Jeremyho Clarksona snad není nutné představovat. Hlavní postava globálně úspěšné automobilové show Top Gear z produkce BBC svou nespoutanou osobností tenhle druhdy nudný pořad pozvedla a nakonec i zazdila. Jeho výstřelky byly dlouhou dobu tolerovány, jak by ne, když pořad přinášel do kasy britské veřejnoprávní televize miliónové zisky, nicméně jeho tečka produkčnímu, který mu opomněl zařídit po natáčení teplé jídlo, byla i tečkou za tímto pořadem. Tedy ne že by byl Top Gear zrušen, připravuje se nová sezóna s jinými moderátory, nicméně my, fanoušci Top Gearu, jsme už nad novou podobou pořadu zlomili hůl předem. Málokterý fenomén je natolik spoután s jeho protagonisty, jako Top Gear. A vzhledem k tomu, že s Jeremym drží basu i jeho kolegové Richard Hammond a James May, stejně jako producent Andy Willman, tak nový Top Gear musí být zákonitě něco úplně jiného. Clarkson, Hammond a May budou společně pokračovat v nové show pro Amazon, který jim slíbil přímo hříšné peníze, zatímco původní Top Gear si bude muset vystačit s nějakým druhořadým moderátorem a nějakou modelkou. Nuda, nezájem.

Při vší úctě k dalším dvěma z tria (ačkoliv i Hammond a May vytvořili na sólovku skvělé televizní pořady o technice, astronomii či kutilství), Clarkson dle mého i nad nimi vyčnívá. A skvělou ilustrací Clarksonova vnitřního světa je audiokniha Vím, že máš duši.

Nemohu se ji nabažit. Poslouchám ji každý den znovu a znovu a zatím mě neomrzela. Na prvním místě mě fascinuje Clarksonovo nadšení do techniky všeho druhu. A na druhém interpretace jeho dvorního dabéra Zbyška Horáka, který Clarksonovo nadšení skvěle promítl do nahrávky.

Když tu audioknihu posloucháte, úplně si vybavíte malého kluka, který žasne nad čímkoliv, co se nějak hýbe, točí, střílí, burácí a lítá.

Clarkson si vybral několik technických fenoménů, některých známých, některých pozapomenutých a opravdu jako malý kluk žasne nad tím, jak to funguje, případně nefunguje. S nadšením vypráví o letadlech, lodích a raketoplánech, které posunuly technické vědění lidstva. Neopomene zmínit společenské aspekty doby a někdy i lituje toho, že některé z těch technických zázraků již zavál čas.

Já osobně mám nejradši Clarksonův opus na téma letounu Concorde. Poslouchám jeho líčení toho, kolik vývoj té mašiny stál peněz, času a úsilí, jak vpodstatě nepohodlné letadlo naráželo na hlukové limity i neekonomičnost provozu, jak se ukázalo, že je nakonec ne až tak použitelné (do Ameriky mohlo létat jen z Londýna a Paříže, protože kupříkladu už z Frankfurtu by mu nevystačilo palivo) a jak nakonec havárie jednoho z mála vyrobených strojů u Paříže vyřadila z provozu všechny zbývající kusy. A jak v tomto případě lidstvo kvůli tomu opustilo vyspělejší technologii na úkor té méně vyspělé, pomalejší, leč ekonomicky úspěšnější.

Stejně tak zajímavé jsou příběhu vozu Rolls-Royce Phantom, člunu Riva Akvarama, amerických raketoplánů či samopalu Kalašnikov AK 47.

A všechny ty příběhy píše Clarkson s dětským nadšením a Horák čte neméně skvěle. Máte-li něco přes pět hodin času, kupříkladu jedete vašim Phantomem do Itálie, kde jeden ze zaměstnanců kvalitou posedlého tvůrce luxusního dřevěného člunu Riva Akvarama vypudil z přístaviště dle něho obskurní jachtu nějakého boháče, která měla tu chybu, že byla vyrobena z laminátu a tím pádem hyzdila celé městečko, tak si nahrávku poslechněte. Bude vás bavit a dozvíte se leccos nového a zajímavého.

