Naše kolegyně Iva z nás v knihkupectví čte nejvíce a má pro vás další minirecenci knihy, kterou právě dočetla.
Od chvíle, kdy tato kniha dorazila k nám do knihkupectví, jsem po ní pokoukávala, nerozhodná, jestli se do ní mám pustit.
Námět knihy – reality show, která se zvrhe v boj o holé přežití, mě docela lákal. Nakonec jsem neodolala. Leč přišlo zklamání, čekala jsem mnohem víc.
Zajímavý námět, hezky vykreslené prostředí, kniha se i příjemně četla. Ale to je asi tak všechno. Přišlo mi, že autorka jako by klouzala po povrchu, nepouštěla se do žádné situace hlouběji. I prozření hlavní hrdinky, že teď už nejde o hru, ale realitu, bylo poměrně nijaké a vzaté šupem.
První polovina knihy je docela zajímavá, čtenář se dozví pár zajímavostí o tom, jak se tyto pořady vlastně dělají. Líbilo se mi, jak je tam krásně ukázáno, jak snadno jde manipulovat s diváky u televizních obrazovek pomocí trochy střihačské práce. Ale druhá polovina už je taková klasická apokalypsa, jak ji všichni známe z televizních seriálů. A právě pro fandy tohoto žánru by kniha mohla být zajímavá.
Naše knihkupkyně Iva, která je zde u Knihkupce nejpilnějším čtenářem, opět přečetla nějaké knihy a ráda se s vámi podělí o své dojmy.
Němý křik
Pět lidí má na svědomí ohavný zločin. Když začnou jeden po druhém umírat, začnou zbývající panikařit. Nepohřbili snad své tajemství dostatečně hluboko? Nebo je to jen nezvyklá náhoda? Detektiv Kim Stoneová musí pátrat v minulosti, aby dopadla vraha.
Ďábelské hry
Jak se postavit k případu, když víte, že oběť je zároveň i pachatel brutálního znásilnění? A jak je možné, že v sobě znásilněná žena vzala takovou sílu a po letech se postavila muži, který ji ve vzpomínkách tak trýznil? Tady je za oponou ještě jiný hráč, loutkář, který využívá oběti trestných činů, aby si vyzkoušel svůj zvrhlý experiment.
Tahle detektivka mě vyloženě baví. Asi proto, že jsem si ihned oblíbila inspektorku Kim Stoneovou. Je inteligentní, bystrá a taky trochu asociální. A nijak ji to netrápí. Na první pohled chladná a odměřená, ale čím déle čteme, tím víc ji máme rádi. Když zrovna nehoní vrahy, snaží se péct doma koláčky. A moc jí to nejde. Nebo adoptuje opuštěného psa, i když to není ani trochu rozumné. Navíc je vtipná. Právě takové věci z ní dělají postavu, kterou si musíte oblíbit.
Zatím jsem přečetla oba díly a už se nemůžu dočkat dalšího. Je to napínavé i bez litrů krve a extrémě drastických scén. Autorka také umí postupně zvyšovat napětí a perfektně vykreslit postavy, což mám na knížkách moc ráda 🙂
Obvykle nečtu autorky. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl něco od nějaké spisovatelky. Nemám rád číst cokoliv z ženského pohledu, se všemi těmi city a hysteriemi. Jsem snad nějaký macho? Ne, ne, mám ženy rád, ale jejich psaní mou pozornost prostě nepřitahuje.
Takže to, že jsem přečetl knihu od Terezy Boučkové, je dost unikátní událost. Ale opět: musel ze o to zasloužit muž.
Knihu od Pavla Kohouta Kde je zakopán pes mám docela rád a obvykle ji čtu ob několik let znovu a znovu. Tentokrát měla tato knížka, která se jeví, že se dá přečíst za víkend, posloužit jako zábava do hospody. Nenašel se žádný kamarád, který by šel s knihkupcem na pivo, ale knihkupec na něj měl opravdovou chuť. V těchto případech si do putyky někdy beru i kámošku knihu, aby živé spolustolovníky nahradila. A začetl jsem se. Až tak, že jsem knihu na další dva dny neodložil a dočetl, s takovým tím překvapením, jak to trvalo dlouho. Krátká se jen zdá. Tentokrát byl můj dojem z knihy o útrapách chartistů a dalších opozičníků v sedmdesátých letech minulého století na jednu stranu podobný jako při předchozích čtení knihy Kde je zakopán pes. Opět jsem se utvrdil v tom, jak byl normalizační komunistický režim ubohý. Věšet lidi jako v padesátých letech už nemohli, zahraniční tlak byl přece jenom znát, ale jinak se estébáci vyžívali v těch nejubožejších trápeních disidentů včetně vraždy psa, která se dostala i do názvu knihy. Na druhou stranu mě tentokrát trochu iritoval ani ne tak moc zakrývaný autorův povýšený pohled. Z toho člověka úplně kapal narcismus a sebeláska. Ten bývalý stalinista, který nakonec v období pražského jara přišel k sobě a následnou odvážnou disidentskou činností svůj poklesek odčinil, se prostě vykašlal na své tři děti, o to víc se sebedojímal nad tím, jak šikovně to s těmi estébáky koulí, jak má všechno skvěle vymyšlené a zkonspirované, zatímco ti ostatní jsou jenom zbabělci. Ne že by neměl pravdu. Ale přece jenom, když tu knihu člověk čte, tak mu takováhle autorova arogance moc nepomáhá ku vzniku sympatií k jeho osobě. Aspoň, že hlavním hrdinou knihy je jezevčík, který sympatie vzbuzuje. A v této knize občas i probleskne střípek příběhu autorovy dcery.
