Recenzi knihy napsala naše knihkupkyně Iva Janoušková.
Po přečtení této knihy jsem si říkala, jestli bychom každý občas nepotřeboval pořádnou ránu do hlavy. Ono totiž podívat se na svůj život s odstupem deseti let může být dost zajímavé. A taky pořádný šok, jak zjistí hlavní hrdinka Alice. Na hodině stepu upadne a uhodí se do hlavy. A to pořádně. Když se probudí, zjistí, že zapomněla deset let života. Čeká ji nepříjemný šok, když zjistí, že je jí okolo čtyřiceti let, se svým manželem se rozvádí a místo toho, aby prožívala své první těhotenství, má už tři děti. Nechápe, co se děje. A to, co postupem času zjišťuje, se jí moc nelíbí. Opravdu se mohla takhle změnit? Jak to skončí? A rozpomene se Alice na svůj život?
Autorka čtenáře napíná do posledních stránek. Nečekejte žádný přeslazený román, ze kterého trnou zuby ani děsivé čtení, po kterém se bojíte se kouknout v noci pod postel. Příjemně napínavá knížka, která vás bude rozhodně bavit.
Je třeba se jak pochválit, tak si i posypat hlavu popelem. Obě alternativy hodnocení našeho snažení sice už činí naši zákazníci při hodnocení na Heurece, ale proč k tomu nepřidat něco našeho osobního.
Sami se divíme, že ačkoliv z dlouholetých zkušeností víme, že předvánoční a vánoční prodeje se absolutně vymykají zkušenostem z průběhu zbytku roku, stejně děláme ty samé chyby. Některé padají na naši hlavu, ty další možná i také, ačkoliv za ně nemůžeme (ale vzhledem k těm dlouholetým zkušenostem jsme je mohli alespoň předvídat).
Ano, jde o spousty knih, které jsme vám mohli prodat, ale neprodali. Neprodali, protože jsme je neměli. Neměli jsme je, protože jsme neodhadli, že před Vánoci nelze nakoupit na sklad x kusů, jak to děláme v průběhu roku, ani x krát 5 kusů, kolik jsme od distributorů nakoupili, ale x krát 100 kusů. A když už jsme potenciál knihy odhadli, měli jsme nakoupit x krát 100 kusů v listopadu a ne v polovině prosince, když už téměř všichni knižní distributoři kolabovali a jejich dodací lhůty nebyly několik dní, jak je v průběhu roku obvyklé, ale týden a déle. Tenhle náš neodhad potenciálu knihy se projevil zejména u titulů Kafe a cigárko, P.S., a Já, Jůtuber. Na druhou stranu, docela dobře jsme odhadli potenciál knih Emil běžec, Moje domácí kuchyně, Karolína domácí kuchařka a Poklady klasické české kuchyně, kterých jsme měli skladem dostatek i v dobách, kdy v jiných eshopech a knihkupectvích nebyly k mání. Takže nakonec vlastně náš odhad ohledně vánočních bestsellerů dopadl docela dobře. To ale nic nemění na tom, že nás mrzí, že jsme ty knihy, které jsme neodhadli, nemohli prodat vám, našim zákazníkům, ačkoliv jste o ně měli enormní zájem. Můžeme vás potěšit snad jen tím, že všechny tyto nedostatkové vánoční bestsellery budou dle zpráv nakladatelů dotištěny, takže si je budete moci koupit kupříkladu k Velikonocům.
No, a pak tu máme sice nebestsellery, zato knihy, které distribuuje jeden z našich dodavatelů, který zkolaboval ještě více, než ti ostatní a nebyly nám tak dodány ani po čtrnácti dnech od objednání. Pokud nebudou dodány do pondělka, tak se budeme muset několika z vás hluboce omluvit za to, že je nedodáme, ačkoliv jsme před těmi čtrnácti dny potvrdili jejich dodání. Ano, mohli jsme předpokládat týdenní prodlevu, s tím jsme za ta léta, co prodáváme knihy, mohli počítat, ale že by nebyly naše objednávky u distributora vyřízeny ani za čtrnáct dní, to se, pokud si pamatujeme, ještě nikdy nestalo. Ne že bychom se chtěli vymlouvat, ale je to bohužel tak.
Zbývají objednávky, kde jste zvolili platbu převodem a nezaplatili. Snažili jsme se vás kontaktovat, ale začasté neúspěšně. A když úspěšně, tak jste většinou sdělili, že jste vlastně chtěli platit dobírkou. Je možné, že jste úplně nerozuměli informacím při průchodu naším košíkem, ale opravdu jsme se letos při překopávání této části našeho eshopu snažili, aby bylo vše srozumitelné a stovky a tisíce bezproblémových objednávek dalších zákazníků nám snad dávají zapravdu. Proto prosíme, čtěte, co odklikáváte, čtěte potvrzující emaily, zajímejte se, co je s vaší objednávkou, když do tří dnů nedorazí. V tomto případě to vaše nečtení a nezajímání má za následek „jen“ to, že vám nepřijde váš balíček včas, v jiných případech, třeba u různých neseriózních obchodníků, finančních poradců a pojišťováků, může znamenat vaše nečtení toho, co jste odklikli či podepsali, problémy všelijaké, třeba i s exekucemi. Vážně, tady u nás u Knihkupce jsme se v poslední době úplně přestali podivovat nad tím, že je u nás v Česku tolik exekucí, pokut a poplatků z prodlení, když nám tolik z vás bezelstně sdělí, že jste si vlastně vůbec nepřečetli nic z toho, co jste automaticky a bez přemýšlení odklikli.
V pondělí se ještě vynasnažíme všechny tyto visící objednávky vyřešit, nicméně s těmi, u kterých se problém vykomunikovat nepodaří, už nebudeme moci nic udělat, aby dorazily do Vánoc.
