Obvykle nečtu autorky. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl něco od nějaké spisovatelky. Nemám rád číst cokoliv z ženského pohledu, se všemi těmi city a hysteriemi. Jsem snad nějaký macho? Ne, ne, mám ženy rád, ale jejich psaní mou pozornost prostě nepřitahuje.
Takže to, že jsem přečetl knihu od Terezy Boučkové, je dost unikátní událost. Ale opět: musel ze o to zasloužit muž.
Knihu od Pavla Kohouta Kde je zakopán pes mám docela rád a obvykle ji čtu ob několik let znovu a znovu. Tentokrát měla tato knížka, která se jeví, že se dá přečíst za víkend, posloužit jako zábava do hospody. Nenašel se žádný kamarád, který by šel s knihkupcem na pivo, ale knihkupec na něj měl opravdovou chuť. V těchto případech si do putyky někdy beru i kámošku knihu, aby živé spolustolovníky nahradila. A začetl jsem se. Až tak, že jsem knihu na další dva dny neodložil a dočetl, s takovým tím překvapením, jak to trvalo dlouho. Krátká se jen zdá. Tentokrát byl můj dojem z knihy o útrapách chartistů a dalších opozičníků v sedmdesátých letech minulého století na jednu stranu podobný jako při předchozích čtení knihy Kde je zakopán pes. Opět jsem se utvrdil v tom, jak byl normalizační komunistický režim ubohý. Věšet lidi jako v padesátých letech už nemohli, zahraniční tlak byl přece jenom znát, ale jinak se estébáci vyžívali v těch nejubožejších trápeních disidentů včetně vraždy psa, která se dostala i do názvu knihy. Na druhou stranu mě tentokrát trochu iritoval ani ne tak moc zakrývaný autorův povýšený pohled. Z toho člověka úplně kapal narcismus a sebeláska. Ten bývalý stalinista, který nakonec v období pražského jara přišel k sobě a následnou odvážnou disidentskou činností svůj poklesek odčinil, se prostě vykašlal na své tři děti, o to víc se sebedojímal nad tím, jak šikovně to s těmi estébáky koulí, jak má všechno skvěle vymyšlené a zkonspirované, zatímco ti ostatní jsou jenom zbabělci. Ne že by neměl pravdu. Ale přece jenom, když tu knihu člověk čte, tak mu takováhle autorova arogance moc nepomáhá ku vzniku sympatií k jeho osobě. Aspoň, že hlavním hrdinou knihy je jezevčík, který sympatie vzbuzuje. A v této knize občas i probleskne střípek příběhu autorovy dcery.
Ano, dcerou Pavla Kohouta je Tereza Boučková a díky tomu, že jsem si vzal do hospody knihu jejího otce, jsem se po létech rozhodl přečíst knihu od autorky – ženy. Zajímal mě prostě ten druhý pohled.
Z tohoto pohledu je četba těchto dvou knih, přesně v pořadí, jak byly napsány, tedy nejdřív té Kohoutovy a pak té od Boučkové, unikátní zkušeností. Boučková zjevně Indiánským během na otcovu knihu reaguje, v obou knihách se najde nemálo shodných situací a právě ten rozdílný pohled na ně je kouzelný. Otcova kniha je rozvláčnější, faktografičtější, vtip absentuje, dceřina je úsporná a místy sebeironická, na několika místech oprávněně vzteklá. Nejvíc v místě, kde cituje otcovu knihu, pasáž, kde otec dceři cosi vyčítá. Ten otec, který se uvolí své tři děti vidět čtyřikrát ročně, nijak moc nepomůže v nouzi, matku svých dětí, která dělá co může, nepodrží, když je potřeba, nejen, že jí nepůjčí peníze, když ji doženou nějaké estébácké pokuty, ale naopak se domáhá, aby se vzdala vlastnictví společného domu. Kdyby tak každá kniha, kterou někdo napíše a do příběhu použije reálné postavy, měla podobnou oponenturu, to b., které autor neřekne! To by bylo zajímavé. A to je zajímavé na tom, přečíst si ty knihy otce a dcery pěkně začerstva hned po sobě.
Úsporný styl Terezy Boučkové se mi líbil. Alespoň tedy v Indiánském běhu, kde člověk i díky tomu, že předtím přečetl Kde je zakopán pes, nepotřebuje všechny ty informace o osobách a obsazení, však je do značné míry díky knize od Pavla Kohouta zná. Dokáže si pak ty více méně nejmenované postavy zasadit do kontextu, přiřadit jim jména a tváře a tím pádem se zorientovat. V dalších dvou příbězích, které kniha obsahuje, tedy Křepelice a Když milujete muže, naopak autorčina úspornost vadí. Těžko, těžko, se vžít do postav, o kterých toho moc nevíte. Ty příběhy silných žen jsou dobré, ale čtenáři přijdou takové jakoby nedopsané a nedokončené.
Ty dvě knihy lze číst jako svým způsobem souboj. Otec podává, dcera returnuje. Otec lépe vykresluje celkovou atmosféru, je fakticky přesný. Pokud se snaží být vtipný, je to křečovité. Dcera je úsporná, neplýtvá písmenky, je upřímná, místy snad až moc. Otec je zjevně zkušenejším spisovatelem, jeho román je propracovanější a má místy detektivkový spád.
U mě ale vyhrává dcera, pane Kohoute líběj odpustit. To vaše samožerství ze stránek jen kape a já sám se divím, že jsem ho tam při předchozích čteních vaší knihy neviděl. Bylo zjevně potřeba toho druhého pohledu, aby čtenářovi spadly růžové brýle, kterými předtím v knize viděl hrdinného chartistu a jeho potýkání se s úřady, zatímco jeho odvrácenou tváří byl trochu morálně pochybný otec, který opustil své děti a velkorysost pro něj byla neznámým slovem.
Obchod knihami
