Nick Hornby: Všechny moje lásky

Román z devadesátkovýho Londýna

Tuhle knihu jsem už kdysi četl. Možná dokonce i několikrát. Přesto si nevybavuju, že by ve mně zanechala nějaký zvláštní dojem. To zřejmě proto, že některé knihy vyžadují patřičný čtenářův věk.

Co jsem si taky mohl vzít ve dvaceti nebo jednatřiceti z knihy, jejímž hrdinou je týpek na hraně čtyřícítky, který se tak nějak plácá, mentálně setrvává někde v pubertě, není moc úspěšný, ale o to víc zaujatý svou sbírkou desek? Ve dvaceti a jednatřiceti jsem byl king a starůstky nějakýho pošahanýho a neambiciózního chlápka, kterej provozuje tak nějak horko těžko přežívající krámek s vinylama, mi asi přišly bejt dost vzdálený. Ovšem, pro člověka čtyřicetiletýho, kterej má ten dojem, že se plácá tak nějak podobně jako hrdina knihy (byť, pravda, ještě o něco víc milostně neúspěšnýho), je četba téhle knihy neúprosnou současností.

Příběh se odehrává v devadesátých létech v Londýně, přesahuje ovšem do šedesátek – sedmdesátek, kde Roy, ten neúspěšnej týpek, alespoň co se hudby týče, uvízl. Roy má krámek s deskama, právě ho opustila dívka, a on má potřebu jí literárně sdělit, že je žabařka, že těch lásek, které ho zranily ještě víc, bylo ještě před ní dobrých deset. Začíná defilé všech těch jeho lásek, od těch dětských a pubertálních až po ty dospělé. Roy se rozepisuje o všech svých neúspěších a, dámy prominou, je to chlapské čtení. Jen by to málokterý chlap byl schopen takto napsat. Ano, jistě bylo v literatuře sepsáno mnoho osudových a romantických příběhů, ale Hornby jde na dřeň. Jedna velká frustrace. Dokážu si představit spoustu čtenářů pánského pohlaví, kteří nad všemi těmi osudovými ženami ohrnou nos, ts, no tak co, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale, ruku na srdce, i vy jste jistě byli frustrováni, když jste v patnácti na lavičce v parku dobývali srdce nějaké té Jany či Anežky, a když vám ani po týdnu nedala, tak jste ji coby frigidu pustili k vodě. A jak vaše ješitnost zuřila, když ji Franta odvedle sklátil na druhým rande. To prostě nejde jen tak přejít, ať si třeba říkáte, že ne. Anebo ta Helena: Táhla to s Jardou, a vy jste po ní toužili. Až tak, že jste ji Jardovi odloudili. A pak vás přestala zajímat. Ne že by najednou byla méně žádoucí a krásná, ale cíl byl splněn a co pak s ní.

A teď si představte, že v těch šestatřiceti letech, potom, co vás pustí dívka k vodě, pojmete jako Roy nápad, že by bylo dobré všechny ty dávné lásky zkontaktovat a pídit se po tom, proč to tehdy skončilo. Jasně, koho to zajímá, vždyť je to dvacet let stará historie, ale byli byste toho schopni? Já ne, přiznávám bez mučení. Ty moje lásky tehdy skončily stejně nevysloveně, jako ty Royovy. Já osobně bych se v těch ranách dloubat nechtěl. Roy ano. A tak Roy obvolává všechny ty bývalé a zjišťuje, že ty nevyslovené konce byly ve skutečnosti konkrétnější, než by se domníval. A tak zjišťuje, že ta Zuzana, která ten nevyslovený konec brala zdánlivě statečně, je nyní o dvacet let později tlustou zahořklou ženou, která byla zjevně zlomena víc, než on. A ta, která mu týden nedala, aby se pak za dva dny spustila s Frantou, ještě nyní melancholicky konstatuje, že Roye vlastně milovala, jen nechtěla vypadat jako děvka, proto dělala Zagorku, a když ji milý Roy pustil k vodě, tak usoudila, že lépe býti s Frantou děvkou, leč ani to jí štěstí nepřineslo. Banální příběhy, každý to zná, leckdo asi mávne rukou, ale opravdu jste takoví cynici? Opravdu by vám to nebylo líto, kdybyste, jako Roy, po těch dvaceti letech zjistili, že jste se zachovali jako kreténi? Royovi to vlastně ani líto není, mně by bylo. A proto bych se zrovna třeba já v těch ranách dloubat nechtěl.

Potom, co Roy absolvuje tohle kolečko po všech těch láskách, a co objasňuje, proč se mu s dívkami docela dařilo (spíše se ptal a zajímal, než aby sám hovořil; to jsem nevěděl, musím to taky někdy zkusit), absolvuje obvyklou aférku, která mu nic jiného, než chvilkový nadmutí ega z toho, že ošukal zpěvačku, nepřinese, jak to tak bývá, a pak už následuje finále příběhu. Ta dívka, Laura, co ho pustila k vodě, a odstěhovala se se sousedem, ta, co v něm spustila všechny ty frustrace a žárlivosti a nechutné telefonáty, přichází o otce a na jeho pohřbu nechce mít po boku toho současného souseda, ale Roye. Těžké situace začasté cosi vyjasní. A ta Laura udělá opravdu mnoho, aby se dali opět dohromady. Nedá mu jednu šanci, ale deset šancí. Nahání ho, když pod dojmem nějakých poťouchlých řečí z úst její kamarádky Roy prchne z pohřbu jejího otce, čeká na něj v dešti, zatímco on se infantilně schovává někde za nějakou zídkou, přežije i to, když Royovi nabídne milování v autě a on to zazdí tím, že nemá ochranu a že pakliže spala s tím sousedem, tak bůhvíco by od ní mohl chytit (tak krutí byste nebyli ani vy, co říkáte, navíc zazdít sex v autě?, když s tím ona přijde?, kdo by byl tak frustrovanej, že by to takhle vystornoval?, já teda rozhodně ne), pak Laura zorganizuje koncert americké zpěvačky v Royově upadajícím obchodě s deskami a nakonec mu vyjedná dýdžejskej set v klubu, kde kdysi ve zlatejch časech dýdžejoval. Prostě ohromná láska a ohromný úsilí. Tak to by snad umravnilo každýho, nakonec i toho Roye, kterej sice má tak nějak vzadu v hlavě pocit, že je tak trochu manipulován, ale nakonec, pozor, happy end, uzná, že toto je ta pravá láska.

Víte, ať si každej druhej chlap třeba myslí, že jeho ego by takové vyústění příběhu nesneslo, že přece nejsou takoví matláci, kteří nepotřebují, aby jim nějaká ženská takhle organizovala život, tak si přesto myslím, že Nick Hornby ví, po čem chlapi touží.

A proto, ačkoliv jsou Všechny moje lásky chlapské čtení, měly by si tu knihu přečíst především ženy.

Ovšem, aby si knihu mohly ženy přečíst, musí zamířit do knihovny. Titul je bohužel rozebrán u dodavatele, a tak ho, i když bychom chtěli, nemůžeme dodat. To nám ale nebrání, abychom ho mohli doporučit.