Ano, dcerou Pavla Kohouta je Tereza Boučková a díky tomu, že jsem si vzal do hospody knihu jejího otce, jsem se po létech rozhodl přečíst knihu od autorky – ženy. Zajímal mě prostě ten druhý pohled.
Z tohoto pohledu je četba těchto dvou knih, přesně v pořadí, jak byly napsány, tedy nejdřív té Kohoutovy a pak té od Boučkové, unikátní zkušeností. Boučková zjevně Indiánským během na otcovu knihu reaguje, v obou knihách se najde nemálo shodných situací a právě ten rozdílný pohled na ně je kouzelný. Otcova kniha je rozvláčnější, faktografičtější, vtip absentuje, dceřina je úsporná a místy sebeironická, na několika místech oprávněně vzteklá. Nejvíc v místě, kde cituje otcovu knihu, pasáž, kde otec dceři cosi vyčítá. Ten otec, který se uvolí své tři děti vidět čtyřikrát ročně, nijak moc nepomůže v nouzi, matku svých dětí, která dělá co může, nepodrží, když je potřeba, nejen, že jí nepůjčí peníze, když ji doženou nějaké estébácké pokuty, ale naopak se domáhá, aby se vzdala vlastnictví společného domu. Kdyby tak každá kniha, kterou někdo napíše a do příběhu použije reálné postavy, měla podobnou oponenturu, to b., které autor neřekne! To by bylo zajímavé. A to je zajímavé na tom, přečíst si ty knihy otce a dcery pěkně začerstva hned po sobě.
Úsporný styl Terezy Boučkové se mi líbil. Alespoň tedy v Indiánském běhu, kde člověk i díky tomu, že předtím přečetl Kde je zakopán pes, nepotřebuje všechny ty informace o osobách a obsazení, však je do značné míry díky knize od Pavla Kohouta zná. Dokáže si pak ty více méně nejmenované postavy zasadit do kontextu, přiřadit jim jména a tváře a tím pádem se zorientovat. V dalších dvou příbězích, které kniha obsahuje, tedy Křepelice a Když milujete muže, naopak autorčina úspornost vadí. Těžko, těžko, se vžít do postav, o kterých toho moc nevíte. Ty příběhy silných žen jsou dobré, ale čtenáři přijdou takové jakoby nedopsané a nedokončené.
Ty dvě knihy lze číst jako svým způsobem souboj. Otec podává, dcera returnuje. Otec lépe vykresluje celkovou atmosféru, je fakticky přesný. Pokud se snaží být vtipný, je to křečovité. Dcera je úsporná, neplýtvá písmenky, je upřímná, místy snad až moc. Otec je zjevně zkušenejším spisovatelem, jeho román je propracovanější a má místy detektivkový spád.
U mě ale vyhrává dcera, pane Kohoute líběj odpustit. To vaše samožerství ze stránek jen kape a já sám se divím, že jsem ho tam při předchozích čteních vaší knihy neviděl. Bylo zjevně potřeba toho druhého pohledu, aby čtenářovi spadly růžové brýle, kterými předtím v knize viděl hrdinného chartistu a jeho potýkání se s úřady, zatímco jeho odvrácenou tváří byl trochu morálně pochybný otec, který opustil své děti a velkorysost pro něj byla neznámým slovem.
