Winter is coming! Řekl jsem si dnes ráno, kdy teplota ve Vrchlabí spadla z příjemných 15 stupňů z minulých dní na 3 stupně. Sakra, vždyť už jsem uklidil zimní oblečení do skříně. Ale dobře, je mi jasné, že i počasí se zapojilo do budování napětí v posledních několika dnech před vysíláním finální řady seriálu Hra o trůny, aby i ono připomnělo, že se zima blíží. Šikovný tah od HBO, zapojit do masivní propagační kampaně i vítr a mráz. Tím pádem nehrozí, že fanoušci seriálu dají přednost sázení ředkviček před zasednutím k televizi.

Taky se těším. Přiznávám. Hru o Trůny považuju za bezkonkurenčně nejspektakulárnější dílo v dějinách filmu i televize. Když si člověk připomene, že těch 73 plus mínus hodinových dílů představuje v podstatě 37 filmů obvyklé délky, tak si uvědomí, o jak ohromný projekt jde.

Všechno začalo v roce 1996, kdy vyšel v Americe první díl knižní předlohy George R.R.Martina. U nás vyšla Hra o trůny v prvním dvoudílném vydání v Talpressu v roce 2000 a já přísahám, že si nepamatuji, jak ty knihy vypadaly. Byly to další brožované kousky, které jsme asi zařadili do stojanu s ostatními sci-fi a fantasy knihami a rozhodně jsme neočekávali, že by se z nich mohl vyklubat takový fenomén. V dubnu 2011, kdy se začala vysílat první řada seriálu, už byly vydány v Americe čtyři díly z plánované sedmidílné knižní série, pátý díl vyšel ve Spojených státech v červenci 2011.

U nás se o vydávání knih staralo nadále nakladatelství Talpress, které nabídlo první díl znovu v pevné vazbě a ve stejné úpravě pak vyšly další čtyři díly.

Pět dílů vyšlo také jako audiokniha v solidním podání Františka Dočkala. Za uši trhá snad jenom to, že interpret čte Jamieho jako Chajmeho a nikoliv Džejmiho. Toto pošpanělštění jména Králokata moc smyslu nedává.

V komunitě fanoušků Hry o trůny se také vyskytly kritiky na kvalitu překladu a rozruch vzbudilo rozhodnutí překladatelky, když v půli série zničeho nic začala počešťovat jména postav i místní názvy. Což vneslo do čtení dalších dílů poněkud zmatku. Proto je třeba ocenit rozhodnutí nového nakladatele českého vydání série (Nakladatelství Argo, od roku 2018), že zainvestoval do nového překladu. V Argu zatím vyšly jak v brožovaném, tak i vázaném vydání první čtyři díly (Hra o trůny, Střet králů, Bouře mečů, Hostina pro vrány), pátý díl (Tanec s draky) má vyjít na konci května.

To, že bylo literární dílo zpracováno jako audiovizuální projekt, vyvolává otázku, která se vykytne u jakékoliv knihy, která byla zfilmována. Co je lepší, kniha nebo film? Obvykle je odpověď jasná: film nesahá knize ani po kotníky. V případě Hry o trůny, stejně jako třeba u Pána prstenů, si já osobně myslím, že filmaři přistoupili k látce správně. Takové košaté knihy prostě je potřeba prořezat. Jde o to, zda řez příběhovému stromu pomůže či zda ho zahubí. Zde pomáhá.

