Winter is coming! Řekl jsem si dnes ráno, kdy teplota ve Vrchlabí spadla z příjemných 15 stupňů z minulých dní na 3 stupně. Sakra, vždyť už jsem uklidil zimní oblečení do skříně. Ale dobře, je mi jasné, že i počasí se zapojilo do budování napětí v posledních několika dnech před vysíláním finální řady seriálu Hra o trůny, aby i ono připomnělo, že se zima blíží. Šikovný tah od HBO, zapojit do masivní propagační kampaně i vítr a mráz. Tím pádem nehrozí, že fanoušci seriálu dají přednost sázení ředkviček před zasednutím k televizi.

Taky se těším. Přiznávám. Hru o Trůny považuju za bezkonkurenčně nejspektakulárnější dílo v dějinách filmu i televize. Když si člověk připomene, že těch 73 plus mínus hodinových dílů představuje v podstatě 37 filmů obvyklé délky, tak si uvědomí, o jak ohromný projekt jde.

Všechno začalo v roce 1996, kdy vyšel v Americe první díl knižní předlohy George R.R.Martina. U nás vyšla Hra o trůny v prvním dvoudílném vydání v Talpressu v roce 2000 a já přísahám, že si nepamatuji, jak ty knihy vypadaly. Byly to další brožované kousky, které jsme asi zařadili do stojanu s ostatními sci-fi a fantasy knihami a rozhodně jsme neočekávali, že by se z nich mohl vyklubat takový fenomén. V dubnu 2011, kdy se začala vysílat první řada seriálu, už byly vydány v Americe čtyři díly z plánované sedmidílné knižní série, pátý díl vyšel ve Spojených státech v červenci 2011.

U nás se o vydávání knih staralo nadále nakladatelství Talpress, které nabídlo první díl znovu v pevné vazbě a ve stejné úpravě pak vyšly další čtyři díly.

Pět dílů vyšlo také jako audiokniha v solidním podání Františka Dočkala. Za uši trhá snad jenom to, že interpret čte Jamieho jako Chajmeho a nikoliv Džejmiho. Toto pošpanělštění jména Králokata moc smyslu nedává.

V komunitě fanoušků Hry o trůny se také vyskytly kritiky na kvalitu překladu a rozruch vzbudilo rozhodnutí překladatelky, když v půli série zničeho nic začala počešťovat jména postav i místní názvy. Což vneslo do čtení dalších dílů poněkud zmatku. Proto je třeba ocenit rozhodnutí nového nakladatele českého vydání série (Nakladatelství Argo, od roku 2018), že zainvestoval do nového překladu. V Argu zatím vyšly jak v brožovaném, tak i vázaném vydání první čtyři díly (Hra o trůny, Střet králů, Bouře mečů, Hostina pro vrány), pátý díl (Tanec s draky) má vyjít na konci května.

To, že bylo literární dílo zpracováno jako audiovizuální projekt, vyvolává otázku, která se vykytne u jakékoliv knihy, která byla zfilmována. Co je lepší, kniha nebo film? Obvykle je odpověď jasná: film nesahá knize ani po kotníky. V případě Hry o trůny, stejně jako třeba u Pána prstenů, si já osobně myslím, že filmaři přistoupili k látce správně. Takové košaté knihy prostě je potřeba prořezat. Jde o to, zda řez příběhovému stromu pomůže či zda ho zahubí. Zde pomáhá.

Čtenář knih může být překvapen, když postavy v seriálu dělají něco jiného než v knize. V případě Hry o trůny dokonce dochází několikrát k tomu, že čin, který v knize udělá postava A, v seriálu vykoná postava B. A postava A se třeba v seriálu ani nevyskytuje. Což je, když člověk zná knihu, divné. Ale potom, co si srovná v hlavě logiku příběhu, tak rozhodnutí scénáristů ocení a naopak je mu divné, že stejně nepostupoval už autor při psaní knihy. Takový mám ze srovnání knih a seriálu alespoň já dojem. Přesto musím těm, co sledují jenom seriál a knihy neznají, jejich přečtení opravdu doporučit. Co je totiž v seriálu znatelně osekáno, tak to jsou historické souvislosti. Dějiny Západozemí jsou dlouhé a jejich znalost pomůže v pochopení motivace řady postav. Různé náklonnosti a nenávisti mezi různými rody se táhnou stovky let a pokud má o nich divák seriálu díky přečtění knih ponětí, leccos naznačeného pochopí. Stejně užitečná pro lepší užití si seriálu je znalost mytologie a historie různých náboženství.