Vážení čtenáři, když jsme před několika měsíci dokončili rebrand vzhledu našeho eshopu, tak jsme si do loga vepsali i naše nové heslo: „S láskou ke knihám, s nadšením pro Vás“. To samozřejmě stále platí, ale, jak to tak chodí, o prázdninách nám nadšení trochu opadlo, nejen myslí, ale tělem jsme byli u vody a v přírodě, naši práci zastávali částečně brigádníci, kteří, ač byli nadšení, tak dělali z nezkušenosti chyby, do toho prázdninový provoz u našich dodavatelů, takže se někdy na objednané knihy muselo čekat poněkud déle, no, nakonec se nedivíme, že zákaznické hodnocení našeho eshopu na Heurece pokleslo o 2 procentíčka z obvyklé 99 procentní spokojenosti na 97% doporučujících zákazníků. S tím samozřejmě nejsme spokojeni.
Nicméně, úplně jsme nezaháleli a máme pro Vás dvě novinky, které by Vám měly k orientaci na našich stránkách napomoci, respektive Vám ulehčit práci při objednávání.
Novinka číslo 1: Mnoho knih spolu nějak souvisí, ale nelze je zařadit do jedné kategorie. Také přidávání dalších a dalších kategorií zboží by asi nebylo produktivní, takže jsme vyřešili problém, jak lépe provázat související tituly tím, že jsme zavedli do detailu položky tzv. štítky. Co to je? Ke každé položce nyní přidáváme několik klíčových slov, které charakterizují obsah knihy či můžou sloužit k provázání s jinou související položkou. Naše prvotní úvaha se odvíjela od otázky: jak ulehčit například cestovateli do Itálie nákup potřebných knih a map? Průvodci, slovníky a mapy jsou v jiných kategoriích, ve vyhledávání se taky nemusí podařit to, aby se nakupujícímu zobrazilo vše potřebné (když zadá do vyhledávače Itálie, tak se mu zobrazí průvodce Itálie a mapa Itálie, ale ne už italský slovník). Domníváme se, že když provážeme vše, co se týká Itálie (a čehokoliv jiného) klíčovými slovy, tak se vyhledání všeho potřebného pro cestu (a cokoliv jiného) značně ulehčí. Štítky čili klíčová slova najdete na detailu položky hned vedle obrázku. Vzhledem k tomu, že klíčová slova přidáváme k položkám v eshopu postupně a ručně, bude asi nějaký čas trvat, než bude databáze klíčových slov a provázání titulů dokonalé, ale už nyní může hledání souvisejících titulů trochu ulehčit.
Novinka číslo 2: Uvažovali jsme o tom, že od zákazníka, který si zvolí osobní odběr, ať už u nás v obchodě, či na výdejním místě, vlastně vůbec nepotřebujeme znát jeho adresu. Vyplňování adresy do objednávky je tedy zbytečné a stojí zákazníka několik sekund, ale jak se říká, sekunda k sekundě a život uteče jak voda. Takže nyní Vám ty sekundy šetříme, adresu v případě osobního odběru nevyžadujeme, stačí nám e-mail, jméno, příjmení a telefonní číslo. Pravda, v prvním týdnu po zavedení tohoto šetřiče času, jste kvůli naší chybě nemohli objednávat vůbec, chybně nastavený systém Vás v kruhu vracel stále na začátek a nedovolil dokončit objednávku, ale tato chyba je již napravena a nyní již vše funguje jak má.
Věříme, že tyto drobné inovace Vám Vaše nákupy ulehčí, slibujeme, že po prázdninovém odpočinku jsme opět nadšení a knihy milujeme a s novou energií usilujeme o to, abychom spokojenost našich zákazníků vrátili tam, kde obvykle bývá, totiž na 99%.
Recenze knihy od Marty
No, prokrastinovala som a na rozdiel od značnej časti populácie, čo proti tomu akože bojuje, ja si to užívam. Šla som do obchoďáku, aby mi premerali zrak, pretože ak som slepá so šošovkami, nie je to ideálne. Nehovorím priamo, že je to zlé, dosť to retušuje tváre všetkých okolo včetně mojej… ale nie je to ideálne. Cestou na povrch som to stočila do kníhkupectva. Zbožňujem ako tam vytvoria na stole obrovskú kopu hmoty z nových kníh a pritom to pôsobí prehľadne a lákavo. Ako som tak korzovala s predstieraným intelektuálnym výrazom na tvári okolo stolu (človek nikdy nevie, kde ho čaká láska- škúliť v kníhkupectve by mohla byť fatálna chyba) ku koncu kolečka som sa zastavila, vypleštila oči a pootvorila som ústa, čo znamenalo nie len koniec lovu na intelektuálov, ale aj šok z toho, že vidím knižku, ktorá mala podľa emailu o knih-novinkách vísť za pár dní a potom mi ju mali 6 dní posielať. To už je ten deň, kedy prešlo pár dní? alebo im to tiskně niekto iný? Knižky som sa zmocnila, vrhla ju po kníhkupcovi na kase, ktorý na mňa vypleštil oči, s jasným odsúdením, že takto rýchlo sa snáď literatúra nevyberá …podľa obalu… keby on vedel.