Tak to by bylo sypání popela na naši (a částečně i vaši) hlavu. Teď se pochválíme. Chválíme se za to, že všechny objednávky, u kterých nebyl problém, tedy měli jsme k dispozici veškeré zboží a případně i vaši platbu, jsme odeslali ještě v den objednávky či maximálně následující den. Věřte, nevěřte, opravdu je to tak. Dokud jsme neměli vše připravené na odeslání, tak jsme z balící místnosti prostě neodešli, a bylo nám fuk, že je deset hodin večer. Jestli stejně bryskně doručili dopravci vaše zásilky k vám, to už bylo mimo náš vliv, ale věříme, že se také snažili, seč mohli.
V pondělí ještě vyřídíme vše, co bude možno, ale v dalších dnech se už soustředíme na zákazníky našeho kamenného knihkupectví ve Vrchlabí. Nemějte nám tedy za zlé, pakliže už vaše těsně předvánoční objednávky nevyřídíme. Jsme tady u nás u Knihkupce jenom čtyři lidé (před Vánoci včetně brigádníků šest) a více už objektivně nezvládneme.
Přejeme veselé Vánoce, věříme, že vaše balíčky dorazí ještě včas a těšíme se na skvělé obchodování s vámi všemi i v příštím roce.
Čas od času postihne knižní trh větší či menší mánie. A to nemluvím o očekávaných knihách prověřených autorů.
I když…
Asi už my, knihkupci, nikdy nezažijeme to, co se dělo při uvádění posledních tří dílů Harryho Pottera na trh.
Toho předposledního jsme u nás v knihkupectví ve Vrchlabí složili celou dodávku, a přísaháme, za týden jsme ty stovky knih prodali. Posledního jsme už složili jen půl dodávky, tou dobou se už klubal internetový prodej, a navíc si značnou část nákladu objednaly markety pro prodej mezi houskami a pracími prášky, a tak jsme už poněkud paběrkovali. Koneckonců, to samé se dá říci o knihách Dana Browna. Ztracený symbol ještě mizel po desítkách, Inferno už paběrkovalo. I když v tomto případě asi propad prodejů způsobil spíš úpadek popularity autora. I jemu je už asi jasné, že ač by se snažil sebevíc, tak takovým fenoménem, jako když napsal Šifru mistra Leonarda či Anděle a démony, už nebude.
Mimoto se čas od času objeví nějaká kometa, snad nejprodávanější knihou u nás v knihkupectví byl svého času opus o tom, kterak Dáša Havlová zanášela Václavovi, sepsal to nějaký její tajemník a já už si ani nepamatuju, jak se ta kniha jmenovala. Vím jenom to, že jsme jen tak na zem vedle pokladny postavili asi pět set kusů té brožurky i s paletou a už za týden jsme s nepotřebnou paletou zatápěli v kamnech. Ještě v paměti máme kometární dopad první knihy Ládi Hrušky, která byla hitem loňských Vánoc. Sice každý druhý z těch stovek zákazníků, kteří si tu knihu koupili, považoval za potřebné u pokladny tvrdit, že knihu nemá pro sebe, ale pro maminku, babičku, milenku a další osoby, to ale nijak nesnižuje fakt, že počet těch babiček a milenek se blížil celkovému počtu babiček a milenek, které ve Vrchlabí a okolí žijí.
Ale chtěl bych přece jenom pohovořit o jiných mániích.
Třeba. Asi tak deset nebo víc let to bude. Objevily se takové brožurky s „kouzelnými“ obrázky. Byly to jakési trojrozměrné obrazy, na které když člověk minutu čučel, tak buď prohlédl ten do hloubky obrazu mizející prostor, anebo ho začala bolet hlava. Pamatujete na to? Koupili jste si to? No, a kde je tomu teď konec. Nicméně, v čase té mánie jsme prodali stovky těch brožurek s těmi bolest hlavy způsobujícími obrázky. Trvalo to pár měsíců a pak po tom neštěk ani pes. A kdyby štěk, tak snad jenom proto, že by se při pohledu na ty obrázky zbláznil.
Dalším takovým fenoménem, to bylo zhruba tak před třemi či čtyřmi roky, bylo „gumičkování„. Jéje, to bylo najednou knih, podle kterých jste si mohli ugumičkovat náramek nebo psa nebo kočku. A samozřejmě i všelijaké sady, některé i se stavem, který to gumičkování posunul téměř na profesionální úroveň. Připomnělo mi to tehdy letitou mánii kolem céček. Bylo to dost podobné. I gumičky jste si mohli koupit barevné či perleťové, jen o svítících nic nevím, ale divil bych se, kdyby nebyly. A teď. Po gumičkách neštěkne pes, leda ten zaprášený, kterého jste si ugumičkovali a teď zapomenut leží někde v útrobách krabice s bordelem, a leží tam jen proto, protože z nějakého zvláštního důvodu k němu máte nějaký citový vztah.
A teď tu máme další mánii.
Přiznávám, když někdy na začátku roku začalo jako první nakladatelství Grada vydávat knihy s „relaxačními omalovánkami pro dospělé„, trochu jsme si ťukali na čelo. „Tohle opravdu někoho zajímá?“, ptali jsme se sami sebe a nakoupili do obchodu po dvou kusech, aby se neřeklo. Uplynulo pár měsíců, a hle, máme tady další mánii. Omalovánek pro dospělé jsou najednou desítky, není významnějšího nakladatelství, které by se k mánii též nepřidalo, i neknižní showbyznys ucítil zajímavé tržby, a tak máme k dispozici omalovánkové knihy s Harry Potterem či oficiální omalovánky seriálu Hra o trůny. My jen zíráme.
A ptáme se: „Opravdu Vás to baví?“ Zabývat se vpodstatě dětskou zábavou, i když, pravda, omalovánky pro dospělé jsou opravdu o hodně sofistikovanější, než omalovánky s krtečkem pro děti. Nicméně vskutku zajímavé prodeje tohoto zboží asi odpovídají za Vás. „Baví.“
Snažíme se to pochopit. Propagační materiály výrobců obsahují silné výrazy na téma eliminace stresu a vynikající relaxaci. Ale jako… Fakt?