Ještě jeden fakt je ohledně vztahu knižní předlohy k seriálu zásadní. Poslední dva díly ságy totiž ještě nebyly Georgem R.R.Martinem napsány. Podle knižní předlohy tak byl natáčen seriál do páté řady, šestá, sedmá a brzy vysílaná osmá série se musí bez berličky knižní předlohy obejít. Tvůrci scénáře jsou sice autorem knih detailně seznámeni s tím, kam by se příběh měl odvíjet, ovšem pevný základ v podobě již vydané hotové knihy v ruce nemají. A tak se může stát, že se knižní příběh a zpracování seriálu ještě více oddálí. To ale zjistíme až po dopsání a vydání zbývajících dílů Vichry zimy a Sen o jaru, pakliže k tomu vůbec dojde. George R.R.Martin přece jenom není nejmladší (70 let) a nebyl by prvním spisovatelem, který by své nejrozsáhlejší dílo nedokončil. Což mu samozřejmě nepřejeme.

Tedy: zima přichází do Vrchlabí takhle v polovině dubna 2019 nejenom z Krkonoš, ale i zpoza Zdi. Takže v pondělí, 15. dubna ve 3 ráno na shledanou u HBO.

U nás v knihkupectví býváme občas skeptičtí, zda různé akce na podporu prodeje knih (Velký knižní čtvrtek, Knihománie) či literární ceny (nobelovka, Magnesia Litera) opravdu podpoří propagované či vyznamenané knihy či autory. Kupříkladu aktuální Knižní čtvrtek, alespoň tedy v našem knihkupectví ve Vrchlabí, spíš jen tak prošuměl a nějaké zásadní prodeje knih v akci zařazených se nekonaly. Důvody můžou být různé: někomu se může zdát, že těch akcí či cen je už mnoho, někdy podcení pořadatel akce propagaci, někdy po úspěšném prvním ročníku opadne jistý nádech novosti (což se většinou projeví na mediálním zájmu, pamatujeme, že první ročník Knižního čtvrtku média zaujal a byl vidět a slyšet ze všech stran, dalších ročníků si už média v takové míře nevšimla) a, v neposlední řadě, někdy vybere pořadatel akce do výběru knih ne příliš atraktivní tituly. Tento důvod, podle nás, způsobil právě to prošumění jarního Velkého knižního čtvrtku.

Co se týče literárních cen, tak zejména v případě Nobelovy ceny za litaraturu nám v posledních letech připadá, že porota vybírá autory z málo atraktivních zemí, pro běžného čtenáře nepříliš známé. Často dílo oceněného autora v Česku ani nevyšlo či vyšlo někdy před lety. Takže od této ceny už dávno nějakou zásadní podporu prodeje knih nečekáme.

A nyní tu máme Magnesii Literu, nejznámější a možná i nejvýznamnější českou literární cenu. Upřímně, nepamatuju si, jak se vliv Magnesie Litery projevil do prodeje oceněných knih v našem knihkupectví v minulých ročnících. Ale asi nijak významně, protože pokud ano, tak bych si to zřejmě zapamatoval. Letos ale, hned druhý den po vyhlášení oceněných knih, pozitivní vliv cen Magnesia Litera vidíme přímo v našem knihkupectví. Možná tomu pomohlo i to, že jsme letos pro vítězné knihy vyhradili atraktivní místo v obchodě, ale spíše je znát, že zákazníci jdou „najisto“. Zejména vítěznou knihu Radky Denemarkové Hodiny z olova si našel významý počet zákazníků a neméně zaujal i vítěz Ceny čtenářů Jakub Szántó s knihou Za oponou války.

Upřímně řečeno, letošní pozitivní dopad cen Magnesia Litera na prodej oceněných knih nás docela příjemně překvapil. Ne že by se v našem knihkupectví dveře vysloveně netrhly, to se stává jenom o Vánocích. Ale vzhledem k tomu, že duben bývá jednoznačně nejslabším měsícem co se prodeje a tržeb týče, tak je takový náhlý a statisticky měřitelný nárůst počtu zákazníků nadmíru vítaný. A díky tomu, že naše nákupčí Linda je odbornicí na svém místě a ještě před vyhlášením vítězů cen dobře věděla, jaká literatura je opravdu kvalitní a že ji v našem knihkupectví prostě „musíme mít“, tak máme všechny oceněné knihy ihned k dispozici a zákazníci tak odcházejí spokojeni s knihou v batůžku či v podpaží.