Začala som čítať už v MHD cestou domov, hneď som pochopila, že je to fantastická kniha. Prejavom na mňa pôsobí, že máme s autorom podobný pohľad na svet. Páči sa mi jeho empatický prístup, vyšperkovaný pragmatickými faktami. S humorom, ktorý nemusí sedieť každému, ale ja si v ňom libujem. Celú dobu rozmýšľam, či ten príbeh píše nemecký autor Sebastián alebo je to prekladateľom? Pretože ten človek je moje druhé ja. Zbožňujem jeho prejav. Takže som si dala predsavzatie, že v roku 2035 si knihu prečítam v nemeckom origináli, aby som to zistila.
Knižka je rozprávaním príbehu najskôr chlapca, neskôr puberťáka, študenta, muža, syna, manžela, otca, ľudskej bytosti. Knižka má reálny časový priebeh a myslím, že je v nej aj mnoho skutočných zážitkov, napriek faktu, že celkový dej je vymyslený príbeh. Asi. Hlavný hrdina Martin ako sedemročný chlapec nemá rád telocvik: „Dodnes mi je záhadou, k čemu je v živote užitečné, když člověk umí přeskočiť na stodeseti metrech deset překážek. Pokud mi něco stojí v ceste, nepřeskakuji to, prostě to obejdu. Praktický účel nevidím ani ve schopnosti vrhat z ramene těžké koule a přitom ničit trávnik.“ Ja mu tak rozumiem!
Práve v období sedemročného chlapca, pri smrteľnej posteli svojej babky, sa prvý krát stretne so smrťou. On tomu nerozumie, smrť je prekvapená, že ju vidí. Prezentácia smrti či už procesu samotného alebo postavy mi príde mimoriadne citlivá a sympatická. Celý príbeh je pretkaný životom hlavného hrdinu, a jeho stretávania sa so smrťou, teraz myslím smrťou ako procesom konca aj postavou. Musí sa vyrovnať nie len s tým, že okolo neho niekto zomrie, včetně jeho blízkych, ale aj s tým, že dostal od osudu možnosť byť raz smrťou, vystriedať ju v povolaní a to sa prejavuje postupným naberaním jej schopností. Najhoršia je asi tá, kde keď sa niekoho pozrie tak vie kedy a ako zomrie. Snaží sa to riešiť tým, že sa pokúša obísť princípy života. Ľudí, ktorých dokáže jednoducho ukradne smrti a zachráni, samozrejme tým medzi ním a smrťou a teraz myslím ako predstaviteľom procesu, vznikajú konflikty, aj keď popravde on je na smrť celú dobu hrubý, ona mu pomáha to brať ako súčasť života a je na neho celú dobu milá. Nakoniec sa Martin, rozhodne vyštudovať medicínu a zachrániť čo najviac ľudí. Ďalšie dovednosti, ktoré ako možný nástupca smrti získa: je možnosť chodiť po vode, tele-portovať svoje druhé ja kam len chce, a pôvodnú variantu nechať tam, kde bol. Poznáte to ako hovoríte na partnera, ktorý stojí naproti vám a pritom akoby tam nebol? hm?
Postupným dospievaním získava nie len životné skúsenosti v súkromí, ale naučí sa aj pochopiť, že niektoré veci jednoducho nezmení a ani smrť o nich nemôže rozhodnúť, jednoducho sa musia stať, smrť len plní príkaz. Autor šikovne opakovane obíde téma, kto o tom teda rozhoduje? čo vnímam ako plus. Ovšem vážení aj smrť sa od Martina niečo naučí, a to, že občas ojedinele naozaj treba porušiť pravidlá. To poznáte.
Aby ste teda mali predstavu ako to funguje: Smrť príde k umierajúcemu a z neho po exituse cez ústa vyletí motýľ, občas si zakrúži po miestnosti, občas nie a smrť si ho chytí do sieťky na motýle- žiadna kosa vážení. To je jej úloha, chytiť motýľa do sieťky. Aby bolo jasno sú motýle a motýle duše, neprenasledujte zbytočne pri trvalkových záhonoch motýle, smrť si pozná svojho motýľa, fakt.
Smrť je vlastne muž, v knihe je krásne opísané jeho fyzično, je empatický, láskavý, pozorný, pracovitý, rád sa hrá, rád sa rozpráva a nemá rád, keď sa na neho hneváte, za niečo čo nedokáže zmeniť. Príde vás podporiť na svadbu, je pri pôrode vašich detí, vlastne je trochu spoločensky neohrabaný príde kedy chce-kam chce, otravujú ho vaše lásky a kecy o nich stále dokola. Smrť je zjavne super kamoš nad vecou.