Na jednu stranu chápeme. Doba je rychlá. Relaxace při nějaké činnosti, která vyžaduje soustředění a preciznost, to dává smysl. Ne každý je až tak zručný, aby si vyrobil tašku, šálu, košík či něco jiného. A dobrý pocit z výsledku práce, byť jím není šála či košík, je pořád dobrý pocit z výsledku práce.
Přesto tak nějak podvědomě cítíme, že jde zase o jednu z mánií, která pomine. A zároveň si říkáme, že ty mánie jsou stále infantilnější. Co bude dál? Mánie plyšáků pro dospělé? (Ehm, ta už tady asi dávno je, však všechny ty figurky, které si nejeden z nás vozí v autě buď zavěšené za vnitřní zrcátko či dbale či nedbale položené pod zadním sklem, hovoří za vše.) Mánie stavebnic pro dospělé? (Že se vůbec divíme, vždyť všechny ty drony a auta na vysílačku bezpochyby sestavují a ponejvíce s nimi drandí tatínkové.)
Ale víte co? My jsme vlastně přátelé všech těch mánií. Už si sice nepamatujeme, jak se jmenovala ta kniha toho tajemníka, ale pamatujeme si, že jsme si díky ní koupili náš první počítač do našeho knihkupectví. Ještě si trochu pamatujeme na mánii s Harry Potterem a Danem Brownem, však nám pomohly k tomu, že jsme si do obchodu mohli koupit nový nábytek. A díky Láďovi Hruškovi a jeho první kuchařce nás letos nezaskočilo, že nám v krátkém časovém úseku v obchodě zdechly dvě čtečky čárových kódů a jeden počítač, které jsme si kdysi koupili díky gumičkovací mánii.
Takže proto jsme si letos pořídili na omalovánky pro dospělé do obchodu nový stojan, na kterém se pěkně vyjímají a proto jsme na eshopu vytvořili speciální sekci, v které si můžete tento artikl pohodlně vybrat a se slevou zakoupit.
Potřebovali bychom totiž novou tiskárnu na účtenky. Ta současná občas kýchne, občas zastávkuje, občas trucuje. A vzhledem k tomu, že podle představ pana Babiše by taková tiskárna už za rok měla nejen tiskat, ale i účetnky kamsi do státních útrob zasílat, tak by se nám dlouhé trvání té omalovánkové mánie docela hodilo.
Tedy: omalovávejte, relaxujte, stres zabíjejte. Zabijete tím i ten náš stres, až ta naše tiskárna účtenek kýchne naposled.
Stala se z toho nápadu taková hezká předvánoční tradice. Pokud se pamatuji, tak s Dnem dopravy zdarma přišel porovnávač cen Heureka.cz asi tak před třemi či čtyřmi roky a Knihkupcův eshop do toho šel od prvního ročníku. Bylo to tehdy docela závažné rozhodnutí, protože, co si budeme vykládat, zejména asi pro menší eshopy, které nemají takové penzum zásilek, aby si u dopravců vyjednali nějaké extra ceny dopravy, jde o poměrně rizikové rozhodnutí, kdy náklady na dotovanou dopravu mohou lehce devalvovat vidinu zvýšeného počtu objednávek. Však taky hned toho prvního ročníku se mnozí významní eshopisté nezúčastnili. A jak to tehdy dopadlo? I proto, že termín byl tehdy Heurekou bez předchozích zkušeností zvolen opravdu hodně blízko Vánoc, poměrně kriticky. Vzhledem k tomu, že jsme neměli nejmenší představu o tom, jak tahle akce, která díky své novosti byla tehdy i poměrně slušně medializována, dopadne, jsme (asi nejen my) po několik dní „žrali hlínu“. Objednávek nebylo dvakrát, třikrát, desetkrát, tolik, co obvykle. Byla to smršť, kterou jsme po nocích několik následujících dnů likvidovali opravdu s nejvyšším nasazením. A, ano, s výsledkem jsme mohli být spokojeni. Do doby, než jsme si spočítali všechny ty přesčasy a pocítili po těch několika propracovaných nocích opravdové vyčerpání. A asi i potom, když jsme tu únavu zahnali. A asi i potom, co jsme v následujících dnech řešili „výjimečné dávky emocí“ u některých zákazníků, které jsme oproti očekávání nestihli obsloužit do tří či spíše sedmi dnů. Přesto jsme ale dostali lekci, že propříště bude asi lépe se lépe připravit.
Nicméně, v dalších letech už to tak hrozné nebylo. Zaprvé: dalších ročníků se zúčastnili i na první pokus váhající konkurenti, někteří i s bonusem dalších dní okolo termínu akce s dopravou zdarma či s ještě nižší hranicí pro poštovné zdarma než oficiálních 300 korun nákupu. Zadruhé: Heureka po předchozích zkušenostech posunula termín akce do snesitelnějšího dřívějšího termínu. Zatřetí: média už neposkytla tolik prostoru zdarma pro medializaci akce. Začtvrté: i my jsme již byli poučeni a najali jsme více brigádníků.
Letos tedy nastane Den dopravy zdarma po dni volna 18. listopadu, a trvat bude od poledne do poledne dalšího dne, tedy 19. listopadu. My u Knihkupce nastavíme dopravu zdarma pro zásilky nad 300 korun zaslané prostřednictvím České pošty a placené online (tedy převodem či kartou) dříve, už od 18. listopadu ráno a necháme ji běžet do 19. listopadu večer. V minulých letech jsme dopravu zdarma poskytovali jen u zásilek placených online, letos přidáme i dobírkové zásilky. Zásilky s platbou dobírkou při převzetí ovšem nebudou úplně zdarma, budeme u tohoto způsobu platby účtovat pouze symbolických 30 korun za doběrečné.