Děkujeme, Magnesie Litero!

Michala Viewegha musel mít v jeho nejlepších letech každý knihkupec rád. Nemuseli zrovna ujíždět na jeho knihách, ale minimálně z obchodního hlediska mu jistě byli všichni knihkupci nakloněni, protože se  po vydání každé jeho nové knihy mohli těšit na pěknou tržbu. Já sám jsem ujížděl od prvotních vynikajících Nápadů laskavého čtenáře, přes báječná Báječná léta pod psa, skvělou Vybíjenou až k trochu esoterickým, ale stále dobrým Andělům všedního dne. Jeho době poplatné a poštěkávající Mafie v Praze a Mrazy z Hradu jsem už nemusel, jeho Deníky měly sestupnou tendenci od přiměřeného samožerství, přes nepřiměřené samožerství, až k těžko stravitelné sebelítosti, které propadl po té jeho nehodě. Takže jsem tak nějak přirozeně na jeho knihách ujíždět přestal. Nicméně, dá se říci, že jeho knihy se stále docela dobře prodávaly, ačkoliv bylo jasně zřetelné, že jeho hvězdná hodina už zřejmě pominula.

Minulý rok v dubnu vyšla jeho první nedeníková kniha, kterou napsal po jakéms takéms vyléčení se z jeho nemoci. Povídková kniha Muž a žena. Přiznám se: nečetl jsem ji. Recenze nebyly příliš příznivé a já jsem na Vieweghovi už dlouhá léta zrovna neujížděl. Kupodivu jsem ani nebyl zvědavý. Čtenáři ovšem docela zvědaví byli, takže se kniha Muž a žena objevila v žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů týden po vydání na druhém místě a vydržela v něm 18 týdnů nepřetržitě, přičemž třikrát byla dokonce na prvním místě. Vypadalo to, že Michal je opravdu zpátky ve formě nebo aspoň ve fóru. A já, ačkoliv už na jeho knihách neujíždím, jsem mu to docela přál. Sám v různých rozhovorech často mluvil o tom, jak je pro něj s jeho výpadky paměti a s únavou, která ho přepadává už po několika minutách psaní, těžké vůbec něco napsat. Proto byl jeho návrat na výsluní žebříčků obdivuhodný.

No, a nyní, rok se s rokem sešel a na pultech je Vieweghova další nová kniha. Povídky o nelásce vyšly 18. března 2019, od té doby jsme několik výtisků prodali, ale podle našich prodejních čísel to nebyla žádná hitparáda. Nakoukl jsem do žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů v týdnu od 18. do 25. března a… nic. Viewegh dobrý start své rok staré knihy nezopakoval. Říkal jsem si: „První vyhrání z kapsy vyhání, další týden už to vyjde.“ Dívám se tedy do žebříčku aktuálního, tedy na týden od 25. března do 31. března a… nic. Není v první desítce. Opět. Žebříček SČKN sleduju každý týden a bývá téměř stoprocentně jisté, že dva týdny od vydání se už titul, o kterém se předpokládá, že by to mohl být bestseller, do žebříčku propracuje. Nechci být špatným prorokem ani škarohlídem, ale obávám se, že loňský Vieweghův úspěch byl pravděpodobně vyvolán zvědavostí čtenářstva, zda to bývalý bestsellerista v sobě ještě má. A jak to tak vypadá, tak spousta čtenářů to posléze vyhodnotila, že už tedy asi ne a po další knize už příliš netouží.

Začetl jsem se tedy do Povídek o nelásce, a, ač nerad, asi musím dát čtenářům nepříliš se hrnoucím do koupi této knihy zapravdu. Přečetl jsem asi tři povídky. Ty střípky Viewegha v hvězdném období tam byly, ne že ne. Jedna zajímavá věta. Jeden jiskrný dialog. Leč. Toť vše. Zbytek vata. Pointy žádné. Příběhy banální.