Často mám pocit, že keď sa stretnem s nejakým novým človek a pozriem sa na neho, vidím, že je to deb*l, možno je to tiež nejaká nadprirodzená schopnosť 🙂 alebo citovaním hlavného hrdinu, keď sa vyjadruje k partnerovi svojej vysnívanej lásky: „…z psychologického pohledu by možná představoval zajímavý případ, ovšem ze sociálního hlediska to byl prostě debil“.
Na záver by som rada napísala, že ak je to dané ako a kde z nás vyletí motýľ, užívajme si každý deň, každý zážitok, každý vietor, ktorý vám fúkne do tváre, každý bozk, každú kytku, čo vám ten váš spontánny kriminálny živel utrhne v mestskej zeleni,… pretože len smrť a jej nadriadení vedia či to nebolo naposledy… možno ešte len, choďte na preventívne prehliadky, pretože tým im to komplikujeme 🙂
PS: Nie je to tak dávno, aby už to nebolelo, keď som stála nad babkou, len tam tak ležala, mala pootvorené ústa, lebo z nej vyletel motýľ 🙂 Dúfam, že tam bola smrť so sieťkou, veľmi sa mi tá predstava páči… len ja som ju nevidela, pretože nadprirodzené bytosti vidia len špeciálny ľudia. Celý príbeh smrti ako procesu sa mi páči je nežný, pravdivý, zmierlivý budem to takto raz vysvetľovať svojim deťom.
Recenze od Ivy Janouškové
Kate O´Hareová, svérázná agentka FBI, se už pět let snaží polapit a zavřít do nejčernějšího vězení galantního lupiče a podvodníka Nicka Foxe. Ten jí stále uniká a Kate má navíc nepříjemný pocit že se jí tak trochu vysmívá. Copak si nějaký jiný lupič troufnul ukrást jí přímo pod nosem z jejího hotelového pokoje všechnu čokoládu?
Když jí znovu, po dalším vydařeném podfuku, zmizí přímo před očima, nastraží na něj vějičku, kterou nemůže podvoníček jeho formátu ignorovat. Zabralo to perfektně, akorát dopadení Nicka Foxe bylo trochu neobvyklé. Pro jistotu, aby jí opět nepláchl, ho tak trochu srazí autobusem. (Kdo jste již nějakou knihu od Janet Evanovich četl, víte že je to její oblíbený způsob trestání lumpů.) Nick vyvázne bez zranění a je konečně zatčen. Kate předá všechny materiály a důkazy nashromážděné za posledních pět let prokurátorovi. Její práce skončila a teď má před sebou velmi neuspokojivý úkol, zatýkat gang, co kopíruje a prodává filmy. Prostě nuda.
Ve chvíli kdy si Kate užívá víkend s rodinou, přijme telefonát, který ji doslova zvedne ze židle. Nick Fox zmizel. Vypařil se cestou k soudu tunelem ve zdi. Kate se okamžitě chce vydat po jeho stopě, nadřízení jí to ovšem nechtějí dovolit. Tak si vezme dovolenou a, když se jí ho během pár dnů podaří vypátrat na ostrově uprostřed moře, na který je už několik století zákaz vstupu ženám, poprosí svého otce (bývalého mariňáka, který umí člověka zabít na šestnáct způsobů obyčejnou pinzetou – mimochodem), jestli si s ní nechce užít rodinou dovolenou. Tatínek s radostí souhlasí, důchodu už má plné zuby a rád si opráší svoje dovednosti. Zorganizují noční let nad ostrovem, aby mohla Kate seskočit nepozorovaně na zapovězená místa.
Vše se podaří přesně podle plánu, Nicka najde na první pokus a překvapí ho u večeře v pohodlném srubu, jak si pochutnává na obřím steaku (nejen ženy, ale i maso je na tomto ostrově zakázáno). Než ho stačí zatknout, čeká ji ledová sprcha. U večeře s tím proradným lumpem sedí i její šéf Jessup a jeho nadřízený Bolton. Kate je v šoku. A je to ještě horší, než si myslela. Nickovi se podařilo přesvědčit její nadřízené, že by udělali chybu, kdyby ho zavřeli. Na svobodě jim přece může být daleko užitečnější. Pomůže FBI s chytáním větších lumpů než je on. A ke spolupráci je mu přidělená právě Kate. Rozkaz je rozkaz, a i když se jí to vůbec nelíbí, nakonec usoudí, že bude lepší mít ho pod dohledem, kdyby se náhodou pokusil podfouknout FBI a zmizet.
