(Pozor, následující recenze vyzrazuje děj knihy.)

Představte si, že na celém světě vymizí jakékoliv násilí. Přestanou fungovat pistole, samopaly, atomové bomby, a dokonce, když chcete někomu dát pěstí, nějaká neviditelná síla zastaví vaši pěst těsně před tváří vaší oběti a vy máte pocit, jako byste mlátili do zdi.

Skvělé, že? Jak by se asi změnil svět, kdyby veškeré násilí zmizelo.

Ovšem, když vám tohle nové paradigma vnutí mimozemská civilizace, která celoplanetárním silovým polem zastavuje kulky a pěsti a k tomu stejným silovým polem chrání přírodní zdroje a znemožní těžbu rud a ropy, stejně tak brání průmyslovému lovu ryb a vytvoří neprostupné koridory pro divoká zvířata, je to ještě tak super? Nevzali nám naši svobodu, byť jde o svobodu ničit a zabíjet? A mimoto se nikde neobjeví výsadek emzáků, aby vám své záměry vysvětlil, takže hlavně politici a podnikatelé se obrazně změní v křečky v kole, kteří odteď nemohou dělat nic jiného, než zmateně nekonečně pobíhat?

Zhruba takto je nastíněn základní motiv sci-fi od Stevena Eriksona s možná ironickým názvem Radujme se. Lidé v Africe, které už nemohou ohrožovat ozbrojené bandy, se zajisté radují. Palestinci a Židé, kteří na sebe najednou nemohou na Blízkém východě házet molotovovy koktejly a opětovat palbu se nakonec, poté, co na sebe chvíli nedůvěřivě civí, radují také. I šéf bandy afrických hrdlořezů, který je novou situací donucen se poprat se svým svědomím a srovnat se se svými dřívějšími odpornými činy, se nakonec taky trochu zaraduje. Politici, kterým jsou jejich zbraňové hračky k ničemu, se moc neradují. Náboženské sekty se hodlají radovat až v příštím životě, a tak páchají hromadné sebevraždy. Aspoň tuto svobodu nám mimozemšťané nechali. Násilí na divokých zvířatech a jiných lidech je tabu, ale sám sebe zabít lze. Takže aspoň tahle svoboda nám zůstala. Zato nám nezůstala svoboda se sjíždět a opíjet, protože emzáci „nějak“ zrušili účinky alkoholu a drog a aby nám to kompenzovali, tak nám poslali nano „něco“, co rejdí našimi těly a odstraňuje nám cholesterol a rakovinu, zkrátka nás léčí.

Musím říct, že tahle linka knihy mě opravdu bavila. Klade a i odpovídá na spoustu otázek. Třeba mou nejoblíbenější, byť vlastně marginální. Má cenu i nadále věznit vrahy a násilníky, když už nemohou nikomu ublížit? Nenastane totální anarchie, když najednou neexistují hranice pozemků, domů či států? Tedy přesněji, hranice sice nadále existují, ale není žádná možnost, jak je bránit. A je tím pádem vůbec opodstatněná existence států, když nejsou schopny plnit hlavní bod smlouvy s jejich občany, tedy bránit sebe a je? A co náboženství? Kde je tedy vlastně Bůh, když z nás někdo dělá nesvéprávná zvířátka a my s tím nemůžeme vůbec nic dělat? Zůstat či odejít od násilnického manžela, když už ztratil možnost ženu trýznit a ovládat? A hlavně a znovu: Je toto svoboda či komfortní otroctví? Spousta otázek, na které autor knihy docela zajímavě prostřednictvím příběhů mnoha postav odpovídá.

Další docela zábavná a poučná linka se týká jediného člověka, se kterým mimozemšťané komunikují. Jako zástupce lidské rasy, který má nakonec lidem předat zprávu o záměrech mimozemšťanů s lidstvem, si tato násobně vyspělejší civilizace vybírá spisovatelku sci-fi Samantu Augustovou. Tu souběžně se začátkem svého tajemného působení na planetu Zemi unáší na svou vesmírnou loď někde u Měsíce a prostřednictvím umělé inteligence s ní rozmlouvá a domlouvá její budoucí roli prostředníka. Samanta je ovšem prudce inteligentní, takže nesvolí ihned. A tak se nám dostává další várky zajímavých filozofických debat o lidstvu, opět hlavně na téma, zda je lidstvo nové způsoby vůbec schopno přijmout. A dozvíme se i to, že ačkoliv důležitou motivací mimozemšťanů pro jejich opatření je záchrana zemského biomu a zabránění v jeho dalšímu ničení lidmi, hlavním cílem je lidstvo popostrčit k ochraně dalších světů, kterých je vesmír plný, a které ohrožují další, tentokrát zlí mimozemšťané. Civilizace, která se Samantou promlouvá, je totiž pacifistická a jenom s pomocí „měkkých“ opatření, by ochranu dalších světů nezvládla. A tak by lidé mohli pomoci, byť, jak tvrdí umělá inteligence jménem Adam, která za ni hovoří, „prošli jste jen tak tak.“

Zde podle mě přichází problematická linka knihy. Je jasné, že aby lidstvo mělo nějakou motivaci k vesmírným mírovým misím, musí se ukázat na nepřítele. A ukazuje se na zlé mimozemšťany Šedáky, kteří prý už dlouhá léta terorizují Zemi, mají základny na Měsíci a na Marsu, na které unášejí lidi a živí se jejich psychickým strádáním. Takže je všelijak mučí a trápí a tím mají získat životní energii pro sebe. Ale hlavně: ti nejmocnější pozemšťané z NASA a tajných služeb o nich vědí a jejich existenci tají. Chápu, že ti hodní mimozemšťané chtějí lidi vyburcovat k boji proti těmto vesmírným lotrům, ale že k tomuto cíli autor použije tu nejprofláklejší konspirační teorii o tom, jak nás mocní tohoto světa balamutí ohledně kontaktů s emzáky, to je to největší klišé.

Stejně tak problematické je autorovo zjevné přesvědčení, že za bídu lidstva může kapitalismus. Vždyť přece ta neustálá sobecká honba za kapitálem a vlivem je podle něho zdrojem nejen rabování planety, ale vůbec úpadku lidstva. Mimozemšťané tak kapitalismus rozkládají nejenom tím, že lidstvu znemožní těžit ropu a rudy, ale že „z ničeho“, asi tedy ze vzduchu, vyrábí potraviny a další nezbytnosti, které jsou těm chudším volně k dispozici. Posílají nám plány na úžasné bezemisní motory, které snad mají čerpat energii z magnetického pole Země. Posílají je všem firmám, aby snad někdo neměl na výrobu motoru patent. Kromě potravin zdarma tu tedy máme i energii zdarma. Tato, jak oni říkají „společnost dostatku“, byznys pochopitelně taky paralyzuje.