A tak, ačkoliv bych Michalovi Vieweghovi po jeho peripetiích rozhodně přál, aby na jeho knihách čtenáři opět ujížděli, tak to příliš růžově nevidím. Já jsem opět ujíždět rozhodně nezačal a nyní se už absenci jeho novinky v žebříčku moc nedivím.

Je Michal Viewegh už out? Asi jo. Bohužel.

Humor Petra Urbana mnozí „nemusí“. Není se čemu divit; obrázky plné opilců, humor občas černý jako kouř valící se z komínů v Osvětimi, vaginy, falusy, blitiny a jiné hnusy. Nic pro útlocitné. Přiznáváme, že i my, knihkupci docela otrlí, občas pozvedneme nad nějakým obzvláště vyvedeným Urbanovým vtipem obočí. Ale jinak máme Petra Urbana rádi. Jeho hvězdné hodiny, kdy vydával každý rok nějakou novou knížku, a ty knížky jsme my prodávali po stovkách, jsou možná pryč. V posledních letech naše pulty ani moc často novými knihami nezásoboval, ty starší již byly vyprodané, možná trochu sešel z očí, sešel z mysli. Ale jeho novinka by ho mohla vrátit zpět na koně.

Urbanova nová kniha Pivrnec Humor – Nejdelší vtip beze slov na světě je podle nás docela originálním konceptem. Vypadá trochu jako dětské leporelo, ale určené pro dospělé. Pro DOSPĚLÉ, upřesňujeme. Na spodní polovině knihy se odvíjí nekonečný vtip odehrávající se v různých krajinách, v hospodách, na ulicích, plný sudů a půllitrů, se spoustou výjevů vysloveně dadaistických. Horní půlka stránek je vyhrazena pro vtipy jednotlivé či dvoudílné. Obě půlky knihy jsou samozřejmě plné fekálií, orgií, mrtvol, alkoholiků, utržených údů, blivajzů, prsů, naháčů, rozbitých hlav, pohlavních orgánů, policejních orgánů, záchodků, blitků, kanibalů a vůbec nekonečné sbírky podivností.

Obrázky tentokrát nejsou okrášleny bublinami s textem, všechny vtipy mají být dle záměru autora pochopeny beze slov, tak, aby se pobavili i cizinci. Nevíme, zda tento záměr vyjde… Přece jenom, domníváme se, že český humor je pro cizince často španělskou vesnicí. Na druhou stranu si pamatujeme, že kdysi před lety vydal Petr Urban sbírku svých vtipů v německém překladu a naši němečtí zákazníci se po té knize vrhali jako slepice po flusu.

Uvidíme tedy, zda toto dílo, kterému originalitu nelze upřít, zaujme zákazníky české i zahraniční, případně kolik útlocitných lidí, kteří do knihy třeba omylem nahlédnou, trefí šlak či záchvat pohoršenosti.

Čas od času postihne knižní trh větší či menší mánie. A to nemluvím o očekávaných knihách prověřených autorů.

I když…

Asi už my, knihkupci, nikdy nezažijeme to, co se dělo při uvádění posledních tří dílů Harryho Pottera na trh.

Toho předposledního jsme u nás v knihkupectví ve Vrchlabí složili celou dodávku, a přísaháme, za týden jsme ty stovky knih prodali. Posledního jsme už složili jen půl dodávky, tou dobou se už klubal internetový prodej, a navíc si značnou část nákladu objednaly markety pro prodej mezi houskami a pracími prášky, a tak jsme už poněkud paběrkovali. Koneckonců, to samé se dá říci o knihách Dana Browna. Ztracený symbol ještě mizel po desítkách, Inferno už paběrkovalo. I když v tomto případě asi propad prodejů způsobil spíš úpadek popularity autora. I jemu je už asi jasné, že ač by se snažil sebevíc, tak takovým fenoménem, jako když napsal Šifru mistra Leonarda či Anděle a démony, už nebude.