Jako když na smetanový dort dáte ještě lehkou lahodnou šlehačku. Jaroslavem Duškem namluvený Dědeček Oge, učení sibiřského šamana od autorky Pavlíny Brzákové je prostě malým velkým skvostem, jež vás na dlouhých 9 hodin přivede zcela mimo realitu. Po každém poslechu jsem cítila, že se tak půl hodiny pohybuji duchem jinde, jakobych se ještě z toho mimořádného příběhu neprobudila. A snad ani probudit nechtěla. Zoufale nechtěla! Nebudu chválit hlas Jaroslava Duška, který se k tomuto příběhu hodí přesně na míru (a to namluvil i Čtyři dohody celkem skvěle, ovšem TOTO je překonalo!), protože to by prostě bylo nošení dříví do lesa…. Ale nepřestávala jsem žasnout nad spisovatelským umem Pavlíny Brzákové. Ano, ona strávila mezi tunguzy řadu let a neměla jsem v tu chvíli ani chuť číst její rozsáhlý životopis plný podobných počinů a knih v ruštině a ano, ona je výborná a citlivá etnoložka zabývající se studiem sibiřských kočovných pastevců, ale já se chtěla jen nechat unášet tím dokonale promyšleným příběhem, bez toho, aniž bych musela myslet na to, jak skvělá autorka je. Chtěla jsem si ji zachovat jako křišťálově čistou a co nejvíce neznámou osobu. Ba dokonce jsem chvílemi měla pocit, že je to jedno z těch děl, u kterých si přejete, aby neměli žádného autora. Aby to byla prostě „dokonalost z neposkvrněného početí vzešlá.“ Nevím, existuje-li větší pocta pro autora než čtenářovo přání, aby jeho dílo nemělo žádného autora! Výborný text, který zanášel mou duši ve fantazii až do světa mrtvých, do jednoduchosti a zároveň hlubokého prožití světských prožitků. Do světa předků… do nejniternějšího duchovního světa tunguzú.

Ukázku jsem poslechově přepsala, takže omluvte, budou-li tam chyby v jménech.

„Sedl si celý unavený ke kmenu a opřel se o něj. V tom okamžiku projel jeho zády zvláštní proud. Nadechl se zhluboka, protože měl pocit, že se mu nedostává vzduchu. Před očima se mu zatmělo. Když pohlédl vzhůru, uviděl, že ve větvích stromu se třepotají kousky látky a nějaké šátky. Bylo to posvátné místo. Strom, ke kterému se chodili modlit šamani. Nikdy na takovém místě nebyl, ale častokrát o něm slyšel vyprávět.  Tu se mu náhle zjevila zvířata, brala na sebe lidskou podobu a natahovala dlouhé ruce. Oge si vzpomněl na to, co mu vyprávěl o sobě Kutuj a dostal strach. Zvířata ho nejspíš rozsápou stejně jako se to stalo již jednou v Cherbu Buga. Protože nevěděl,c o si počít, dal se do křiku, křičel. A zvuk, který se nesl mnohem výš, než jsou větve stromu, přivolal jeho duši zpátky. Přece se nemůže vzdát. Měl velké štěstí, že se uslyšel, ale zvířata se po něm sápala dál. Oge pevně servřel minci na krku a přál si, aby mu pomohla tak, jako mu už posloužila jednou, když se brodil přes řeku. Ale když se zvířata už už dotýkala jeho těla, mezi stromy vysvitla bledá záře a z lesního šera se vynořil bílý sob. Bylo to trochu jiné než si představoval.

Měl najednou vzít zbraň a soba zastřelit. Sevřel v ruce pušku a pomalu si ji přitáhl k oku, aby zamířil. Zvířata viděl pořád vedle sebe, ale sob byl mnohem určitější. Stromy kolem vyzařovaly zelenavý příslib, jakoby přesahovaly samy sebe. Zvířata byla průzračná a sob svítil bíle jako lišejníková krajka na stromech. V tu chvíli Oge vystřelil. Sob udělal kotoul vpřed, krev z něj prýštila a brzy zakryla bílý krk.