Prvním společným úkolem je Derek Griffin, podvodník, který zmizel chvilku před zatčením s pěti sty miliony dolarů. A FBI je chce pochopitelně zpátky, s ním nebo bez něj. Problém je, že nikdo neví, kde je on nebo peníze. Zapeklitý oříšek. Nick a Kate dají dohromady velmi nesourodý tým lidí a pustí se do akce. Podaří se jim najít ukradené peníze? Nebo je nakonec ukradne někdo jiný? A přestanou se ti dva někdy hádat? A co s tím vším má společného čokoláda Toblerone?
Na nás v knize čeká spousta vtipných situací, komických střetů a především spousta zábavy s úžasnými hlavními hrdiny. Nick je šarmantí a pohledný, a když náhodou nedokáže utéct, tak se z prekérní situace vymluví. Kate je pořádně od rány a miluje jídlo a zbraně a svými schopnosti strčí kdejakého chlápka do kapsy.
Jestli se vám líbili Dannyho parťáci nebo Leonardo DiCaprio ve filmu Chyť mě, když to dokážeš, tak se vám Podfuk bude líbit taky.
Podfuk je vtipný, oddechový a nehraje si na nic co není. Jediný záměr je pobavit a potěšit čtenáře, což se myslím povedlo na výbornou. Chtělo se mi napsat „ideání kniha na letní odpočinek“, ale při délce 250 stran, a vzhledem k tomu, že knihu nejspíš budete chtít zhltnout jedním dechem, už jen proto, abyste se dozvěděli, jak to s těmi dvěma dopadne, musím říct, že je to „ideální kniha na deštivý víkend“.
Recenze od Marty
„Řeknete-li Kašlu na to, jedná se o projev vrcholné duchovní aktivity, neboť se vzdáváte nikam nevedoucího boje se životem a necháváte se unášet přirozeným rytmem života.“ John C.Parkin
Končila zima, začínala jar, vtáčiky spievali, kvietky kvitli a mňa všetko štvalo. Všetci ma štvali. Ja som sa štvala. Prečítala som si: „Tak si zanadávaj, nahlas, tri krát za sebou, je to oslobodzujúce!“ Což o to, fungovalo to, pomohlo to, ale ostalo mi to. V mojom okolí sa pohybuje dieťa, ktoré sa učí hovoriť, a ak by jeho prvé slová boli slovensky a ešte by oslobodzovali, tváriť sa nenápadne by ma nezachránilo.
Začala som teda hľadať iné oslobodzujúce riešenie až som objavila chytrácku knižku. Nemám rada tento druh literatúry, ale skúsila som ju čítať ako alternatívnu liečbu. Knižku napísal John C.Parkin a volá sa Kašli nato! Uleví se ti je preložená z angličtiny, a áno, TAM SA VOLÁ INAK.
Knižka je rozdelená na niekoľko kapitol, ktoré si autor vytvoril ako akési tematické bloky. V nich nás učí pochopiť samých seba, podstatu našich starostí. On to volá moc krásne- listujeme albem svého života. Pán Parkin sa nám snaží vysvetliť pomocou príbehov, príkladov a iných zamyslenia nutných informácií, ako inak sa dá pozerať na svet, ako sa popasovať so situáciami, ktoré nám prináša. Chce, aby sme sa uvoľnili, našli vnútornú radosť, bez vonkajších podnetov. Čo sa môže zdať ťažké, ale ide to a prekvapivo ľahko. Musíte to len skúsiť.
Zaujímavý je postoj Kašli na to v láske a vzťahoch, v mnohom pripomína zamilovanosť, ale len do určitých momentov samozrejme. Chce, aby sme sa vykašlali napríklad aj na peniaze a ich hromadenie, ak sa vám to vyslovene nedarí. Na trápenie nad neriešiteľnými situáciami, ktoré prináša život. Je lepšie svet akceptovať taký aký je.
Mňa osobne najviac ovplyvnila časť, ktorá sa týka takzvanej pozície mierumilovného baránka. Po prečítaní tejto knižky som sa vykašlala na pokusy urobiť zo seba kópiu Boha. Kašlem na snahy byť niekým lepším, som tým kým som. A cítim sa slobodnejšia, šťastnejšia a už nemám potrebu robiť svet lepším miestom. Taktiež mi ako večnému plánovačovi veľmi jasne a rozumne vysvetľuje prečo si nerobiť plány a netrvať na svojich stanovených cieľoch.Je potreba zdeliť vám, že Čchi-kung a práca s vnútornou energiou je prepletaná celou knižkou.
Pôvodne som mala pocit, že nie som cielovka tejto knižky a práve preto, že na mne zanechala nejaké následky dodnes, si myslím, že nemá cielovku, mal by si ju prečítať každý koho niečo trápi a chce sa naučiť ako to nechať prejsť nepozorovane okolo seba, a riešiť to až v prípade, že sa to vráti a osloví vás to menom… ak to môžem takto napísať.