Mimoto se čas od času objeví nějaká kometa, snad nejprodávanější knihou u nás v knihkupectví byl svého času opus o tom, kterak Dáša Havlová zanášela Václavovi, sepsal to nějaký její tajemník a já už si ani nepamatuju, jak se ta kniha jmenovala. Vím jenom to, že jsme jen tak na zem vedle pokladny postavili asi pět set kusů té brožurky i s paletou a už za týden jsme s nepotřebnou paletou zatápěli v kamnech. Ještě v paměti máme kometární dopad první knihy Ládi Hrušky, která byla hitem loňských Vánoc. Sice každý druhý z těch stovek zákazníků, kteří si tu knihu koupili, považoval za potřebné u pokladny tvrdit, že knihu nemá pro sebe, ale pro maminku, babičku, milenku a další osoby, to ale nijak nesnižuje fakt, že počet těch babiček a milenek se blížil celkovému počtu babiček a milenek, které ve Vrchlabí a okolí žijí.

Ale chtěl bych přece jenom pohovořit o jiných mániích.

Třeba. Asi tak deset nebo víc let to bude. Objevily se takové brožurky s „kouzelnými“ obrázky. Byly to jakési trojrozměrné obrazy, na které když člověk minutu čučel, tak buď prohlédl ten do hloubky obrazu mizející prostor, anebo ho začala bolet hlava. Pamatujete na to? Koupili jste si to? No, a kde je tomu teď konec. Nicméně, v čase té mánie jsme prodali stovky těch brožurek s těmi bolest hlavy způsobujícími obrázky. Trvalo to pár měsíců a pak po tom neštěk ani pes. A kdyby štěk, tak snad jenom proto, že by se při pohledu na ty obrázky zbláznil.

Dalším takovým fenoménem, to bylo zhruba tak před třemi či čtyřmi roky, bylo „gumičkování„. Jéje, to bylo najednou knih, podle kterých jste si mohli ugumičkovat náramek nebo psa nebo kočku. A samozřejmě i všelijaké sady, některé i se stavem, který to gumičkování posunul téměř na profesionální úroveň. Připomnělo mi to tehdy letitou mánii kolem céček. Bylo to dost podobné. I gumičky jste si mohli koupit barevné či perleťové, jen o svítících nic nevím, ale divil bych se, kdyby nebyly. A teď. Po gumičkách neštěkne pes, leda ten zaprášený, kterého jste si ugumičkovali a teď zapomenut leží někde v útrobách krabice s bordelem, a leží tam jen proto, protože z nějakého zvláštního důvodu k němu máte nějaký citový vztah.

A teď tu máme další mánii.

Přiznávám, když někdy na začátku roku začalo jako první nakladatelství Grada vydávat knihy s „relaxačními omalovánkami pro dospělé„, trochu jsme si ťukali na čelo. „Tohle opravdu někoho zajímá?“, ptali jsme se sami sebe a nakoupili do obchodu po dvou kusech, aby se neřeklo. Uplynulo pár měsíců, a hle, máme tady další mánii. Omalovánek pro dospělé jsou najednou desítky, není významnějšího nakladatelství, které by se k mánii též nepřidalo, i neknižní showbyznys ucítil zajímavé tržby, a tak máme k dispozici omalovánkové knihy s Harry Potterem či oficiální omalovánky seriálu Hra o trůny. My jen zíráme.

A ptáme se: „Opravdu Vás to baví?“ Zabývat se vpodstatě dětskou zábavou, i když, pravda, omalovánky pro dospělé jsou opravdu o hodně sofistikovanější, než omalovánky s krtečkem pro děti. Nicméně vskutku zajímavé prodeje tohoto zboží asi odpovídají za Vás. „Baví.“

Snažíme se to pochopit. Propagační materiály výrobců obsahují silné výrazy na téma eliminace stresu a vynikající relaxaci. Ale jako… Fakt?

Na jednu stranu chápeme. Doba je rychlá. Relaxace při nějaké činnosti, která vyžaduje soustředění a preciznost, to dává smysl. Ne každý je až tak zručný, aby si vyrobil tašku, šálu, košík či něco jiného. A dobrý pocit z výsledku práce, byť jím není šála či košík, je pořád dobrý pocit z výsledku práce.

Přesto tak nějak podvědomě cítíme, že jde zase o jednu z mánií, která pomine. A zároveň si říkáme, že ty mánie jsou stále infantilnější. Co bude dál? Mánie plyšáků pro dospělé? (Ehm, ta už tady asi dávno je, však všechny ty figurky, které si nejeden z nás vozí v autě buď zavěšené za vnitřní zrcátko či dbale či nedbale položené pod zadním sklem, hovoří za vše.) Mánie stavebnic pro dospělé? (Že se vůbec divíme, vždyť všechny ty drony a auta na vysílačku bezpochyby sestavují a ponejvíce s nimi drandí tatínkové.)