Těšte se tedy na 18. – 19. listopadu, nakupujte výhodně a buďte, prosím, shovívaví, pakliže Vám nepřijde balíček druhý či třetí den, jak je u nás zvykem. Předpokládáme, že se budeme s balíčky prát dalších několik dní, a tak může být termín dodání v řádu tří až pěti dní. Ještě se sluší podotknout, že toto se týká zboží, které máme označené jako „skladem v eshopu.“ U položek, kde je uvedeno „skladem u dodavatele“, se dá čekat, že termín dodání se posune klidně i na týden, protože se dá očekávat, že ani naši dodavatelé nebudou stíhat (všichni knižní distributoři mají své vlastní eshopy, a tak jako v minulých letech asi budou upřednostňovat vyřízení objednávek pro zákazníky svých eshopů před objednávkami velkoobchodních zákazníků). Nicméně, od 19. listopadu je do Vánoc ještě dost daleko, tedy věříme, že pro Vás nebude několikadenní zpoždění zas až takový problém.
Těšíme se na Vaše objednávky, slibujeme, že i letos budeme „žrát hlínu“, abychom je vyřídili co nejdříve a co nejlépe a budeme doufat v to, že pakliže se na naší straně vyskytnou nějaké přehmaty, tak je s Vaším pochopením vyřešíme co nejdříve a hlavně bez „výjimečné dávky emocí.“
Knihkupec má novej ksicht. Teda ten s tím .com. Ta stránka. Ten eshop s knihami. Knihkupec Dan, kterej obvykle sedí za administrací obchodu, tedy já, má ksicht furt stejně stárnoucí. Ovšem je fakt, že v posledních dnech se trochu víc usmívá. Vypadá to, že zdárně přežil přerod toho Knihkupce s tím .com a má víc důvodů k rozšířeným koutkům úst. Ten přerod byl totiž spíš porod. S komplikacema. Ale vypadá to, že porod novýho ksichtu toho Knihkupce s tím .com probouzí otcovskou hrdost. Čísla z analýz návštěvnosti a aktivity uživatelů stránky jsou výmluvná. Hned po porodu se výmluvně zlepšila, vypadá to, že uživatelé ten novej ksicht bleskově ocenili, na webu se zdržují déle, daleko méně z něj okamžitě odchází a hlavně více utrácí. Knihkupec Dan je překvapen. Nemyslel si, že pouhá změna ksichtu přinese takové dobré výsledky. Takže děkuje, že se vám novej ksicht toho Knihkupce s .com líbí.
Co jsme tedy na našem eshopu vylepšili? Kromě pouhé změny ksichtu jsme i trochu zapracovali na vylepšení nákupního procesu, zjednodušili jsme menu, vypíchli bestsellery a nové knihy, přidali líbivé obrázky, nastavili zobrazování více knih na stránce.
A změnili naše motto. S láskou ke knihám, s nadšením pro Vás.
Nemyslete si, nebyl to nějakej okamžitej nápad. To motto, které má symbolizovat celé naše snažení, jsem, stejně jako ten novej ksicht, rodil pěknejch pár měsíců. Podle mě říká vše. Ačkoliv nejsme tak bláhoví, abychom si mysleli, že zrovna knihy jsou nějaký výjimečný sortiment (však se už řadu let prodávají vedle salámů v marketech a vedle kapalin do ostřikovačů na benzínkách), přesto k nim máme přímo niterný vztah. Láska je pravé slovo, které ten náš vztah charakterizuje. A tak se s nimi laskáme, hladíme je po hřbetu, pokud nějakou, která už dlouho leží v regálu našeho knihkupectví, z regálu vytáhneme, tak ji něžně ofoukneme, abychom ji zbavili té trochy ulpělého prachu, a když je balíme do zásilek, které pak míří k našim zákazníkům, tak je obvykle oblékneme do festovního obleku z bublinek a kartónu, jen aby cestou nepřišly k nějaké bolístce. Kdepak, u nás, ani v knihkupectví, ani když knihy posíláme poštou, s nimi neflákneme na pult či do balíku, jak se občas stane s flákotou u řezníka. To by tedy byla první půlka našeho nového motta. A ta druhá: S nadšením pro Vás, ta zase sděluje, že jak ty knihy laskáme a ofukujeme a oblékáme do bublinek, tak to neděláme (jenom) pro náš hezký pocit, ale proto, abychom s nefalšovaným nadšením dopravili ten cenný náklad tam, kde mu bude dobře. U Vás, u našich zákazníků. A tak s nadšením nejenom sháníme některé knihy po všech čertech pro zákazníky našeho knihkupectví ve Vrchlabí, se stejným nadšením od rána po obchodě hledáme, u dodavatelů objednáváme a co nejrychleji posíláme balíčky kamkoliv po celé republice. V posledním roce jsme s nadšením napojili sklady našich dodavatelů na systém našeho eshopu, abychom měli co nejširší nabídku, zprovoznili jsme chatovací okénko pro okamžité dotazy, nadšeně informujeme mailem o stavu vyřizování objednávek, s nemenším nadšením pátráme po knihách, které nejsou dostupné a které si naši zákazníci vložili do Hlídacího psa. Našli jsme novou skvělou parťačku, která Vás s nadšením zásobuje novinkami na našem facebooku. Momentálně 98% hodnocení našich zákazníků na Heurece je snad patřičným ohodnocením toho našeho kolektivního nadšení.
Samozřejmě, víme, že práce nikdy nekončí a víme, kde nás stále tlačí bota. Zřejmě nejvíce otlačené místo je políčko pro vyhledávání, z kterého se často na zákazníka vyvalí ne až tak použitelné výsledky. Vylepšení vyhledávání je dalším na řadě. Snad to nebude takový porod, jako s tím novým ksichtem.
Tak, to by tedy bylo. Děkujeme, že u nás nakupujete. My pro Vás prodáváme S láskou ke knihám a s nadšením pro Vás.