Ale zato dle autora uvolňuje zdroje na to, co je cílem mimozemšťanů, tedy k lidskému výzkumu a pozdější ochraně blízkého či vzdálenějšího vesmíru. K tomu je mimochodem lidstvu taktéž pomoženo tím, že mimozemšťané, jak jinak, „z ničeho“ postaví po zeměkouli výzkumná a vzdělávací centra, v kterých se má lidstvo dozvědět vše potřebné k naplnění cíle.

A co naše Samanta, co mezitím ve vesmírné lodi rozmlouvá s mimozemskou umělou inteligencí? Nakonec svolí, zástupcem emzáků na Zemi se stane a lidstvu na půdě OSN vše potřebné asi tak o měsíc později vysvětlí. Poučené a technologicky skokově vylepšené lidstvo se semkne a vyrazí k Marsu. Následuje samozřejmě háček pro případný další díl, protože, jak jinak, na Marsu, respektive v jeho podzemí, se nachází něco živého mimozemského, co by bylo dobré v dalším díle prozkoumat.

Víte, mám z té knihy rozporuplný pocit. K jejímu přečtení mě nalákalo to základní a původní téma. Na Zemi zmizí násilí. Tohle téma je podle mě nosné na celou knihu. Na knihu, která by nezkoumala tuto novou skutečnost měsíc, ale roky. Na knihu, kde by mimozemšťané tuto novou situaci nastolili, a ať si pak klidně unesou Samantu a jejím prostřednictvím lidstvu sdělí: „Zabránili jsme vám ničit a zabíjet se a teď se starejte a zkuste to líp.“ Na knihu, která rozebere tuto novou situaci a přizpůsobování se lidstva na ni v delším časovém horizontu. Ať nám třeba rozvinutější civilizace pošle plány na ty zázračné motory, ať nám v přizpůsobení se pomůže. Opravdu by mě zajímalo, kam by se lidstvo v tomto novém světě za několik let či desetiletí posunulo. Bohužel, autor smýšlel jinak, zkrátil toto, podle mě, nosné téma na pár týdnů a hned potom se během krátké doby vylepšené lidstvo vydalo do vesmíru. Někdy méně znamená více. Kdyby záměrem mimozemšťanů prostě bylo jen dát lidstvu lekci a zachránit floru a faunu planety a pak to lidské pachtění s novým paradigmatem zpovzdálí léta sledovat, bylo by to pro mě asi zajímavější než když je tato linka utnuta konspiračními teoriemi a bleskurychlým obratem zájmu lidstva od vydělávání peněz k zachraňování vesmíru. I tak je ale kniha Radujme se zajímavou a svižnou scifárnou na zajímavé téma a čte se opravdu dobře.

Trilogie Liou Cch-Sina o nesmírném vesmírném boji je ozačována jako nejlepší sci-fi sága současnosti. Něco na tom určitě bude, jde o překvapivě komplexní dílo zabývající se mnohými zásadními otázkami. Je rozumné vysílat vesmíru vstříc signály, které obyvatelům jiných souhvězdí lidstvo představí? Dokážeme si představit, že jinde ve vesmíru žijí civilizace, které jsou oproti nám ne stokrát, ale miliónkrát vyspělejší? Které by dokázaly Zemi zničit doslova lusknutím prstu a nebyla by žádná šance, jak katastrofu odvrátit? Dokážeme si představit, že jinde ve vesmíru můžou platit jiné fyzikální zákony? Dokázalo by se lidstvo s výhledem na katastrofu způsobenou jinou civilizací  za několik desítek let sjednotit a vrhnout veškeré síly na obranu proti desítky let vzdálenému nebezpečí?

Ozázky, samé otázky. Odpovědi na ně poskytne trilogie Liou Cch-Sina. Předtím, než prozradím děj knih (pozor, spoiler, pokud chcete knihy přečíst a zůstat překvapeni, nečtěte dál), tak se podělím o osobní dojmy z četby. Musím přiznat, že jsem doposud nečetl nějakou rozsáhlejší knihu napsanou autorem z tak vzdáleného jazykového okruhu. Liou Cch-Sin je Číňan a stejně jak je nezapamatovatelné jeho jméno, tak stejně obtížné je udržet v hlavě jména hrdinů jeho knih. Všechna ta čínská jména mi přišla velice podobná, tak jsem se někdy ztrácel, o kterém že to vědci je zrovna řeč. Pochopení nepomůže ani to, že lidstvo v době děje knihy již zvládá hibernaci, takže se na scéně objevují z hibernace probuzení lidé, kteří z knihy zmizeli před stovkami stránek. Těžko si po té době vybavit, co činila ta osoba s tím nezapamatovatelným jménem před desítkami let, před tím, než se uložila k spánku. A nepomáhá ani to, že autor se příliš nezdržuje popisem postav, ti lidé obvykle nemají nějakou výraznou vlastnost či podobu, aby si je člověk vybavil, až znovu přijdou na scénu. A vzhledem k tomu, jak dlouhé je časové rozpětí děje knih, tak se tím dlouhým časem samozřejmě mihne spousta postav. Orientovat se v postavách je v této trilogii zkrátka docela těžké. Co je ovšem perfektní, tak to je autorova představa budoucího pozemského i vesmírného světa. V prvním díle jsou představováni Trisolarané a jejich boj se složitými poměry v jejich hvězdné soustavě. Jejich svět, kde dochází kvůli nestabilitě trojhvězdného systému k opakovaným destrukcím a vzestupům, je autorem popsán opravdu zajímavě. Stejně tak zajímavý je popis lidského světa za desítky let od současnosti. Hrátkám s různorozměrnými vesmíry a jinou rychlostí času ve třetím díle asi lépe porozumí čtenáři s větší představivostí či znalostí fyziky, než jsem já, ale o to více jsem asi nad tou autorovou představou žasl.

A nyní tedy spoiler, kdo si chce knihy přečíst a být překvapen, ať nečte dál.

1. díl – Problém tří těles. Lidstvo odpoví na zprávu z vesmíru a dozví se to, že vyspělejší mimozemská civilizace zvaná Trisolarané si Zemi s chutí zabere, a to s pomocí pozemských kolaborantů a mikrorozměrných sabotážních a informačních počítačů.

2. díl – Temný les. Lidstvo vymýšlí, jak se bude invazi, která nastane za desítky let, bránit. Přijde na to, že nejlepší metodou je pohrozit Trisolaranům, že pošle do celého vesmíru informaci o poloze jejich planety a nějaká ještě vyspělejší civilizace si to s nimi vyřídí. Ti si uvědomují, že tato hrozba je potenciálně likvidační, tak dělají dobrotu a dokonce poskytnou pozemšťanům něco málo ze své vyspělé technologie.