Čtenář knih může být překvapen, když postavy v seriálu dělají něco jiného než v knize. V případě Hry o trůny dokonce dochází několikrát k tomu, že čin, který v knize udělá postava A, v seriálu vykoná postava B. A postava A se třeba v seriálu ani nevyskytuje. Což je, když člověk zná knihu, divné. Ale potom, co si srovná v hlavě logiku příběhu, tak rozhodnutí scénáristů ocení a naopak je mu divné, že stejně nepostupoval už autor při psaní knihy. Takový mám ze srovnání knih a seriálu alespoň já dojem. Přesto musím těm, co sledují jenom seriál a knihy neznají, jejich přečtení opravdu doporučit. Co je totiž v seriálu znatelně osekáno, tak to jsou historické souvislosti. Dějiny Západozemí jsou dlouhé a jejich znalost pomůže v pochopení motivace řady postav. Různé náklonnosti a nenávisti mezi různými rody se táhnou stovky let a pokud má o nich divák seriálu díky přečtění knih ponětí, leccos naznačeného pochopí. Stejně užitečná pro lepší užití si seriálu je znalost mytologie a historie různých náboženství.

Ještě jeden fakt je ohledně vztahu knižní předlohy k seriálu zásadní. Poslední dva díly ságy totiž ještě nebyly Georgem R.R.Martinem napsány. Podle knižní předlohy tak byl natáčen seriál do páté řady, šestá, sedmá a brzy vysílaná osmá série se musí bez berličky knižní předlohy obejít. Tvůrci scénáře jsou sice autorem knih detailně seznámeni s tím, kam by se příběh měl odvíjet, ovšem pevný základ v podobě již vydané hotové knihy v ruce nemají. A tak se může stát, že se knižní příběh a zpracování seriálu ještě více oddálí. To ale zjistíme až po dopsání a vydání zbývajících dílů Vichry zimy a Sen o jaru, pakliže k tomu vůbec dojde. George R.R.Martin přece jenom není nejmladší (70 let) a nebyl by prvním spisovatelem, který by své nejrozsáhlejší dílo nedokončil. Což mu samozřejmě nepřejeme.

Tedy: zima přichází do Vrchlabí takhle v polovině dubna 2019 nejenom z Krkonoš, ale i zpoza Zdi. Takže v pondělí, 15. dubna ve 3 ráno na shledanou u HBO.

U nás v knihkupectví býváme občas skeptičtí, zda různé akce na podporu prodeje knih (Velký knižní čtvrtek, Knihománie) či literární ceny (nobelovka, Magnesia Litera) opravdu podpoří propagované či vyznamenané knihy či autory. Kupříkladu aktuální Knižní čtvrtek, alespoň tedy v našem knihkupectví ve Vrchlabí, spíš jen tak prošuměl a nějaké zásadní prodeje knih v akci zařazených se nekonaly. Důvody můžou být různé: někomu se může zdát, že těch akcí či cen je už mnoho, někdy podcení pořadatel akce propagaci, někdy po úspěšném prvním ročníku opadne jistý nádech novosti (což se většinou projeví na mediálním zájmu, pamatujeme, že první ročník Knižního čtvrtku média zaujal a byl vidět a slyšet ze všech stran, dalších ročníků si už média v takové míře nevšimla) a, v neposlední řadě, někdy vybere pořadatel akce do výběru knih ne příliš atraktivní tituly. Tento důvod, podle nás, způsobil právě to prošumění jarního Velkého knižního čtvrtku.

Co se týče literárních cen, tak zejména v případě Nobelovy ceny za litaraturu nám v posledních letech připadá, že porota vybírá autory z málo atraktivních zemí, pro běžného čtenáře nepříliš známé. Často dílo oceněného autora v Česku ani nevyšlo či vyšlo někdy před lety. Takže od této ceny už dávno nějakou zásadní podporu prodeje knih nečekáme.

A nyní tu máme Magnesii Literu, nejznámější a možná i nejvýznamnější českou literární cenu. Upřímně, nepamatuju si, jak se vliv Magnesie Litery projevil do prodeje oceněných knih v našem knihkupectví v minulých ročnících. Ale asi nijak významně, protože pokud ano, tak bych si to zřejmě zapamatoval. Letos ale, hned druhý den po vyhlášení oceněných knih, pozitivní vliv cen Magnesia Litera vidíme přímo v našem knihkupectví. Možná tomu pomohlo i to, že jsme letos pro vítězné knihy vyhradili atraktivní místo v obchodě, ale spíše je znát, že zákazníci jdou „najisto“. Zejména vítěznou knihu Radky Denemarkové Hodiny z olova si našel významý počet zákazníků a neméně zaujal i vítěz Ceny čtenářů Jakub Szántó s knihou Za oponou války.