Jeremyho Clarksona snad není nutné představovat. Hlavní postava globálně úspěšné automobilové show Top Gear z produkce BBC svou nespoutanou osobností tenhle druhdy nudný pořad pozvedla a nakonec i zazdila. Jeho výstřelky byly dlouhou dobu tolerovány, jak by ne, když pořad přinášel do kasy britské veřejnoprávní televize miliónové zisky, nicméně jeho tečka produkčnímu, který mu opomněl zařídit po natáčení teplé jídlo, byla i tečkou za tímto pořadem. Tedy ne že by byl Top Gear zrušen, připravuje se nová sezóna s jinými moderátory, nicméně my, fanoušci Top Gearu, jsme už nad novou podobou pořadu zlomili hůl předem. Málokterý fenomén je natolik spoután s jeho protagonisty, jako Top Gear. A vzhledem k tomu, že s Jeremym drží basu i jeho kolegové Richard Hammond a James May, stejně jako producent Andy Willman, tak nový Top Gear musí být zákonitě něco úplně jiného. Clarkson, Hammond a May budou společně pokračovat v nové show pro Amazon, který jim slíbil přímo hříšné peníze, zatímco původní Top Gear si bude muset vystačit s nějakým druhořadým moderátorem a nějakou modelkou. Nuda, nezájem.
Při vší úctě k dalším dvěma z tria (ačkoliv i Hammond a May vytvořili na sólovku skvělé televizní pořady o technice, astronomii či kutilství), Clarkson dle mého i nad nimi vyčnívá. A skvělou ilustrací Clarksonova vnitřního světa je audiokniha Vím, že máš duši.
Nemohu se ji nabažit. Poslouchám ji každý den znovu a znovu a zatím mě neomrzela. Na prvním místě mě fascinuje Clarksonovo nadšení do techniky všeho druhu. A na druhém interpretace jeho dvorního dabéra Zbyška Horáka, který Clarksonovo nadšení skvěle promítl do nahrávky.
Když tu audioknihu posloucháte, úplně si vybavíte malého kluka, který žasne nad čímkoliv, co se nějak hýbe, točí, střílí, burácí a lítá.
Clarkson si vybral několik technických fenoménů, některých známých, některých pozapomenutých a opravdu jako malý kluk žasne nad tím, jak to funguje, případně nefunguje. S nadšením vypráví o letadlech, lodích a raketoplánech, které posunuly technické vědění lidstva. Neopomene zmínit společenské aspekty doby a někdy i lituje toho, že některé z těch technických zázraků již zavál čas.
Já osobně mám nejradši Clarksonův opus na téma letounu Concorde. Poslouchám jeho líčení toho, kolik vývoj té mašiny stál peněz, času a úsilí, jak vpodstatě nepohodlné letadlo naráželo na hlukové limity i neekonomičnost provozu, jak se ukázalo, že je nakonec ne až tak použitelné (do Ameriky mohlo létat jen z Londýna a Paříže, protože kupříkladu už z Frankfurtu by mu nevystačilo palivo) a jak nakonec havárie jednoho z mála vyrobených strojů u Paříže vyřadila z provozu všechny zbývající kusy. A jak v tomto případě lidstvo kvůli tomu opustilo vyspělejší technologii na úkor té méně vyspělé, pomalejší, leč ekonomicky úspěšnější.
Stejně tak zajímavé jsou příběhu vozu Rolls-Royce Phantom, člunu Riva Akvarama, amerických raketoplánů či samopalu Kalašnikov AK 47.
A všechny ty příběhy píše Clarkson s dětským nadšením a Horák čte neméně skvěle. Máte-li něco přes pět hodin času, kupříkladu jedete vašim Phantomem do Itálie, kde jeden ze zaměstnanců kvalitou posedlého tvůrce luxusního dřevěného člunu Riva Akvarama vypudil z přístaviště dle něho obskurní jachtu nějakého boháče, která měla tu chybu, že byla vyrobena z laminátu a tím pádem hyzdila celé městečko, tak si nahrávku poslechněte. Bude vás bavit a dozvíte se leccos nového a zajímavého.
Jako když na smetanový dort dáte ještě lehkou lahodnou šlehačku. Jaroslavem Duškem namluvený Dědeček Oge, učení sibiřského šamana od autorky Pavlíny Brzákové je prostě malým velkým skvostem, jež vás na dlouhých 9 hodin přivede zcela mimo realitu. Po každém poslechu jsem cítila, že se tak půl hodiny pohybuji duchem jinde, jakobych se ještě z toho mimořádného příběhu neprobudila. A snad ani probudit nechtěla. Zoufale nechtěla! Nebudu chválit hlas Jaroslava Duška, který se k tomuto příběhu hodí přesně na míru (a to namluvil i Čtyři dohody celkem skvěle, ovšem TOTO je překonalo!), protože to by prostě bylo nošení dříví do lesa…. Ale nepřestávala jsem žasnout nad spisovatelským umem Pavlíny Brzákové. Ano, ona strávila mezi tunguzy řadu let a neměla jsem v tu chvíli ani chuť číst její rozsáhlý životopis plný podobných počinů a knih v ruštině a ano, ona je výborná a citlivá etnoložka zabývající se studiem sibiřských kočovných pastevců, ale já se chtěla jen nechat unášet tím dokonale promyšleným příběhem, bez toho, aniž bych musela myslet na to, jak skvělá autorka je. Chtěla jsem si ji zachovat jako křišťálově čistou a co nejvíce neznámou osobu. Ba dokonce jsem chvílemi měla pocit, že je to jedno z těch děl, u kterých si přejete, aby neměli žádného autora. Aby to byla prostě „dokonalost z neposkvrněného početí vzešlá.“ Nevím, existuje-li větší pocta pro autora než čtenářovo přání, aby jeho dílo nemělo žádného autora! Výborný text, který zanášel mou duši ve fantazii až do světa mrtvých, do jednoduchosti a zároveň hlubokého prožití světských prožitků. Do světa předků… do nejniternějšího duchovního světa tunguzú.