3. díl – Vzpomínka na Zemi. Tato hrozba nějaký čas funguje, až do doby, kdy se tím vyvoleným pozemšťanem, který má signál vyslat, stane osoba, která bude mít tolik ohledů, že by si vyhubení jiné civilizace na triko nevzala. To berou Trisolarané jako slabost a rozhodnou se zaútočit. Invaze je na spadnutí, když přece jenom nějaký člověk, který se nachází na vzbouřené lodi daleko od Země, signál spustí. Trisolarané jsou zničeni ještě vyspělejší civilizací. Lidstvo další stovky let vymýšlí metodu, jak se podobnému výpadu ještě vyspělejší civilizace ubránit, leč zapomene na to, že to ta nesmírně vyspělá civlizace všechno i přes vzdálenosti v desítkách světelných let vidí, a že se vlastně připravuje na minulou válku. Koho by ale napadlo, že existuje civilizace, která umí poslat do sluneční soustavy miniaturní dvourozměrný vesmír, který se na povel začne rozvíjet a během několika dní udělá z celé sluneční soustavy dvourozměrnou placku? Dva pozemšťané přece jenom uniknou a díky anomáliím v rychlosti světla na místě, kde se usadí, žijí v kapesním vesmíru další miliardy let, které v jejich útočišti s časovou anomálií uplynou za pár let. Nakonec svoje útočiště opustí a zničí, protože vyslyší volání těch nejvyspělejších vesmířanů, kteří varují, že tvorbou tisícovek kapesních vesmírů mizí z vesmíru hmota a kvůli tomu by se vesmír donekonečna rozpínal, stal se nakonec mrtvou hrobkou, a to by nikdo neměl chtít, protože lepší možností vývoje je naopak smrštění vesmíru, nový velký třesk a možnost vzniku nového života.

Hlavním poselstvím knihy je podle mě takové lehké varování lidstva, aby se případným jiným civilizacím moc neukazovalo. Pravděpodobnost, že cizí civilizace budou natolik vyspělé, že pro ně bude zničení pozemského života jenom takovým malým lusnutím prstu, není zas tak zanedbatelná. Ale čas už tiká… Rádiové a televizní signály posíláme do vesmíru již desítky let. Otázka zní: jestlipak si nás už nějací o mnoho vyspělejší Trisolarané či nějaká jiná, ještě vyspělejší civilizace, všimla? Odpověď zatím neznáme, ale díky Liou Cch-Sinovi si můžeme představit, co by mohlo následovat, kdyby se ukázalo, že ano.

Kniha Artemis od Andyho Weira mě bavila,  tak jsem chtěl v mém aktuálním čtecím období pokračovat s něčím, co by mohlo být podobné. A tak jsem v regálu se sci-fi knihami narazil na knihu Mise Saturn. Trochu mě odrazovala nakladatelská značka; nakladatelství Omega je známo špatnými překlady, za které dostalo již řadu překladatelských anticen. Ale budiž, řekl jsem si, příběh o letu k Saturnu by nemusel být špatný.

Následující text obsahuje spoilery.

Děj knihy se odehrává v roce 2066. Trochu náhodou zaznamenají Američani jakousi anomálii u Saturnu, a ačkoliv dělají vše pro to, aby objev utajili, tak se to nakonec prolákne. A prolákne se i to, že tam někde u Saturnu se objevila a následně zmizela mimozemská loď a že je pravděpodnobné, že se tam nachází nějaká mimozemská základna. V tu chvíli začíná boj o to, kdo ze dvojice nejvyspělejších zemí, tedy Spojených států a Číny, bude u Saturnu první. Vhodnou loď z nich nemá nikdo, ale Čína je přece jenom trochu napřed, tak vyráží do hlubin vesmíru první. Američané letí o pár měsíců později, ale jejich nový motor a jiná dráha letu je mají dostat ke vzdálené planetě dříve. Cestou přijdou kvůli technickým problémům způsobených sabotáží o hlavní inženýrku, ale i tuto překážku překonají.

To by byla řekněme první část knihy, která se po pozvolnějším začátku docela rozjíždí a odkládá se docela těžko, protože zvědavost, jak to bude dál, roste. Obavy ze špatného překladu se bohužel částečně naplňují, v knize najdete věty, které si musíte přečíst třikrát a přesto nevíte, co jimi chtěl básník říct. Nicméně z globálního pohledu vás kniha dokáže pohltit, ne že ne.

Konec vsuvky, podívejme se na druhou část knihy. Příběh ukazuje, že lidstvo roku 2066 se zatím moc nepoučilo a ani miliardu kilometrů od Země nejsou schopny posádky vesmírných plavidel soupeřících zemí spolupracovat, ba dokonce naopak. Američané se k mimozemské základně dostanou první, zjistí, že tamní umělá inteligence nabízí mnoho převratných vědeckých poznatků a dělají vše pro to, aby si odvezli vše a na Číňany aby nezbylo nic. Tím pádem zamlčí něco z pravidel pohybu na základně a i kvůli jistému buranismu Číňanů (taky se ode dneška moc nepoučili), kteří prostě „musí“ ze základny něco odvézt, třeba i násilím, dochází k výbuchu a ztrátám na čínské posádce. Tou dobou už amíci pádí domů a modlí se, aby nebyli Číňany dohnáni. Marně. Poškozená čínská loď je dostihne a její posádka je Američany neochotně zachráněna. Číňané se odvděčí násilným ovládnutím amerického plavidla, které po nějaké době získají američtí astronauti zpět do své moci.

Řekněme, že tím končí druhá část knihy, stále velice dobře čtivá a napínavá, byť tedy i nadále občas krkolomně přeložená. Co se mi líbí, je to, že stejně jako v případě knihy Artemis se u pozemšťanů nenachází žádná nerealisticky dokonalá technologie, a tak si člověk dokáže dobře představit, že za těch zhruba padesát let by mohly být popisované technologie opravdu k dispozici. Koneckonců, v doslovu autoři svoji snahu o realističnost použité techniky popisují a přikládají i přehled současných výzkumů, které by k této technologii mohly vést.

Závěr knihy mi přišel trochu zmatený. Američany přivážená mimozemská technologie, kterou chtěli Číňané šlohnout, byla zničena. Snad s výjimkou jediného paměťového média, které se jednomu Američanovi podaří nějak dostat z lodě ven a krabička s cennými daty si tak pluje po oběžné dráze. Tohoto Američana pak dole na Zemi odsoudí. Nepochopil jsem proč. Pak ho pustí, protože technologie by se hodila a on ví, kde na té oběžné dráze lítá. Tak se s ním dohodnou. Měla to být sofistikovaná metoda, jak přesvědčit ostatní pozemšťany, že je ta úžasná technologie v pánu a nechat si ji jen pro sebe? Možná. Ale stejně mi ten konec přišel těžko uchopitelný. Takže po šestistech docela napínavých stranách nepřijde žádná napínavá ani překvapivá katarze a celé to tak nějak vyšumí.