Upřímně řečeno, letošní pozitivní dopad cen Magnesia Litera na prodej oceněných knih nás docela příjemně překvapil. Ne že by se v našem knihkupectví dveře vysloveně netrhly, to se stává jenom o Vánocích. Ale vzhledem k tomu, že duben bývá jednoznačně nejslabším měsícem co se prodeje a tržeb týče, tak je takový náhlý a statisticky měřitelný nárůst počtu zákazníků nadmíru vítaný. A díky tomu, že naše nákupčí Linda je odbornicí na svém místě a ještě před vyhlášením vítězů cen dobře věděla, jaká literatura je opravdu kvalitní a že ji v našem knihkupectví prostě „musíme mít“, tak máme všechny oceněné knihy ihned k dispozici a zákazníci tak odcházejí spokojeni s knihou v batůžku či v podpaží.

Děkujeme, Magnesie Litero!

Michala Viewegha musel mít v jeho nejlepších letech každý knihkupec rád. Nemuseli zrovna ujíždět na jeho knihách, ale minimálně z obchodního hlediska mu jistě byli všichni knihkupci nakloněni, protože se  po vydání každé jeho nové knihy mohli těšit na pěknou tržbu. Já sám jsem ujížděl od prvotních vynikajících Nápadů laskavého čtenáře, přes báječná Báječná léta pod psa, skvělou Vybíjenou až k trochu esoterickým, ale stále dobrým Andělům všedního dne. Jeho době poplatné a poštěkávající Mafie v Praze a Mrazy z Hradu jsem už nemusel, jeho Deníky měly sestupnou tendenci od přiměřeného samožerství, přes nepřiměřené samožerství, až k těžko stravitelné sebelítosti, které propadl po té jeho nehodě. Takže jsem tak nějak přirozeně na jeho knihách ujíždět přestal. Nicméně, dá se říci, že jeho knihy se stále docela dobře prodávaly, ačkoliv bylo jasně zřetelné, že jeho hvězdná hodina už zřejmě pominula.

Minulý rok v dubnu vyšla jeho první nedeníková kniha, kterou napsal po jakéms takéms vyléčení se z jeho nemoci. Povídková kniha Muž a žena. Přiznám se: nečetl jsem ji. Recenze nebyly příliš příznivé a já jsem na Vieweghovi už dlouhá léta zrovna neujížděl. Kupodivu jsem ani nebyl zvědavý. Čtenáři ovšem docela zvědaví byli, takže se kniha Muž a žena objevila v žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů týden po vydání na druhém místě a vydržela v něm 18 týdnů nepřetržitě, přičemž třikrát byla dokonce na prvním místě. Vypadalo to, že Michal je opravdu zpátky ve formě nebo aspoň ve fóru. A já, ačkoliv už na jeho knihách neujíždím, jsem mu to docela přál. Sám v různých rozhovorech často mluvil o tom, jak je pro něj s jeho výpadky paměti a s únavou, která ho přepadává už po několika minutách psaní, těžké vůbec něco napsat. Proto byl jeho návrat na výsluní žebříčků obdivuhodný.