Ale víte co? My jsme vlastně přátelé všech těch mánií. Už si sice nepamatujeme, jak se jmenovala ta kniha toho tajemníka, ale pamatujeme si, že jsme si díky ní koupili náš první počítač do našeho knihkupectví. Ještě si trochu pamatujeme na mánii s Harry Potterem a Danem Brownem, však nám pomohly k tomu, že jsme si do obchodu mohli koupit nový nábytek. A díky Láďovi Hruškovi a jeho první kuchařce nás letos nezaskočilo, že nám v krátkém časovém úseku v obchodě zdechly dvě čtečky čárových kódů a jeden počítač, které jsme si kdysi koupili díky gumičkovací mánii.

Takže proto jsme si letos pořídili na omalovánky pro dospělé do obchodu nový stojan, na kterém se pěkně vyjímají a proto jsme na eshopu vytvořili speciální sekci, v které si můžete tento artikl pohodlně vybrat a se slevou zakoupit.

Potřebovali bychom totiž novou tiskárnu na účtenky. Ta současná občas kýchne, občas zastávkuje, občas trucuje. A vzhledem k tomu, že podle představ pana Babiše by taková tiskárna už za rok měla nejen tiskat, ale i účetnky kamsi do státních útrob zasílat, tak by se nám dlouhé trvání té omalovánkové mánie docela hodilo.

Tedy: omalovávejte, relaxujte, stres zabíjejte. Zabijete tím i ten náš stres, až ta naše tiskárna účtenek kýchne naposled.

Tak… Samozřejmě. My knihkupci máme rádi knihy, které se tak nějak prodávají samy čili trháky či bestsellery, tutovky a kasaštyky. Takovým kouskem byla trilogie Stiega Larssona Milénium. Já sám jsem všechny ty dívky, které nenáviděly muže a hrály si s ohněm a kopaly do vosího hnízda, zhltl během nekonečných nocí a opravdu je mi líto, že autor skonal dříve, než aby si úspěch svých knih užil, a byl pak pod tím ohromným tlakem sepsat všech deset dílů, které měl prý v hlavě.

I filmy se dle mého docela podařily, byť tedy představitel Mikaela Blomqvista ve švédské verzi mi připadal trochu jako fouňa, zatímco ten z americké verze byl naopak až přespříliš bondovský. Zato obě Lisbeth Salanderové byly ve svých rolích špičkové, ta švédská dokonce famózní.

Dnes přichází na trh po celém širém světě nový díl, samozřejmě nenapsaný ze záhrobí Stiegem Larssonem, ale jiným autorem. Přesto, že až na Martina Stránského (to je snad poprvé, kdy zaznamenávám, že zvuková verze jakékoliv knihy, v tomto případě namluvená tímto králem českých audioknih, vychází ve stejný den jako verze tištěná) zatím skoro nikdo neví, kam se příběh ubírá, přesto, že bych nechtěl přistupovat k pokračování Milénia s předsudky, tak mě ta marketingová masáž nakladatelství Host a všemožných dalších na prodeji knih zainteresovaných subjektů svou bombastičností poněkud irituje. Samozřejmě, všichni chceme prodávat. Ale.

Ale. Zaprvé autor. David Lagercrantz. Zatím napsal jenom životopisnou knihu o fotbalistovi Ibrahimovičovi. Přemýšlím, když chtělo švédské nakladatelství zase něco z Milénia vytěžit, to opravdu tam na tom thrillerům zaslíbeném severu nehledalo jiného, jak bych to tak řekl, proslulejšího, autora? Anebo hledalo a všichni ti severští mistři pera od Neshoho až po Mankella či Keplera ho poslali při vidině na parazitování na Larssonovi do háje?

A jak se Lagercrantz ke svému úkolu postavil? Otrockým napodobováním Larssonova stylu či taky nějakým vlastním vkladem do proslulé série?