Kniha autorů Johna Sandforda a Cteina Mise Saturn opravdu dokáže pohltit. Nejzajímavější částí je asi přílet astronautů k základně, kde sice nenajdou mimozemšťany, ale i tak si popovídají alespoň s umělou inteligencí. Snaží se z toho přístroje dostat odpovědi na spoustu otázek, ale mnoho jich zůstane nezodpovězeno. Tato část knihy mě nejvíce bavila. Co se postav týče, tak není úplně lehké si k nim najít vztah. Pár jich je popsáno docela plasticky, ale takové to, že by se vám postavy zhmotňovaly před očima a vy byste si dokázali představit, kdo by je asi tak ve filmu podle knihy natočeného mohl hrát, tak tohle se mi u Mise Saturn nestalo. Takže tohle je mínus. Podivný konec další hvězdičky dolů. Překlad by mohl být lepší. Celkem tedy asi tak tři hvězdičky z pěti za to, že se mi zas po nějaké době stalo, že ač se mi ve tři ráno zavíraly oči, přesto jsem se překonal, četl do čtyř, a na to, že za pár hodin vstávám do práce, jsem nehleděl.

Na tuhle knihu jsem s napětím čekal. Marťana od Andyho Weira jsem četl ještě dlouho před tím, než natočili film (a dobře ho natočili) a byl jsem z té knihy nadšen. Byla to autorova prvotina (před napsáním Marťana se živil jako softwarový inženýr) a bylo znát, že ve vědě a technice je kovaný. Marťan není taková ta nerealistická sci-fi, kde se vyskytují nějaké zázračné pohony raket jako ve Star Wars či rozebírání lidí na atomy a jejich skládání na jiném místě jako ve Star Treku. Použité technologie jsou více méně realistické a dá se předpokládat, že dříve či později budou skutečně reálně uskutečnitelné. Postavy nejsou žádní supermani a mají své slabosti. Nechybí humor ani napětí. Takový typ vědeckofantastické literatury mám rád. Byl jsem tedy zvědav, jaká bude autorova druhá kniha, na kterou se mohl po úspěchu Marťana soustředit a dát si s ní načas.

Jak to dopadlo? Artemis je ještě lepší. To dobré z Marťana zůstalo, tedy jde o sci-fi opět uvěřitelnou. Žádná zázračná technika se v knize nevyskytuje, fyzika funguje a člověk má pocit, že za pár desítek či stovek let se popsané děje a skutečnosti opravdu mohou stát. Oproti Marťanovi má kniha Artemis velkou výhodu: na mnoha stránkách Marťana se totiž popisuje boj jednoho člověka o život na nehostinné planetě a tudíž v příběhu trochu chybí dialogy. Ačkoliv je příběh osamělého o život bojujícího astronauta zajímavý, přece jenom  mi v něm scházela interakce s jinými postavami. V Artemis se to naopak zajímavými hrdiny jen hemží.

Artemis je soukromá základna či spíše město na Měsíci, kde žijí dva tisíce lidí z celého světa a vybudovala ji firma z Keni. Z rovníku se totiž na Měsíc cestuje nejlépe, a tak je z této africké kdysi chudé země vesmírná velmoc. Libertariáni by z  uspořádání města Artemis měli radost. Společnost se tvoří tak nějak sama, divoký kapitalismus funguje a ve městě nejsou žádné pozemské zákony. Jediným možným trestem je vyhoštění na Zemi. Na konci knihy ale libertariáni zapláčí, protože město nakonec dospěje k tomu, že bez pravidel by ho nakonec ovládla mafie. Převratný vynález, který lze vyrobit pouze na Měsíci díky jeho oproti Zemi menší gravitaci, a díky kterému by se dalo pohádkově zbohatnout, spustí dramatické události, kdy mafiáni rozjedou na Artemis dosud nevídané vraždy a pokus o ovládnutí města. Tomu se snaží zabránit hlavní hrdinka Jazz Bašarová, zpočátku sama, později i s několika kamarády.

S Jazz jsem měl při čtení knihy přece jenom jeden menší problém. V době, kdy se kvůli miliónové odměně od jednoho miliardáře (v té době ještě ani neví o pozadí mafiánského spiknutí) sama snaží sabotovat mafiánskou fabriku na hliník, kyslík a raketové palivo, působí dost supermansky. Najde krkolomnou cestu z města (ven mohou pouze školení průvodci, a to ona není, protože nesložila zkoušku), chodí si sama po Měsíci a pak s pomocí jakési letlampy sabotuje těžební stroje… To mi přišlo trochu přitažené za vlasy, nemyslím si, že by takové sofistikované sabotáže byla schopna jedna, byť sebeschopnější, osoba. Ale budiž, vývoj příběhu si to žádal a zapojení dalších lidí by v této fázi asi narušilo logickou stavbu knihy. Ovšem, mimo těchto téměř nadpřirozených schopností je Jazz osobou sympatickou, vtipnou, trochu rozporuplnou, ale hlavně pro knihu velmi důležitou. Je to totiž ona, kdo v ich formě celý příběh vypráví.

A vypráví ho pěkně. Děj jde svižně dopředu, dozvíme se opět, stejně jako v Marťanovi, spoustu vědeckých a technických zajímavostí, navíc nahlédneme do struktury tvořící se společnosti i s jejími boháči i chudáky, poznáme obyvatele města, kteří se živí jak se dá a oproti pozemšťanům mají asi přece jenom trochu svobodnějšího ducha, zjistíme, jak může fungovat neregulovaná ekonomika a nakonec se nám dostane trochu toho napětí, detektivního pátrání, ohromného výbuchu, který málem způsobí otravu všech obyvatel města a nakonec samozřejmě happy endu.

Přečetl jsem Artemis za víkend a stavím knihu ještě výše než Marťana. Pokud se jí chopí stejně dobrý režisér, tak z ní bude opravdu velmi dobrý film s atraktivní hlavní hrdinkou. Hrát by ji mohla třeba Maisie Williams, té bych ztvárnění té nespoutané, neposlušné a urputné obyvatelky měsíčního města Artemis Jazz Bašárové docela i věřil.