No, a nyní, rok se s rokem sešel a na pultech je Vieweghova další nová kniha. Povídky o nelásce vyšly 18. března 2019, od té doby jsme několik výtisků prodali, ale podle našich prodejních čísel to nebyla žádná hitparáda. Nakoukl jsem do žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů v týdnu od 18. do 25. března a… nic. Viewegh dobrý start své rok staré knihy nezopakoval. Říkal jsem si: „První vyhrání z kapsy vyhání, další týden už to vyjde.“ Dívám se tedy do žebříčku aktuálního, tedy na týden od 25. března do 31. března a… nic. Není v první desítce. Opět. Žebříček SČKN sleduju každý týden a bývá téměř stoprocentně jisté, že dva týdny od vydání se už titul, o kterém se předpokládá, že by to mohl být bestseller, do žebříčku propracuje. Nechci být špatným prorokem ani škarohlídem, ale obávám se, že loňský Vieweghův úspěch byl pravděpodobně vyvolán zvědavostí čtenářstva, zda to bývalý bestsellerista v sobě ještě má. A jak to tak vypadá, tak spousta čtenářů to posléze vyhodnotila, že už tedy asi ne a po další knize už příliš netouží.

Začetl jsem se tedy do Povídek o nelásce, a, ač nerad, asi musím dát čtenářům nepříliš se hrnoucím do koupi této knihy zapravdu. Přečetl jsem asi tři povídky. Ty střípky Viewegha v hvězdném období tam byly, ne že ne. Jedna zajímavá věta. Jeden jiskrný dialog. Leč. Toť vše. Zbytek vata. Pointy žádné. Příběhy banální.

A tak, ačkoliv bych Michalovi Vieweghovi po jeho peripetiích rozhodně přál, aby na jeho knihách čtenáři opět ujížděli, tak to příliš růžově nevidím. Já jsem opět ujíždět rozhodně nezačal a nyní se už absenci jeho novinky v žebříčku moc nedivím.

Je Michal Viewegh už out? Asi jo. Bohužel.

Humor Petra Urbana mnozí „nemusí“. Není se čemu divit; obrázky plné opilců, humor občas černý jako kouř valící se z komínů v Osvětimi, vaginy, falusy, blitiny a jiné hnusy. Nic pro útlocitné. Přiznáváme, že i my, knihkupci docela otrlí, občas pozvedneme nad nějakým obzvláště vyvedeným Urbanovým vtipem obočí. Ale jinak máme Petra Urbana rádi. Jeho hvězdné hodiny, kdy vydával každý rok nějakou novou knížku, a ty knížky jsme my prodávali po stovkách, jsou možná pryč. V posledních letech naše pulty ani moc často novými knihami nezásoboval, ty starší již byly vyprodané, možná trochu sešel z očí, sešel z mysli. Ale jeho novinka by ho mohla vrátit zpět na koně.

Urbanova nová kniha Pivrnec Humor – Nejdelší vtip beze slov na světě je podle nás docela originálním konceptem. Vypadá trochu jako dětské leporelo, ale určené pro dospělé. Pro DOSPĚLÉ, upřesňujeme. Na spodní polovině knihy se odvíjí nekonečný vtip odehrávající se v různých krajinách, v hospodách, na ulicích, plný sudů a půllitrů, se spoustou výjevů vysloveně dadaistických. Horní půlka stránek je vyhrazena pro vtipy jednotlivé či dvoudílné. Obě půlky knihy jsou samozřejmě plné fekálií, orgií, mrtvol, alkoholiků, utržených údů, blivajzů, prsů, naháčů, rozbitých hlav, pohlavních orgánů, policejních orgánů, záchodků, blitků, kanibalů a vůbec nekonečné sbírky podivností.

Obrázky tentokrát nejsou okrášleny bublinami s textem, všechny vtipy mají být dle záměru autora pochopeny beze slov, tak, aby se pobavili i cizinci. Nevíme, zda tento záměr vyjde… Přece jenom, domníváme se, že český humor je pro cizince často španělskou vesnicí. Na druhou stranu si pamatujeme, že kdysi před lety vydal Petr Urban sbírku svých vtipů v německém překladu a naši němečtí zákazníci se po té knize vrhali jako slepice po flusu.

Uvidíme tedy, zda toto dílo, kterému originalitu nelze upřít, zaujme zákazníky české i zahraniční, případně kolik útlocitných lidí, kteří do knihy třeba omylem nahlédnou, trefí šlak či záchvat pohoršenosti.