Ukázku jsem poslechově přepsala, takže omluvte, budou-li tam chyby v jménech.
„Sedl si celý unavený ke kmenu a opřel se o něj. V tom okamžiku projel jeho zády zvláštní proud. Nadechl se zhluboka, protože měl pocit, že se mu nedostává vzduchu. Před očima se mu zatmělo. Když pohlédl vzhůru, uviděl, že ve větvích stromu se třepotají kousky látky a nějaké šátky. Bylo to posvátné místo. Strom, ke kterému se chodili modlit šamani. Nikdy na takovém místě nebyl, ale častokrát o něm slyšel vyprávět. Tu se mu náhle zjevila zvířata, brala na sebe lidskou podobu a natahovala dlouhé ruce. Oge si vzpomněl na to, co mu vyprávěl o sobě Kutuj a dostal strach. Zvířata ho nejspíš rozsápou stejně jako se to stalo již jednou v Cherbu Buga. Protože nevěděl,c o si počít, dal se do křiku, křičel. A zvuk, který se nesl mnohem výš, než jsou větve stromu, přivolal jeho duši zpátky. Přece se nemůže vzdát. Měl velké štěstí, že se uslyšel, ale zvířata se po něm sápala dál. Oge pevně servřel minci na krku a přál si, aby mu pomohla tak, jako mu už posloužila jednou, když se brodil přes řeku. Ale když se zvířata už už dotýkala jeho těla, mezi stromy vysvitla bledá záře a z lesního šera se vynořil bílý sob. Bylo to trochu jiné než si představoval.
Měl najednou vzít zbraň a soba zastřelit. Sevřel v ruce pušku a pomalu si ji přitáhl k oku, aby zamířil. Zvířata viděl pořád vedle sebe, ale sob byl mnohem určitější. Stromy kolem vyzařovaly zelenavý příslib, jakoby přesahovaly samy sebe. Zvířata byla průzračná a sob svítil bíle jako lišejníková krajka na stromech. V tu chvíli Oge vystřelil. Sob udělal kotoul vpřed, krev z něj prýštila a brzy zakryla bílý krk.
Oge nikdy předtím tam velké zvíře nezabil, proto se mu smrt zdála tak neskutečná. Ale brzy uviděl zářivý stín, jak vystupuje ze sobího těla a utíká do Cherbu Buga vstříc obrovské hadí tlamě. Oge nepřemýšlel, proč vidí to, co vidí. Důležité bylo, že duch soba netrpí a šťastně utíká tam, odkud přišel. Chlapec vstal a velkým nožem, který nosil připevněný k opasku, nařízl sobí kůži kolem nohou a potom zručnými řezy stáhl celý hřbet. Pak kůži naplnul mezi dva spojené stromy a rozdělal oheň. Opřel se o strom a snažil se usnout, ale nešlo to. Ve spánku mu bránilo rozčilení. Rušila ho zvířata, protože nechtěla odejít. Také ho trápila myšlenka,že zabil tak krásné zvíře. Věděl, že lidé zabíjejí zvířata, aby přežili a že jeho mrtví nejbližší jednali stejně….
…. Probouzel se každou chvíli, aby zvířata, která na něj dotírala, odehnal. Ale ta se nedala odbýt. Vstupovala nejen do jeho snu, ale i do skutečnosti. Nejdivnější na tom bylo, že neútočila, jak by chlapec čekal, ale jen dotěrně přihlížela. Naposledy se vzbudil ještě před svítáním. Tma zřídla tak, že bylo možné rozeznat obrysy stromů. Najednou zaslechl šelest něčích křídel. Zazdálo se mu, že nad větev nad jeho hlavou usedl nějaký obrovský pták. Nevěděl, co je to za ptáka, ale křídla byla velká a větev se pod váhou neznámého těla, prohnula. Ta noc, a takovéhle ráno. Oge byl na pokraji sil. Už nedokázal vzdorovat tajze. Les se do něj vpíjel a zvířata ho nepřetržitě sledovala. V šeru jejich oči svítila a byla nastražená jako před útokem. Chlapec se chytil za hlavu. Nevěděl, co má dělat. Pak pohledem zavadil o staženého soba, uvědomil si, že je třeba s masem něco udělat. Nebude ho jíst, je to oběť duchům. Vyskočil na nohy a vydal se k ležícímu tělu, zkusil ho zvednout, ale sob byl příliš těžký…. Nezbylo mu nic jiného, než ho nožem rozřezat na kusy a po kusech nanosit k patě stromu. Narovnal je vedle sebe a navrch položil hlavu s rozložitým parožím. Pak se posadil na kůži. Začal z ní postupně ořezávat nožem zbytky tuku a šlach. Pracoval pomalu, ale neúnavně. Když byla kůže čistá, stočil ji, přehodil přes rameno a vydal se hledat zpáteční cestu. Zvířata se tiše vydala za ním. Oge si jich nevšímal, měl myšlenky jen na cestu. Nevěděl kudy jít a tak se vydal hledat nějakou tekoucí vodu….“
Pokud jste dočetli až sem, jistě vnímáte ty přechody do duše, to přelévání emocí, pocitů, linií… Až po těch devíti hodinách jsem se podívala na přiložený sešit, malou brožurku, která je k cédéčku přiložena. Obsahuje dechberoucí fotografie a texty o hlavních aktérech celého tohoto excelentního díla. Hlavně fotky, ty pravé, tunguzské, praví domorodci, lidé tak jiní, ošlehaní větrem, mrazem a nesmírně moudří. Tady si opět uvědomujete jak je lidská rasa proměnlivá, a jak se třeba právě od těchto přírodních moudrých lidí můžeme učit. Pavlíně Brzákové se podařilo proniknout do hloubi jejich duše, vypsat příběh, který je jakoby byl zcela z pera jednoho z nich. Její mysl v tu chvíli muselo vést něco hlubokého a jímavého.