Procházím se takhle knižními novinkami z posledních měsíců a mezi nimi mě zaujala kniha ze zákulisí natáčení pořadu o autech Top Gear. Kdyby náhodou někdo tuto show neznal: jde o vizuálně opulentní road movie, kde se v nádherných exteriérech z celého světa prohánějí ve sporťácích za miliony tři komičtí chlápci. Do toho občas nějaká kára vybuchne, spadne na ni klavír či se roj aut použije k hraní fotbalu s obřím míčem. Velice často, opravdu velice často si divák říká: jak na to vůbec přišli? Jak to udělali? A diví se, kroutí hlavou a kouká na to s otevřenou pusou. Tolik zhruba k této show, jejíž scénárista napsal knihu A touhle bombou se musíme rozloučit…

A touhle bombou aspoň tedy mě vyvedl scénárista z iluzí. Opravdu jsem si myslel, že všechny ty hlášky, vtipy, absurdní přirovnání a skvělé metafory pocházejí přímo z myslí protagonistů, tedy pánů Clarksona, Hammonda a Maye. Že jejich vzájemná chemie je hlavním scénářem celé show. Ale kdepak. Pořad scénář má. A nemálo z těch nekorektních keců a jazykových klenotů vymyslel scénárista Richard Porter.

A dá se mu to při čtení jeho knihy docela i věřit. Píše stylem docela krátkých kapitol, které by se daly označit jako sled historek ze zákulisí. A píše to opravdu ladně. Anglicky jemně humorně, ironicky i sebeironicky. Na světlo vynáší spíše asi už známé a nekonfliktní skutečnosti, těžko říct, zda se dá z jeho líčení pozadí tvorby úspěšného pořadu vyčíst něco nového či originálního. A už vůbec ne kontroverzního. Skoro to vypadá, jakoby produkce pořadu o autech byla něco jako dětský tábor, kde si sice občas kluci vletí do vlasů, ale jinak jsou úplně nejvíc nejlepší kámoši. Samozřejmě, dočtete se i o různých problémech, které při produkci tak obří show samozřejmě nastanou, ale nic z toho se nezdá být skutečným dramatem. A ke konci knihy, jak se v chronologickém vyprávění blíží konec pořadu v tehdejším moderátorském složení, ze stránek teče potok patosu a člověk si řekne, kde asi autor nechal ten nadhled ze zbytku knihy.

Pak si ale přece jenom trochu kontroverze a napětí čtenář užije. Jak známo, tak konec pořadu Top Gear s Clarksonem a spol. nastal ve chvíli, kdy tento v té chvíli hladový a podnapilý moderátor praštil dlouholetého produkčního, snad proto, že mu tento jeho asistent přinesl studenou večeři. V tu chvíli nenechává Porter na Clarksonovi nit suchou, nedokáže to pochopit, jak mohl být tak hrubý, jeho omluvu považuje za neomluvu, a to, že je Clarkson z pořadu vyhozen, považuje za ještě malý trest. Má v tom jasno a s tím hrubiánem už nechce nic mít…

Ale… sakra, vždyť kluci byli těch třináct nebo kolik let kámoši. Takže po nějaké době, kdy se Porter soustředí na psaní právě této knihy, mu Clarkson a spol. hodí lano do týmu pro produkci nového pořadu Grand Tour a vše je odpuštěno, chlapci se společně vrhají do dalšího dobrodružství.

Co k té knize říct? Čte se báječně, měl jsem ji za večer sfouknutou. Pro ty, kdo mají Top Gear a jeho protagonisty v oblibě, jde o vítané doplnění znalostí o jejich práci. Kniha může být užitečná třeba i pracovníkům televizí, přece jenom něco málo z výrobního tajemství superúspěšného pořadu se z ní vyčíst dá. Užijí si ji asi i milovníci typického anglického humoru, je ho v knize přehršle. Já bych možná uvítal více kontroverze a napětí. Ale autor je opravdu loajální a jestli se při tvorbě pořadu nějaký průšvih kdy stal, tak si ho nechává pro sebe. No a ten patos na konci knihy, ten si mohl nechat. Jinak ale fajn počtení, spokojenost.

Naše knihkupkyně Iva, která je zde u Knihkupce nejpilnějším čtenářem, opět přečetla nějaké knihy a ráda se s vámi podělí o své dojmy.

Němý křik

Pět lidí má na svědomí ohavný zločin. Když začnou jeden po druhém umírat, začnou zbývající panikařit. Nepohřbili snad své tajemství dostatečně hluboko? Nebo je to jen nezvyklá náhoda? Detektiv Kim Stoneová musí pátrat v minulosti, aby dopadla vraha.

Ďábelské hry

Jak se postavit k případu, když víte, že oběť je zároveň i pachatel brutálního znásilnění? A jak je možné, že v sobě znásilněná žena vzala takovou sílu a po letech se postavila muži, který ji ve vzpomínkách tak trýznil? Tady je za oponou ještě jiný hráč, loutkář, který využívá oběti trestných činů, aby si vyzkoušel svůj zvrhlý experiment.

Tahle detektivka mě vyloženě baví. Asi proto, že jsem si ihned oblíbila inspektorku Kim Stoneovou. Je inteligentní, bystrá a taky trochu asociální. A nijak ji to netrápí. Na první pohled chladná a odměřená, ale čím déle čteme, tím víc ji máme rádi. Když zrovna nehoní vrahy, snaží se péct doma koláčky. A moc jí to nejde. Nebo adoptuje opuštěného psa, i když to není ani trochu rozumné.  Navíc je vtipná. Právě takové věci z ní dělají postavu, kterou si musíte oblíbit.

Zatím jsem přečetla oba díly a už se nemůžu dočkat dalšího. Je to napínavé  i bez litrů krve a extrémě drastických scén. Autorka také umí postupně zvyšovat napětí a perfektně vykreslit postavy, což mám na knížkách moc ráda 🙂

Obvykle nečtu autorky. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl něco od nějaké spisovatelky. Nemám rád číst cokoliv z ženského pohledu, se všemi těmi city a hysteriemi. Jsem snad nějaký macho? Ne, ne, mám ženy rád, ale jejich psaní mou pozornost prostě nepřitahuje.

Takže to, že jsem přečetl knihu od Terezy Boučkové, je dost unikátní událost. Ale opět: musel ze o to zasloužit muž.