Oge nikdy předtím tam velké zvíře nezabil, proto se mu smrt zdála tak neskutečná. Ale brzy uviděl zářivý stín, jak vystupuje ze sobího těla a utíká do Cherbu Buga vstříc obrovské hadí tlamě. Oge nepřemýšlel, proč vidí to, co vidí. Důležité bylo, že duch soba netrpí a šťastně utíká tam, odkud přišel.  Chlapec vstal a velkým nožem, který nosil připevněný k opasku, nařízl sobí kůži kolem nohou a potom zručnými řezy stáhl celý hřbet. Pak kůži naplnul mezi dva spojené stromy a rozdělal oheň. Opřel se o strom a snažil se usnout, ale nešlo to. Ve spánku mu bránilo rozčilení. Rušila ho zvířata, protože nechtěla odejít. Také ho trápila myšlenka,že zabil tak krásné zvíře. Věděl, že lidé zabíjejí zvířata, aby přežili  a že jeho mrtví nejbližší jednali stejně….
…. Probouzel se každou chvíli, aby zvířata, která na něj dotírala, odehnal. Ale ta se nedala odbýt. Vstupovala nejen do jeho snu, ale i do skutečnosti. Nejdivnější na tom bylo, že neútočila, jak by chlapec čekal, ale jen dotěrně přihlížela. Naposledy se vzbudil ještě před svítáním. Tma zřídla tak, že bylo možné rozeznat obrysy stromů. Najednou zaslechl šelest něčích křídel. Zazdálo se mu, že nad větev nad jeho hlavou usedl nějaký obrovský pták. Nevěděl, co je to za ptáka, ale křídla byla velká a větev se pod váhou neznámého těla, prohnula. Ta noc, a takovéhle ráno. Oge byl na pokraji sil. Už nedokázal vzdorovat tajze. Les se do něj vpíjel a zvířata ho nepřetržitě sledovala. V šeru jejich oči svítila a byla nastražená jako před útokem. Chlapec se chytil za hlavu. Nevěděl, co má dělat. Pak pohledem zavadil o staženého soba, uvědomil si, že je třeba s masem něco udělat. Nebude ho jíst, je to oběť duchům. Vyskočil na nohy a vydal se k ležícímu tělu, zkusil ho zvednout, ale sob byl příliš těžký…. Nezbylo mu nic jiného, než ho nožem rozřezat na kusy a po kusech nanosit k patě stromu. Narovnal je vedle sebe a navrch položil hlavu s rozložitým parožím. Pak se posadil na kůži. Začal z ní postupně ořezávat nožem zbytky tuku a šlach. Pracoval pomalu, ale neúnavně. Když byla kůže čistá, stočil ji, přehodil přes rameno a vydal se hledat zpáteční cestu.  Zvířata se tiše vydala za ním. Oge si jich nevšímal, měl myšlenky jen na cestu. Nevěděl kudy jít a tak se vydal hledat nějakou tekoucí vodu….“

Pokud jste dočetli až sem, jistě vnímáte ty přechody do duše, to přelévání emocí, pocitů, linií… Až po těch devíti hodinách jsem se podívala na přiložený sešit, malou brožurku, která je k cédéčku přiložena. Obsahuje dechberoucí fotografie a texty o hlavních aktérech celého tohoto excelentního díla. Hlavně fotky, ty pravé, tunguzské, praví domorodci, lidé tak jiní, ošlehaní větrem, mrazem a nesmírně moudří. Tady si opět uvědomujete jak je lidská rasa proměnlivá, a jak se třeba právě od těchto přírodních moudrých lidí můžeme učit. Pavlíně Brzákové se podařilo proniknout do hloubi jejich duše, vypsat příběh, který je jakoby byl zcela z pera jednoho z nich. Její mysl v tu chvíli muselo vést něco hlubokého a jímavého.

Často jsem si říkala, že je-li autorka etnoložka, která se zabývá studiem sibiřských kočovných pastevců, ukázala právě na tomto díle, že je ženou na svém místě. Že to pro ní byl osud, poslání… je to dílo, které přesahuje cokoliv běžného.

O autorce:
Pavlína Brzáková: je spisovatelka a etnoložka, zabývá se studiem sibiřských kočovných pastevců. Vadala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, v roce 2008 pak vydala volné pokračování Dědečka Oge  s názvem Dva světy. Ve spoluautorství napsala několik knih a působí jako šéfredaktorka měsíčníků Regenerace.

Děkujeme Renatě Petříčkové za napsání této recenze pro Knihkupcův blog. Dan Kruml, Knihkupec.