Často jsem si říkala, že je-li autorka etnoložka, která se zabývá studiem sibiřských kočovných pastevců, ukázala právě na tomto díle, že je ženou na svém místě. Že to pro ní byl osud, poslání… je to dílo, které přesahuje cokoliv běžného.
O autorce:
Pavlína Brzáková: je spisovatelka a etnoložka, zabývá se studiem sibiřských kočovných pastevců. Vadala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, v roce 2008 pak vydala volné pokračování Dědečka Oge s názvem Dva světy. Ve spoluautorství napsala několik knih a působí jako šéfredaktorka měsíčníků Regenerace.
Děkujeme Renatě Petříčkové za napsání této recenze pro Knihkupcův blog. Dan Kruml, Knihkupec.
Tak… Samozřejmě. My knihkupci máme rádi knihy, které se tak nějak prodávají samy čili trháky či bestsellery, tutovky a kasaštyky. Takovým kouskem byla trilogie Stiega Larssona Milénium. Já sám jsem všechny ty dívky, které nenáviděly muže a hrály si s ohněm a kopaly do vosího hnízda, zhltl během nekonečných nocí a opravdu je mi líto, že autor skonal dříve, než aby si úspěch svých knih užil, a byl pak pod tím ohromným tlakem sepsat všech deset dílů, které měl prý v hlavě.
I filmy se dle mého docela podařily, byť tedy představitel Mikaela Blomqvista ve švédské verzi mi připadal trochu jako fouňa, zatímco ten z americké verze byl naopak až přespříliš bondovský. Zato obě Lisbeth Salanderové byly ve svých rolích špičkové, ta švédská dokonce famózní.
Dnes přichází na trh po celém širém světě nový díl, samozřejmě nenapsaný ze záhrobí Stiegem Larssonem, ale jiným autorem. Přesto, že až na Martina Stránského (to je snad poprvé, kdy zaznamenávám, že zvuková verze jakékoliv knihy, v tomto případě namluvená tímto králem českých audioknih, vychází ve stejný den jako verze tištěná) zatím skoro nikdo neví, kam se příběh ubírá, přesto, že bych nechtěl přistupovat k pokračování Milénia s předsudky, tak mě ta marketingová masáž nakladatelství Host a všemožných dalších na prodeji knih zainteresovaných subjektů svou bombastičností poněkud irituje. Samozřejmě, všichni chceme prodávat. Ale.
Ale. Zaprvé autor. David Lagercrantz. Zatím napsal jenom životopisnou knihu o fotbalistovi Ibrahimovičovi. Přemýšlím, když chtělo švédské nakladatelství zase něco z Milénia vytěžit, to opravdu tam na tom thrillerům zaslíbeném severu nehledalo jiného, jak bych to tak řekl, proslulejšího, autora? Anebo hledalo a všichni ti severští mistři pera od Neshoho až po Mankella či Keplera ho poslali při vidině na parazitování na Larssonovi do háje?
A jak se Lagercrantz ke svému úkolu postavil? Otrockým napodobováním Larssonova stylu či taky nějakým vlastním vkladem do proslulé série?
Zadruhé. Ale asi vlastně zanulté. Pieta? Samozřejmě, ohledně dopisování děl mrtvých autorů nic nového. Už Jeffery Deaver napsal novou bondovku. A Sophie Hannah nového Poirota dle Agathy Christie. Leč v tomto případě jde o pokračování v dílech již mnoho let mrtvých autorů. Také autorů, kteří, alespoň jak je mi známo, narozdíl od nemnoho let mrtvého Stiega Larssona, neměli v plánu své vlastní pokračování příběhu. Není trochu divné pokračovat v díle, o kterém se tak nějak všeobecně ví, že jeho autor měl v plánu nějaký vývoj, který se může od pokračování od jiného autora diametrálně lišit? Pokud měl Larsson v plánu ve čtvrtém díle jak Blomkvista, tak Salanderovou nechat zemřít při výbuchu a v dalších šesti pokračováních nechat nastoupit na scénu jiné hrdiny, a Lagercrantz je nechá přežít i atomový výbuch, tak nebude to skoro až hříšná neúcta k člověku, který se už nemůže nijak bránit?
Já vím, já vím… Všichni zainteresovní, od nakladatele po autora se zaklínají tím, že naopak vlastně vzdávají původnímu autorovi hold. Všichni zainteresovaní, včetně mě jako knihkupce se těší, že zase po nějaké době zacinká, a pokud zacinká hezky, tak se ne dalších šest, ale rovnou deset dílů napíše, vydá a prodá. A pokud se autor neosvědčí, tak zkusíme přemluvit k dalšímu pokračování třeba i toho Nesboho. Anebo vypíšeme mezinárodní soutěž na dalšího autora, možná oživíme i skomírající žánr reality show a do domu Big Brothera zavřeme spisovatele z celého světa, které budeme postupně z televize vykopávat, když špatně odpoví na otázku: „Kolik má Lisbeth tetování na zadku?“.
Já si tu knihu přečtu. Nevím, třeba bude skvělá. Třeba autor nebude otrocky napodobovat Larssonův styl. Třeba ho naopak bude imitovat tak skvěle, že výsledek bude lepší než originál. Třeba se natočí film a Noomi Rapace bude mít další prostor na famózní ztvárnění Lisbeth Salanderové.
Třeba. Třeba se společně pohoršíme nad nemastným neslaným výsledkem nakladatelských a autorských epigonů.
V mém případě, ať už třeba za pár dní napíšu nadšenou recenzi na Dívku v pavoučí síti, přesto mi bude divno z toho, že jsem nadšen z díla, které vzniklo jenom proto, aby nám všem, zainteresovaným, zacinkalo.