Knihu od Pavla Kohouta Kde je zakopán pes mám docela rád a obvykle ji čtu ob několik let znovu a znovu. Tentokrát měla tato knížka, která se jeví, že se dá přečíst za víkend, posloužit jako zábava do hospody. Nenašel se žádný kamarád, který by šel s knihkupcem na pivo, ale knihkupec na něj měl opravdovou chuť. V těchto případech si do putyky někdy beru i kámošku knihu, aby živé spolustolovníky nahradila. A začetl jsem se. Až tak, že jsem knihu na další dva dny neodložil a dočetl, s takovým tím překvapením, jak to trvalo dlouho. Krátká se jen zdá. Tentokrát byl můj dojem z knihy o útrapách chartistů a dalších opozičníků v sedmdesátých letech minulého století na jednu stranu podobný jako při předchozích čtení knihy Kde je zakopán pes. Opět jsem se utvrdil v tom, jak byl normalizační komunistický režim ubohý. Věšet lidi jako v padesátých letech už nemohli, zahraniční tlak byl přece jenom znát, ale jinak se estébáci vyžívali v těch nejubožejších trápeních disidentů včetně vraždy psa, která se dostala i do názvu knihy. Na druhou stranu mě tentokrát trochu iritoval ani ne tak moc zakrývaný autorův povýšený pohled. Z toho člověka úplně kapal narcismus a sebeláska. Ten bývalý stalinista, který nakonec v období pražského jara přišel k sobě a následnou odvážnou disidentskou činností svůj poklesek odčinil, se prostě vykašlal na své tři děti, o to víc se sebedojímal nad tím, jak šikovně to s těmi estébáky koulí, jak má všechno skvěle vymyšlené a zkonspirované, zatímco ti ostatní jsou jenom zbabělci. Ne že by neměl pravdu. Ale přece jenom, když tu knihu člověk čte, tak mu takováhle autorova arogance moc nepomáhá ku vzniku sympatií k jeho osobě. Aspoň, že hlavním hrdinou knihy je jezevčík, který sympatie vzbuzuje. A v této knize občas i probleskne střípek příběhu autorovy dcery.

Ano, dcerou Pavla Kohouta je Tereza Boučková a díky tomu, že jsem si vzal do hospody knihu jejího otce, jsem se po létech rozhodl přečíst knihu od autorky – ženy. Zajímal mě prostě ten druhý pohled.

Z tohoto pohledu je četba těchto dvou knih, přesně v pořadí, jak byly napsány, tedy nejdřív té Kohoutovy a pak té od Boučkové, unikátní zkušeností. Boučková zjevně Indiánským během na otcovu knihu reaguje, v obou knihách se najde nemálo shodných situací a právě ten rozdílný pohled na ně je kouzelný. Otcova kniha je rozvláčnější, faktografičtější, vtip absentuje, dceřina je úsporná a místy sebeironická, na několika místech oprávněně vzteklá. Nejvíc v místě, kde cituje otcovu knihu, pasáž, kde otec dceři cosi vyčítá. Ten otec, který se uvolí své tři děti vidět čtyřikrát ročně, nijak moc nepomůže v nouzi, matku svých dětí, která dělá co může, nepodrží, když je potřeba, nejen, že jí nepůjčí peníze, když ji doženou nějaké estébácké pokuty, ale naopak se domáhá, aby se vzdala vlastnictví společného domu. Kdyby tak každá kniha, kterou někdo napíše a do příběhu použije reálné postavy, měla podobnou oponenturu, to b., které autor neřekne! To by bylo zajímavé. A to je zajímavé na tom, přečíst si ty knihy otce a dcery pěkně začerstva hned po sobě.

Úsporný styl Terezy Boučkové se mi líbil. Alespoň tedy v Indiánském běhu, kde člověk i díky tomu, že předtím přečetl Kde je zakopán pes, nepotřebuje všechny ty informace o osobách a obsazení, však je do značné míry díky knize od Pavla Kohouta zná. Dokáže si pak ty více méně nejmenované postavy zasadit do kontextu, přiřadit jim jména a tváře a tím pádem se zorientovat. V dalších dvou příbězích, které kniha obsahuje, tedy Křepelice a Když milujete muže, naopak autorčina úspornost vadí. Těžko, těžko, se vžít do postav, o kterých toho moc nevíte. Ty příběhy silných žen jsou dobré, ale čtenáři přijdou takové jakoby nedopsané a nedokončené.

Ty dvě knihy lze číst jako svým způsobem souboj. Otec podává, dcera returnuje. Otec lépe vykresluje celkovou atmosféru, je fakticky přesný. Pokud se snaží být vtipný, je to křečovité. Dcera je úsporná, neplýtvá písmenky, je upřímná, místy snad až moc. Otec je zjevně zkušenejším spisovatelem, jeho román je propracovanější a má místy detektivkový spád.

U mě ale vyhrává dcera, pane Kohoute líběj odpustit. To vaše samožerství ze stránek jen kape a já sám se divím, že jsem ho tam při předchozích čteních vaší knihy neviděl. Bylo zjevně potřeba toho druhého pohledu, aby čtenářovi spadly růžové brýle, kterými předtím v knize viděl hrdinného chartistu a jeho potýkání se s úřady, zatímco jeho odvrácenou tváří byl trochu morálně pochybný otec, který opustil své děti a velkorysost pro něj byla neznámým slovem.

Recenze knihy od Marty

No, prokrastinovala som a na rozdiel od značnej časti populácie, čo proti tomu akože bojuje, ja si to užívam. Šla som do obchoďáku, aby mi premerali zrak, pretože ak som slepá so šošovkami, nie je to ideálne. Nehovorím priamo, že je to zlé, dosť to retušuje tváre všetkých okolo včetně mojej… ale nie je to ideálne. Cestou na povrch som to stočila do kníhkupectva. Zbožňujem ako tam vytvoria na stole obrovskú kopu hmoty z nových kníh a pritom to pôsobí prehľadne a lákavo. Ako som tak korzovala s predstieraným intelektuálnym výrazom na tvári okolo stolu (človek nikdy nevie, kde ho čaká láska- škúliť v kníhkupectve by mohla byť fatálna chyba) ku koncu kolečka som sa zastavila, vypleštila oči a pootvorila som ústa, čo znamenalo nie len koniec lovu na intelektuálov, ale aj šok z toho, že vidím knižku, ktorá mala podľa emailu o knih-novinkách vísť za pár dní a potom mi ju mali 6 dní posielať. To už je ten deň, kedy prešlo pár dní? alebo im to tiskně niekto iný? Knižky som sa zmocnila, vrhla ju po kníhkupcovi na kase, ktorý na mňa vypleštil oči, s jasným odsúdením, že takto rýchlo sa snáď literatúra nevyberá …podľa obalu… keby on vedel.

Začala som čítať už v MHD cestou domov, hneď som pochopila, že je to fantastická kniha. Prejavom na mňa pôsobí, že máme s autorom podobný pohľad na svet. Páči sa mi jeho empatický prístup, vyšperkovaný pragmatickými faktami. S humorom, ktorý nemusí sedieť každému, ale ja si v ňom libujem. Celú dobu rozmýšľam, či ten príbeh píše nemecký autor Sebastián alebo je to prekladateľom? Pretože ten človek je moje druhé ja. Zbožňujem jeho prejav. Takže som si dala predsavzatie, že v roku 2035 si knihu prečítam v nemeckom origináli, aby som to zistila.