Kedy dozrel ten správny čas po prečítaní knižky, kedy som pochopila, že funguje?
Pozerala som dohora na oblohu, bola modrá, tej zvláštnej oblohovo modrej farby, plávali na nej Cumulusi bez ďalšieho plánu, v sluchátkach hral song od Pink, vraj mám vydržať. Všetko bolo tak záhadne fajn, ač tučná, s ohryzenými nechtami, starnúca. Proste som tam tak sedela pred Slaviou, usmievala sa, a všetkých okolo tým desne štvala. Kiež by sa vedeli oslobodiť.
Recenze knihy od Marty
Rozmýšľala som, ktorú knihu by som definovala ako svoju najobľúbenejšiu? Veľmi rýchlo sa mi vybavila knižka Friedricha Weissensteinera – Dcéry Márie Terézie. Túto knižku som prvý krát čítala, keď som mala zhruba jedenásť rokov. A rozhodne to vtedy nebolo posledný krát. Možno som bola trochu nudné dieťa, keď som si čítala o Habsburgoch, ale ja to milujem. Obdivujem a ctím Máriu Teréziu dodnes.
V knižke Dcéry Márie Terézie sa opisujú životy jej dcér, z celkovo šestnásť života schopných detí, ich bolo jedenásť. Z toho ôsmim sa táto knižka venuje.
Je zaujímavé čítať o ich rebelstvách, snoch, osudoch. O tom aké rozdielne boli ich povahy, ako bojovali ako deti s pestúnkami, ako im mama kázala dobré mravy a trvala na dodržiavaní presného režimu. Zároveň si človek musí uvedomiť, že väčšina z jej detí – dcér bola predajný artikel, na rozšírenie moci dynastie. Len jednu, ktorú mala tak nejako radšej, u tej mohlo dôjsť k svadbe z lásky. Neraz sa zopakovala situácia, že sa manžel zdedil pretože pôvodne ponúknutá dcéra bola chorobou zohyzdená či zomrela. Dokonale upratala z očí dcéry, ktoré boli chorobami natoľko zohavené, že už nebolo možné ich nikomu ponúknuť, čím sa jednej jej dcére podarilo viesť vede oddaný život. Je vzrušujúce čítať o tom, čo pre ne bolo normálne, čo všetko patrilo k povinnostiam a dovednostiam, ktoré museli ovládať. Aké bolo pre nich naplňujúce ak sa vydaté niekde ďaleko od domova v dospelosti ešte niekedy stretli.
Matka ich strážila, aj keď už boli ďaleko v zahraničí, v prípade, že mala pocit, že dcéra neplní svoje poslanie ako manželka a výsadkár správne, trestala ich tým, že zakázala ostatným deťom, aby neposlušnú dcéru kontaktovali, čo musím priznať bol asi veľmi krutý trest, ak vezmeme do úvahy fakt, že deti vyrastali v skupinách po dvoch až troch vekovo si blízky a ostatných súrodencov prakticky nepoznali. Za pozoruhodný považujem aj príbeh Márie Antoinetty, z pohľadu do jej súkromia ako dcéry a sestry.
Jednoducho , kto má rád históriu, faktické knižky, z pohľadu jednej veľkej rodiny a jej života, bude nadšený.
Mňa táto knižka len utvrdila v tom, že Mária Terézia bola výnimočná, silná a profesionálna žena, ktorá brala svoju životnú úlohu, ku ktorej bola predurčená veľmi vážne. A áno, na jej plnenie používala aj svoje deti. Je potreba podotknúť, že sa im to snažila maximálne uľahčiť a na túto úlohu ich pripraviť. Predsa len bola to mama.
Recenze knihy od Marty
Bol piatkový podvečer, a ja som sa zahľadela von oknom do sveta. Začala som mať pocit, že by bolo fajn urobiť si taký blažený, romantický, snílkovský víkend plný ideálnej lásky. Rozhodla som sa, že si kúpim knižku, na ktorú tip som dostala ešte pár týždňov pred tým – Jojo Moyesová Než jsem Tě poznala.
Knižka je na romantický príbeh prekvapivo hrubá, 400 strán? Pomyslela som si, že to bude väčšia romantika ako sa dalo čakať, kúpila som teda radšej aj frisco a papierové kapesníčky.