Zadruhé. Ale asi vlastně zanulté. Pieta? Samozřejmě, ohledně dopisování děl mrtvých autorů nic nového. Už Jeffery Deaver napsal novou bondovku. A Sophie Hannah nového Poirota dle Agathy Christie. Leč v tomto případě jde o pokračování v dílech již mnoho let mrtvých autorů. Také autorů, kteří, alespoň jak je mi známo, narozdíl od nemnoho let mrtvého Stiega Larssona, neměli v plánu své vlastní pokračování příběhu. Není trochu divné pokračovat v díle, o kterém se tak nějak všeobecně ví, že jeho autor měl v plánu nějaký vývoj, který se může od pokračování od jiného autora diametrálně lišit? Pokud měl Larsson v plánu ve čtvrtém díle jak Blomkvista, tak Salanderovou nechat zemřít při výbuchu a v dalších šesti pokračováních nechat nastoupit na scénu jiné hrdiny, a Lagercrantz je nechá přežít i atomový výbuch, tak nebude to skoro až hříšná neúcta k člověku, který se už nemůže nijak bránit?

Já vím, já vím… Všichni zainteresovní, od nakladatele po autora se zaklínají tím, že naopak vlastně vzdávají původnímu autorovi hold. Všichni zainteresovaní, včetně mě jako knihkupce se těší, že zase po nějaké době zacinká, a pokud zacinká hezky, tak se ne dalších šest, ale rovnou deset dílů napíše, vydá a prodá. A pokud se autor neosvědčí, tak zkusíme přemluvit k dalšímu pokračování třeba i toho Nesboho. Anebo vypíšeme mezinárodní soutěž na dalšího autora, možná oživíme i skomírající žánr reality show a do domu Big Brothera zavřeme spisovatele z celého světa, které budeme postupně z televize vykopávat, když špatně odpoví na otázku: „Kolik má Lisbeth tetování na zadku?“.

Já si tu knihu přečtu. Nevím, třeba bude skvělá. Třeba autor nebude otrocky napodobovat Larssonův styl. Třeba ho naopak bude imitovat tak skvěle, že výsledek bude lepší než originál. Třeba se natočí film a Noomi Rapace bude mít další prostor na famózní ztvárnění Lisbeth Salanderové.

Třeba. Třeba se společně pohoršíme nad nemastným neslaným výsledkem nakladatelských a autorských epigonů.

V mém případě, ať už třeba za pár dní napíšu nadšenou recenzi na Dívku v pavoučí síti, přesto mi bude divno z toho, že jsem nadšen z díla, které vzniklo jenom proto, aby nám všem, zainteresovaným, zacinkalo.

Dříve se ve školách leváci násilně přeučovali na praváky, byla to divná doba, kdy si pedagogové mysleli, že jediná pravá ruka pro psaní písmenek je ta pravá. Přitom, jak jsem dneska slyšel z rádia, leváci bývají kreativnější osobnosti, poněvadž používají více levou mozkovou hemisféru. Je to pravda. Třeba takový Levák Bob ze Simpsonových je, co se týče vymýšlení desítek různých způsobů, kterak zardousit Barta, velmi kreativní. A dnes má svátek. Je mezinárodní den leváků. Budiž mu přáno, ať je ve svých plánech nadále stejně tvořivý, však vše musí jednou skončit, i zdánlivě nekonečný seriál. A vyhlazení celé žluté rodiny levou rukou by byl bezpochyby konec, u kterého by nezůstaly pochyby, zda se mrtvola seriálu za pár let neoživí a nepojede se dál. Jako Bobby z Dallasu.

No, nyní se už leváci ve školách nepřeučují, poněvadž vyspělá pedagodická věda už seznala, že tou pravou rukou pro psaní písmenek může být i levá. Nicméně, i tak se ví, že malým leváčkům je třeba věnovat větší péči, a tak ku rozvíjení jejich kreativity a šikovnosti existuje celá řada příruček. Ono se to nezdá, ale většinový pravoruký svět je vůči levákům opravdu xenofobní. Všechny ty kliky, nůžky, zipy, to dá levákům zabrat, a tak je dobré jejich šikovnost rozvíjet od raného věku.

No, a když ani to nepomůže, je tu obchod Levárium Neda Flanderse.

