha Vás hodně překvapí, protože se ukrývá až do konce závěru knihy. Harry ví, že se vrah nachází hodně blízko.. Bude vrahem masový vrah Valentin, který utekl z vězení a nechal si udělat plastickou operaci obličeje, aby ho nikdo nepoznal? Bude vrahem někdo od policie? Nebo snad mladá studentka Silje, která Harryho ještě navíc obviní ze znásilnění?

Tento strhující děj, který Vás nechá po celou dobu v napětí je velice povedený. Určitě se u něj nudit nebudete, protože Vás vtáhne do děje a po celou dobu budete chtít vědět, kdo je skutečným vrahem.

Policii si může přečíst jak skalní fanoušek Nesbøa, ale také čtenář, který se s jeho tvorbou nikdy ještě nesetkal. Určitě nebudete litovat!

Policie, Jo Nesbø