Prvých 20 strán je tak zvláštnych, nepríjemných a nudných, že som knižku odložila ešte toho večera a nechala som ju dva týždne odpočívať. Našťastie som sa k nej neskôr vrátila. Od tretiny to nabralo nečakaný dej, neskutočný spád, vedela som si predstaviť postavu a tvár každého kto bol v knižke spomenutí mestečko, záhradu, obrusy, všetko. Mala som pocit, že som súčasťou príbehu, a že ich z diaľky pozorujem. Knižka má neskutočnú energiu a reálnosť. Hlavný hrdina Will je alfa samec, ktorý žil svoj život naozaj naplno a nehoda, ktorá ho upútala na vozík a vlastne mu celkovo znefunkčnila údy je hlavnou myšlienkou príbehu. Všetci sa mu montujú do života, buď pretože musia, alebo len preto, že chcú, možno preto, lebo majú pocit, že by mali. Hlavná hrdinka Lujza to bude samozrejme robiť tiež, pritom sa do seba zamilujú. Možno…, neviem…, prečítajte si to.
Niekde v polovici knižky vás dej nasaje do seba tak silne, že budete mať výčitku, že ste odložili knižku. Nejde nečítať, nejde nevedieť čo sa stalo ako to dopadlo. Každých pár stránok som čakala iný koniec. Prekvapilo ma, keďže nepoznám osobne nikoho zdravotne postihnutého, ako vnímajú svoje postihnutie oni. Začala som získavať obraz o tom, aké to vlastne je, a to, že nemôžu chodiť, alebo hýbať rukami, rozhodne nie je to najhoršie, čo takýto ľudia zažívajú. Dokonca som sa pristihla pri myšlienkach, že Willovi rozumiem, že človek žijúci život ako Will už svoj život ďalej považuje za trest, nie život. Život mu okrem bolesti už nemá čo ponúknuť.
Posledná tretina knižky je tak veľmi zásadná a uplakaná, že som to dvadsať strán pred koncom, o druhej ráno vzdala a prečítala si tri posledné vety. Nemusím vám dúfam písať, že som plakala aj ráno po prebudení. O pár dní som dočítala, posledných dvadsať strán. Pochopila som, že najhoršie mám za sebou, peklo je to v poslednej tretine, koniec už je labúžo. Takže, kto nie je nejako emočne rozpoltený aktuálne či dlhodobo a chce sa stať len obyčajným pozorovateľom ľudského príbehu, určite doporučujem.
Myslím, som si istá, že oficiálne najdôležitejšou a pritom pomerne nenápadnou postavou je Willova mama, pretože tá jediná naozaj prišla o všetko.
PS: mimochodom, knižku už sfilmovali, ale podľa ukážok, zabili ducha celého príbehu, pretože to rozhodne nie je len o láske dvoch pekných ľudí, vyzývam k bojkotu filmu 🙂
Recenze od Ivy Janouškové
Jestli hledáte knížku, kde si netroufnete říct, co vás čeká na další stránce, tak Skrytá těla jsou přesně to, co hledáte. Hlavní hrdina Joe Goldberg je totiž náladovější než aprílové počasí. V jednu chvíli bláznivě zamilovaný, v další chvíli propadá až vražednému zoufalství. Joe si myslí, že už našel „tu pravou“ Amy Adamsovou a chystá se ji požádat o ruku. Než to ovšem stačí udělat, Amy zmizí neznámo kam. A s ní i několik vzácných knih.
Joe je vzteky bez sebe. Jediné, co se mu podaří zjistit je to, že Amy odjela do Los Angeles a to není místo, kam by se Joe chtěl někdy vydat. Ale touha po pomstě je silnější. A tak zavírám krám a vyráží na cestu. Brzy zjistí, že LA je ještě horší, než si představoval. Už jen sousedé v baráku mu připadají vyšinutí a dost politováníhodní, bez některých z nich by se jistě svět obešel.
Pátrání po zrádné Amy není moc úspěšné, ale pár stop přece jen má. Jedna z nich ho zavede i do módního obchodu s organickým jídlem, dneska tak oblíbeným. Odtamtud ho pátrání zavede do baru, ketý Amy často navštěvuje. Vysedává tam každý večer a čeká a čeká. Štěstí se k němu otáčí zády…
Anebo ne? Objeví novou Lásku, tedy vlastně Love Quinnovou, krásnou, chytrou a z dobré rodiny. Že by už konečně ta prává? Nebo to sní dopadne stejně jako s Amy? S Amy, kterou už Joe ani nehledá. Nemá čas. Zaměstnává ho jeho nový, lepší život s Love. Možná dokonce prorazí v Hollywoodu. Dopadne to tentokrát dobře?
I když je Joe tak trochu magor a má na svědomí už pár lidí, tak se přistihnete, že mu docela fandíte a držíte palce, aby byla Love ta pravá.
Kniha Skrytá těla je volným pokračováním knihy Ty a je ještě lepší a čtivější než první díl.