Knižka je rozprávaním príbehu najskôr chlapca, neskôr puberťáka, študenta, muža, syna, manžela, otca, ľudskej bytosti. Knižka má reálny časový priebeh a myslím, že je v nej aj mnoho skutočných zážitkov, napriek faktu, že celkový dej je vymyslený príbeh. Asi. Hlavný hrdina Martin ako sedemročný chlapec nemá rád telocvik: „Dodnes mi je záhadou, k čemu je v živote užitečné, když člověk umí přeskočiť na stodeseti metrech deset překážek. Pokud mi něco stojí v ceste, nepřeskakuji to, prostě to obejdu. Praktický účel nevidím ani ve schopnosti vrhat z ramene těžké koule a přitom ničit trávnik.“ Ja mu tak rozumiem!

Práve v období sedemročného chlapca, pri smrteľnej posteli svojej babky, sa prvý krát stretne so smrťou. On tomu nerozumie, smrť je prekvapená, že ju vidí. Prezentácia smrti či už procesu samotného alebo postavy mi príde mimoriadne citlivá a sympatická. Celý príbeh je pretkaný životom hlavného hrdinu, a jeho stretávania sa so smrťou, teraz myslím smrťou ako procesom konca aj postavou. Musí sa vyrovnať nie len s tým, že okolo neho niekto zomrie, včetně jeho blízkych, ale aj s tým, že dostal od osudu možnosť byť raz smrťou, vystriedať ju v povolaní a to sa prejavuje postupným naberaním jej schopností. Najhoršia je asi tá, kde keď sa niekoho pozrie tak vie kedy a ako zomrie. Snaží sa to riešiť tým, že sa pokúša obísť princípy života. Ľudí, ktorých dokáže jednoducho ukradne smrti a zachráni, samozrejme tým medzi ním a smrťou a teraz myslím ako predstaviteľom procesu, vznikajú konflikty, aj keď popravde on je na smrť celú dobu hrubý, ona mu pomáha to brať ako súčasť života a je na neho celú dobu milá. Nakoniec sa Martin, rozhodne vyštudovať medicínu a zachrániť čo najviac ľudí. Ďalšie dovednosti, ktoré ako možný nástupca smrti získa: je možnosť chodiť po vode, tele-portovať svoje druhé ja kam len chce, a pôvodnú variantu nechať tam, kde bol. Poznáte to ako hovoríte na partnera, ktorý stojí naproti vám a pritom akoby tam nebol? hm?

Postupným dospievaním získava nie len životné skúsenosti v súkromí, ale naučí sa aj pochopiť, že niektoré veci jednoducho nezmení a ani smrť o nich nemôže rozhodnúť, jednoducho sa musia stať, smrť len plní príkaz. Autor šikovne opakovane obíde téma, kto o tom teda rozhoduje? čo vnímam ako plus. Ovšem vážení aj smrť sa od Martina niečo naučí, a to, že občas ojedinele naozaj treba porušiť pravidlá. To poznáte.

Aby ste teda mali predstavu ako to funguje: Smrť príde k umierajúcemu a z neho po exituse cez ústa vyletí motýľ, občas si zakrúži po miestnosti, občas nie a smrť si ho chytí do sieťky na motýle- žiadna kosa vážení. To je jej úloha, chytiť motýľa do sieťky. Aby bolo jasno sú motýle a motýle duše, neprenasledujte zbytočne pri trvalkových záhonoch motýle, smrť si pozná svojho motýľa, fakt.

Smrť je vlastne muž, v knihe je krásne opísané jeho fyzično, je empatický, láskavý, pozorný, pracovitý, rád sa hrá, rád sa rozpráva a nemá rád, keď sa na neho hneváte, za niečo čo nedokáže zmeniť. Príde vás podporiť na svadbu, je pri pôrode vašich detí, vlastne je trochu spoločensky neohrabaný príde kedy chce-kam chce, otravujú ho vaše lásky a kecy o nich stále dokola. Smrť je zjavne super kamoš nad vecou.

Často mám pocit, že keď sa stretnem s nejakým novým človek a pozriem sa na neho, vidím, že je to deb*l, možno je to tiež nejaká nadprirodzená schopnosť 🙂 alebo citovaním hlavného hrdinu, keď sa vyjadruje k partnerovi svojej  vysnívanej lásky: „…z psychologického pohledu by možná představoval zajímavý případ, ovšem ze sociálního hlediska to byl prostě debil“.

Na záver by som rada napísala, že ak je to dané ako a kde z nás vyletí motýľ, užívajme si každý deň, každý zážitok, každý vietor, ktorý vám fúkne do tváre, každý bozk, každú kytku, čo vám ten váš spontánny kriminálny živel utrhne v mestskej zeleni,… pretože len smrť a jej nadriadení vedia či to nebolo naposledy… možno ešte len, choďte na preventívne prehliadky, pretože tým im to komplikujeme 🙂

PS:  Nie je to tak dávno, aby už to nebolelo, keď som stála nad babkou, len tam tak ležala, mala pootvorené ústa, lebo z nej vyletel motýľ 🙂 Dúfam, že tam bola smrť so sieťkou, veľmi sa mi tá predstava páči… len ja som ju nevidela, pretože nadprirodzené bytosti vidia len špeciálny ľudia. Celý príbeh smrti ako procesu sa mi páči je nežný, pravdivý, zmierlivý budem to takto raz vysvetľovať svojim deťom.

Smrt a jiné vrcholy mého života

Recenze od Ivy Janouškové

Kate O´Hareová, svérázná agentka FBI, se už pět let snaží polapit a zavřít do nejčernějšího vězení galantního lupiče a podvodníka Nicka Foxe. Ten jí stále uniká a Kate má navíc nepříjemný pocit že se jí tak trochu vysmívá. Copak si nějaký jiný lupič troufnul ukrást jí přímo pod nosem z jejího hotelového pokoje všechnu čokoládu?

Když jí znovu, po dalším vydařeném podfuku, zmizí přímo před očima, nastraží na něj vějičku, kterou nemůže podvoníček jeho formátu ignorovat. Zabralo to perfektně, akorát dopadení Nicka Foxe bylo trochu neobvyklé. Pro jistotu, aby jí opět nepláchl, ho tak trochu srazí autobusem. (Kdo jste již nějakou knihu od Janet Evanovich četl, víte že je to její oblíbený způsob trestání lumpů.) Nick vyvázne bez zranění a je konečně zatčen. Kate předá všechny materiály a důkazy nashromážděné za posledních pět let prokurátorovi. Její práce skončila a teď má před sebou velmi neuspokojivý úkol, zatýkat gang, co kopíruje a prodává filmy. Prostě nuda.

Ve chvíli kdy si Kate užívá víkend s rodinou, přijme telefonát, který ji doslova zvedne ze židle. Nick Fox zmizel. Vypařil se cestou k soudu tunelem ve zdi. Kate se okamžitě chce vydat po jeho stopě, nadřízení jí to ovšem nechtějí dovolit. Tak si vezme dovolenou a, když se jí ho během pár dnů podaří vypátrat na ostrově uprostřed moře, na který je už několik století zákaz vstupu ženám, poprosí svého otce (bývalého mariňáka, který umí člověka zabít na šestnáct způsobů obyčejnou pinzetou – mimochodem), jestli si s ní nechce užít rodinou dovolenou. Tatínek s radostí souhlasí, důchodu už má plné zuby a rád si opráší svoje dovednosti. Zorganizují noční let nad ostrovem, aby mohla Kate seskočit nepozorovaně na zapovězená místa.