Nakladatelství Knižní klub je fikané. Kupříkladu v rámci propagace knihy Marťan vydalo takovou miniknížečku s několika prvními stránkami zdarma. Ta se bůhvíjak ocitla na mém záchodě, a když mi tam po několika týdnech od přinesení brožurky mezi záchodové čtivo kleknul telefon, tak jsem se bezradně rozhlédl, přemýšlel, jak se zabavím, a, hle, tu by něco bylo.
Vzal jsem tedy miniknížečku, začetl se, těch prvních několik stránek zdarma zhltl jako pes buřta, a zatoužil číst dál. Ještěže jsem tím knihkupcem, tedy hned na další den jsem si mohl celou knihu vypůjčit z knihkupectví a v četbě o té napínavé misi na Marsu pokračovat.
Hned od začátku mě přepadly dvě myšlenky. 1) Nutno přečíst, než přijde v říjnu do kin film Ridleyho Scotta s Mattem Damonem natočený podle této knihy. 2) Jestlipak bude autor Andy Weir odvážný a kniha skončí realisticky, tedy tak, že astronautovi uvízlému na Marsu dojde za půl roku jídlo a zhyne bídně hlady či zda dojde k happy endu, samozřejmě po jedné až dvou písečných bouřích a třech technických závadách, jak už to tak bývá?
A vývoj myšlenek přes čtení až po dočtení knihy? 1) Přečteno na jeden zátah, což se mi už dlouho nepodařilo. Konkrétně od 20. srpna 2015 19:00 do 21. srpna 2015 2:00. Napínavých šest hodin. Kino bude asi kratší. Tedy díky tomu, že jsem přečetl ještě před tím, než bych kvůli filmu věděl, jak to dopadne, jsem si užil delší časový úsek zábavy. 2) To si myslíte, že budu spoilerovat a vyplivnu sem konec knihy a asi i filmu? A myslíte si, že takový herec jako Matt Damon skončí hlad a žízniv s životem vyprchajícím z jeho těla někde na marsovské poušti?
Překvapilo mě, že jsem knihu dal na jeden zátah. Autorův styl psaní není nijak výjimečný, kniha neobsahuje ani nějak extra hluboká lidská moudra, kniha sice v rovinách „astronaut sám na Marsu„, „NASA a její pokusy jej zachránit ze Země“ a „dalších 5 astronautů, kterým se na začátku příběhu podařilo z Marsu prchnout a jsou na cestě k Zemi“ plyne svižně, ale neobsahuje žádné překvapivé zvraty, díky kterým mnozí jiní autoři drží čtenáře v patřičném napětí. Ani očekávání konce, ať už může být jakýkoliv, není to, co by drželo čtenářovu pozornost. Nakonec jsem na to ale přišel. U knihy mě držela rovina „astronaut sám na Marsu“, ten jeho boj o život, vynalézavost, s jakou mění palivo na vodu a vodu na kyslík a lejna na hnojivo a brambory k jídlu na brambory k pěstování dalších brambor. Sice jsem ani zbla neporozuměl popisu všelijakých chemických reakcí, poměru prvků a potenciálu výbuchu, ale to mi nebránilo v tom si tuto rovinu, stylizovanou do astronautova deníku, patřičně užít. A to až tak, že jsem se přistihl, že další roviny příběhu tak nějak lehce přeskakuji či alespoň čtu ledabyleji než ten astronautův deník. Ono to je asi i logické, že tato část knihy je vychytanější než ty ostatní. Autor Andy Weir dle informací na předsádce knihy pracuje jako softwarový inženýr, a tak je asi v pořádku, že mu od ruky lépe jdou pasáže plné technických a chemických informací, než ty, které popisují milostné napětí na lodi z části příběhu o astronautech, kterým se podařilo z Marsu prchnout.
Přečíst si Marťana ještě před tím, než přijde do kin, je určitě dobrý nápad. Pakliže se na knihu vrhnete až poté, co shlédnete film, nezbývá po odhalení konce příběhu nic moc extra zajímavého vyjma asi třetiny knihy tvořené astronautovým deníkem. Takže směle do toho, ať si užijete alespoň těch 6 hodin napětí dříve, než vám to Ridley Scott s Mattem Damonem zredukují na dvě hodiny plné počítačových efektů a (zřejmě) prázdné toho, abyste se mohli ponořit do dlouhých minut sofistikovaného popisu na téma, jak vyrobit z paliva vodu a přitom nevybuchnout.
Dříve se ve školách leváci násilně přeučovali na praváky, byla to divná doba, kdy si pedagogové mysleli, že jediná pravá ruka pro psaní písmenek je ta pravá. Přitom, jak jsem dneska slyšel z rádia, leváci bývají kreativnější osobnosti, poněvadž používají více levou mozkovou hemisféru. Je to pravda. Třeba takový Levák Bob ze Simpsonových je, co se týče vymýšlení desítek různých způsobů, kterak zardousit Barta, velmi kreativní. A dnes má svátek. Je mezinárodní den leváků. Budiž mu přáno, ať je ve svých plánech nadále stejně tvořivý, však vše musí jednou skončit, i zdánlivě nekonečný seriál. A vyhlazení celé žluté rodiny levou rukou by byl bezpochyby konec, u kterého by nezůstaly pochyby, zda se mrtvola seriálu za pár let neoživí a nepojede se dál. Jako Bobby z Dallasu.
No, nyní se už leváci ve školách nepřeučují, poněvadž vyspělá pedagodická věda už seznala, že tou pravou rukou pro psaní písmenek může být i levá. Nicméně, i tak se ví, že malým leváčkům je třeba věnovat větší péči, a tak ku rozvíjení jejich kreativity a šikovnosti existuje celá řada příruček. Ono se to nezdá, ale většinový pravoruký svět je vůči levákům opravdu xenofobní. Všechny ty kliky, nůžky, zipy, to dá levákům zabrat, a tak je dobré jejich šikovnost rozvíjet od raného věku.
No, a když ani to nepomůže, je tu obchod Levárium Neda Flanderse.
Obchod knihami
Nejnovější komentáře