Tak samozřejmě, pokud hodláte ztroskotat na pustém ostrově, tak by bylo záhodno si do evakuačního zavazadla přibalit buď Příručku SAS: Jak přežít či alespoň Robinsona Crusoe, aby člověk tak nějak věděl, jak si tu skvělou dovolenou užít a nenatáhnout při tom brka. Nicméně, pokud jde o ostrov pustý jen zdánlivě a pod palmou je umně schován mekáč, tak jak ostatně pusté ostrovy v 21. století vypadají, tak proč s sebou nevzít spotřební literaturu, kde je stejně jak v hambáči chytře namíchána romantika (ach, ta houstička je stejně vláčná jako dívčí prdelka) s překvapením (ups, ta hořčice má nějakou stříkací konzistenci) a dramatem (chm, tatramatka ten žlutý flek nepere). Všechny 4 knihy nabízí literární hambáč měrou vrchovatou.

Pokud máte tipy na další (tentokrát třeba i více praktické) knihy, které by bylo dobré vzít s sebou na pustý ostrov, tak šup s nimi do komentářů!

Uf, uf. Vedro. Už měsíc. A další dny žáru před námi. Každý se chladí, jak umí. Kravaťáci v oupnspejsech klimoškou, pivní skauti na zahrádkách desítkou, mroži a delfíni na Mácháči vodou jen o dva stupně studenější než vzduch. Jde to i jinak. Stačí vzít do ruky knihu s patřičně mrazivým názvem a začíst se. A k tomu zapnout klimošku. Nebo slopnout desítku. Nebo odběhnout po přečtení kapitoly do bazénku. S těmito čtyřmi knihami to určitě půjde. Máte nějaké další návrhy na chladící literaturu? Pište do komentářů.

Jsou to takové nenápadné bestsellery, o kterých pár kilometrů od města či obce, kterých se týkají, nikdo ani neví. Ve zbytku republiky si jacísi rodáci a fajnšmekři koupí pět kusů, ale to musí svého knihkupce opravdu přemlouvat, aby tu knihu o historii městysu někde na druhé straně republiky objednal. Knihkupec se snaží, ale někdy prostě nelze knihu o historii zapadlé jihočeské vísky vůbec sehnat. Často totiž takové knihy vydávají nějaká místní nakladatelství či dokonce obecní úřady a titul se tak do celostátní distribuce vůbec nedostane. Ano, mluvíme o specifické regionální literatuře.

Je opravdu zajímavé, kolik se v městech a městysech najde patriotů, kteří lokální literaturu koupí. Občas se dokonce takový nějaký titul objeví i v celostátních knižních žebříčcích Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Bude tomu tak bezpochyby proto, protože obyvatelé města, o kterém zrovna taková nějaká publikace vyjde, vezme obchod místního knihkupce ztečí a nakoupí desítky kusů během týdne. A takový počet knih, byť se titul prodává třeba jen v jednom knihkupectví, pak dokáže ovlivnit i celostátní žebříček, v kterém jinak dominují celostátní či dokonce celoplanetární bestsellery.

Nám se toto stalo v roce 2006, kdy vyšlo první vydání knihy Vrchlabí z edice Zmizelé Čechy, a kdy jsme nestíhali knihu doplňovat. Během týdne jsme prodali desítky kusů a měli jsme díky této knize tu čest poznat mnoho místních obyvatel, kteří jinak jaktěživi do knihkupectví nevstoupili. Nakonec jedno jediné vrchlabské knihkupectví prodalo více než tisíc kusů této knihy a to už je asi solidní výkon. Netušíme, jak početné bylo první vydání této knihy, ale jak tak nějak víme, tak podobné tituly se vyrábějí v počtu kolem dvou tisíc kusů, takže se asi dá říci, že se nám zřejmě podařilo prodat víc než polovinu nákladu tohoto titulu. Posledních několik let byla tato kniha již vyprodaná a dá se říct, že nám chyběla, protože tu a tam se na ní nějaký zákazník zeptal. Podařila se ale dobrá věc, domluvilo se město, domluvili se místní prodejci knih a podařilo se shromáždit tak kulantní objednávku, že se nakladatelství Paseka vyplatilo knihu dotisknout. Samozřejmě už nepředpokládáme takové masivní prodeje, vzhledem k počtu obyvatel města (13 000) se dá předpokládat, že téměř v každé rodině už nějaký výtisk této knihy v knihovně trůní, ale oni se narodí noví patrioti, takže v průběhu pár následujících let snad těch několik stovek nově vydaných kusů udáme.

V poslední době vůbec máme štěstí na nové knihy z našeho regionu. K dispozici je jich několik. Máme tedy plné sklady a zatím tedy čekáme na nával patriotů. Zatím marně. Ale ono to přijde.