Vše se podaří přesně podle plánu, Nicka najde na první pokus a překvapí ho u večeře v pohodlném srubu, jak si pochutnává na obřím steaku (nejen ženy, ale i maso je na tomto ostrově zakázáno). Než ho stačí zatknout, čeká ji ledová sprcha. U večeře s tím proradným lumpem sedí i její šéf Jessup a jeho nadřízený Bolton. Kate je v šoku. A je to ještě horší, než si myslela. Nickovi se podařilo přesvědčit její nadřízené, že by udělali chybu, kdyby ho zavřeli. Na svobodě jim přece může být daleko užitečnější. Pomůže FBI s chytáním větších lumpů než je on. A ke spolupráci je mu přidělená právě Kate. Rozkaz je rozkaz, a i když se jí to vůbec nelíbí, nakonec usoudí, že bude lepší mít ho pod dohledem, kdyby se náhodou pokusil podfouknout FBI a zmizet.

Prvním společným úkolem je Derek Griffin, podvodník, který zmizel chvilku před zatčením s pěti sty miliony dolarů. A FBI je chce pochopitelně zpátky, s ním nebo bez něj. Problém je, že nikdo neví, kde je on nebo peníze. Zapeklitý oříšek. Nick a Kate dají dohromady velmi nesourodý tým lidí a pustí se do akce. Podaří se jim najít ukradené peníze? Nebo je nakonec ukradne někdo jiný? A přestanou se ti dva někdy hádat? A co s tím vším má společného čokoláda Toblerone?

Na nás v knize čeká spousta vtipných situací, komických střetů a především spousta zábavy s úžasnými hlavními hrdiny. Nick je šarmantí a pohledný, a když náhodou nedokáže utéct, tak se z prekérní situace vymluví. Kate je pořádně od rány a miluje jídlo a zbraně a svými schopnosti strčí kdejakého chlápka do kapsy.

Jestli se vám líbili Dannyho parťáci nebo Leonardo DiCaprio ve filmu Chyť mě, když to dokážeš, tak se vám Podfuk bude líbit taky.

Podfuk je vtipný, oddechový a nehraje si na nic co není. Jediný záměr je pobavit a potěšit čtenáře, což se myslím povedlo na výbornou. Chtělo se mi napsat „ideání kniha na letní odpočinek“, ale při délce 250 stran, a vzhledem k tomu, že knihu nejspíš budete chtít zhltnout jedním dechem, už jen proto, abyste se dozvěděli, jak to s těmi dvěma dopadne, musím říct, že je to „ideální kniha na deštivý víkend“.

Recenze od Marty

„Řeknete-li Kašlu na to, jedná se o projev vrcholné duchovní aktivity, neboť se vzdáváte nikam nevedoucího boje se životem a necháváte se unášet přirozeným rytmem života.“ John C.Parkin

Končila zima, začínala jar, vtáčiky spievali, kvietky kvitli a mňa všetko štvalo. Všetci ma štvali. Ja som sa štvala. Prečítala som si: „Tak si zanadávaj, nahlas, tri krát za sebou, je to oslobodzujúce!“ Což o to, fungovalo to, pomohlo to, ale ostalo mi to. V mojom okolí sa pohybuje dieťa, ktoré sa učí hovoriť, a ak by jeho prvé slová boli slovensky a ešte by oslobodzovali, tváriť sa nenápadne by ma nezachránilo.

Začala som teda hľadať iné oslobodzujúce riešenie až som objavila chytrácku knižku. Nemám rada tento druh literatúry, ale skúsila som ju čítať ako alternatívnu liečbu. Knižku napísal John C.Parkin a volá sa Kašli nato! Uleví se ti  je preložená z angličtiny, a áno, TAM SA VOLÁ INAK.

Knižka je rozdelená na niekoľko kapitol, ktoré si autor vytvoril ako akési tematické bloky. V nich nás učí pochopiť samých seba, podstatu našich starostí. On to volá moc krásne- listujeme albem svého života. Pán Parkin sa nám snaží vysvetliť pomocou príbehov, príkladov a iných zamyslenia nutných informácií, ako inak sa dá pozerať na svet, ako sa popasovať so situáciami, ktoré nám prináša. Chce, aby sme sa uvoľnili, našli vnútornú radosť, bez vonkajších podnetov. Čo sa môže zdať ťažké, ale ide to a prekvapivo ľahko. Musíte to len skúsiť.

Zaujímavý je postoj Kašli na to v láske a vzťahoch, v mnohom pripomína zamilovanosť, ale len do určitých momentov samozrejme. Chce, aby sme sa vykašlali napríklad aj na peniaze a ich hromadenie, ak sa vám to vyslovene nedarí. Na trápenie nad neriešiteľnými situáciami, ktoré prináša život. Je lepšie svet akceptovať taký aký je.

Mňa osobne najviac ovplyvnila časť, ktorá sa týka takzvanej pozície mierumilovného baránka. Po prečítaní tejto knižky som sa vykašlala na pokusy urobiť zo seba kópiu Boha. Kašlem na snahy byť niekým lepším, som tým kým som. A cítim sa slobodnejšia, šťastnejšia a už nemám potrebu robiť svet lepším miestom. Taktiež mi ako večnému plánovačovi veľmi jasne a rozumne vysvetľuje prečo si nerobiť plány a netrvať na svojich stanovených cieľoch.Je potreba zdeliť vám, že Čchi-kung a práca s vnútornou energiou je prepletaná celou knižkou.

Pôvodne som mala pocit, že nie som cielovka tejto knižky a práve preto, že na mne zanechala nejaké následky dodnes, si myslím, že nemá cielovku, mal by si ju prečítať každý koho niečo trápi a chce sa naučiť ako to nechať prejsť nepozorovane okolo seba, a riešiť to až v prípade, že sa to vráti a osloví vás to menom… ak to môžem takto napísať.

Kedy dozrel ten správny čas po prečítaní knižky, kedy som pochopila, že funguje?

Pozerala som dohora na oblohu, bola modrá, tej zvláštnej oblohovo modrej farby, plávali na nej Cumulusi bez ďalšieho plánu, v sluchátkach hral song od Pink, vraj mám vydržať. Všetko bolo tak záhadne fajn, ač tučná, s ohryzenými nechtami, starnúca. Proste som tam tak sedela pred Slaviou, usmievala sa, a všetkých okolo tým desne štvala. Kiež by sa vedeli oslobodiť.