Tak… Samozřejmě. My knihkupci máme rádi knihy, které se tak nějak prodávají samy čili trháky či bestsellery, tutovky a kasaštyky. Takovým kouskem byla trilogie Stiega Larssona Milénium. Já sám jsem všechny ty dívky, které nenáviděly muže a hrály si s ohněm a kopaly do vosího hnízda, zhltl během nekonečných nocí a opravdu je mi líto, že autor skonal dříve, než aby si úspěch svých knih užil, a byl pak pod tím ohromným tlakem sepsat všech deset dílů, které měl prý v hlavě.
I filmy se dle mého docela podařily, byť tedy představitel Mikaela Blomqvista ve švédské verzi mi připadal trochu jako fouňa, zatímco ten z americké verze byl naopak až přespříliš bondovský. Zato obě Lisbeth Salanderové byly ve svých rolích špičkové, ta švédská dokonce famózní.
Dnes přichází na trh po celém širém světě nový díl, samozřejmě nenapsaný ze záhrobí Stiegem Larssonem, ale jiným autorem. Přesto, že až na Martina Stránského (to je snad poprvé, kdy zaznamenávám, že zvuková verze jakékoliv knihy, v tomto případě namluvená tímto králem českých audioknih, vychází ve stejný den jako verze tištěná) zatím skoro nikdo neví, kam se příběh ubírá, přesto, že bych nechtěl přistupovat k pokračování Milénia s předsudky, tak mě ta marketingová masáž nakladatelství Host a všemožných dalších na prodeji knih zainteresovaných subjektů svou bombastičností poněkud irituje. Samozřejmě, všichni chceme prodávat. Ale.
Ale. Zaprvé autor. David Lagercrantz. Zatím napsal jenom životopisnou knihu o fotbalistovi Ibrahimovičovi. Přemýšlím, když chtělo švédské nakladatelství zase něco z Milénia vytěžit, to opravdu tam na tom thrillerům zaslíbeném severu nehledalo jiného, jak bych to tak řekl, proslulejšího, autora? Anebo hledalo a všichni ti severští mistři pera od Neshoho až po Mankella či Keplera ho poslali při vidině na parazitování na Larssonovi do háje?
A jak se Lagercrantz ke svému úkolu postavil? Otrockým napodobováním Larssonova stylu či taky nějakým vlastním vkladem do proslulé série?
Zadruhé. Ale asi vlastně zanulté. Pieta? Samozřejmě, ohledně dopisování děl mrtvých autorů nic nového. Už Jeffery Deaver napsal novou bondovku. A Sophie Hannah nového Poirota dle Agathy Christie. Leč v tomto případě jde o pokračování v dílech již mnoho let mrtvých autorů. Také autorů, kteří, alespoň jak je mi známo, narozdíl od nemnoho let mrtvého Stiega Larssona, neměli v plánu své vlastní pokračování příběhu. Není trochu divné pokračovat v díle, o kterém se tak nějak všeobecně ví, že jeho autor měl v plánu nějaký vývoj, který se může od pokračování od jiného autora diametrálně lišit? Pokud měl Larsson v plánu ve čtvrtém díle jak Blomkvista, tak Salanderovou nechat zemřít při výbuchu a v dalších šesti pokračováních nechat nastoupit na scénu jiné hrdiny, a Lagercrantz je nechá přežít i atomový výbuch, tak nebude to skoro až hříšná neúcta k člověku, který se už nemůže nijak bránit?
Já vím, já vím… Všichni zainteresovní, od nakladatele po autora se zaklínají tím, že naopak vlastně vzdávají původnímu autorovi hold. Všichni zainteresovaní, včetně mě jako knihkupce se těší, že zase po nějaké době zacinká, a pokud zacinká hezky, tak se ne dalších šest, ale rovnou deset dílů napíše, vydá a prodá. A pokud se autor neosvědčí, tak zkusíme přemluvit k dalšímu pokračování třeba i toho Nesboho. Anebo vypíšeme mezinárodní soutěž na dalšího autora, možná oživíme i skomírající žánr reality show a do domu Big Brothera zavřeme spisovatele z celého světa, které budeme postupně z televize vykopávat, když špatně odpoví na otázku: „Kolik má Lisbeth tetování na zadku?“.
Já si tu knihu přečtu. Nevím, třeba bude skvělá. Třeba autor nebude otrocky napodobovat Larssonův styl. Třeba ho naopak bude imitovat tak skvěle, že výsledek bude lepší než originál. Třeba se natočí film a Noomi Rapace bude mít další prostor na famózní ztvárnění Lisbeth Salanderové.
Třeba. Třeba se společně pohoršíme nad nemastným neslaným výsledkem nakladatelských a autorských epigonů.
V mém případě, ať už třeba za pár dní napíšu nadšenou recenzi na Dívku v pavoučí síti, přesto mi bude divno z toho, že jsem nadšen z díla, které vzniklo jenom proto, aby nám všem, zainteresovaným, zacinkalo.
Nakladatelství Knižní klub je fikané. Kupříkladu v rámci propagace knihy Marťan vydalo takovou miniknížečku s několika prvními stránkami zdarma. Ta se bůhvíjak ocitla na mém záchodě, a když mi tam po několika týdnech od přinesení brožurky mezi záchodové čtivo kleknul telefon, tak jsem se bezradně rozhlédl, přemýšlel, jak se zabavím, a, hle, tu by něco bylo.
Vzal jsem tedy miniknížečku, začetl se, těch prvních několik stránek zdarma zhltl jako pes buřta, a zatoužil číst dál. Ještěže jsem tím knihkupcem, tedy hned na další den jsem si mohl celou knihu vypůjčit z knihkupectví a v četbě o té napínavé misi na Marsu pokračovat.
Hned od začátku mě přepadly dvě myšlenky. 1) Nutno přečíst, než přijde v říjnu do kin film Ridleyho Scotta s Mattem Damonem natočený podle této knihy. 2) Jestlipak bude autor Andy Weir odvážný a kniha skončí realisticky, tedy tak, že astronautovi uvízlému na Marsu dojde za půl roku jídlo a zhyne bídně hlady či zda dojde k happy endu, samozřejmě po jedné až dvou písečných bouřích a třech technických závadách, jak už to tak bývá?
A vývoj myšlenek přes čtení až po dočtení knihy? 1) Přečteno na jeden zátah, což se mi už dlouho nepodařilo. Konkrétně od 20. srpna 2015 19:00 do 21. srpna 2015 2:00. Napínavých šest hodin. Kino bude asi kratší. Tedy díky tomu, že jsem přečetl ještě před tím, než bych kvůli filmu věděl, jak to dopadne, jsem si užil delší časový úsek zábavy. 2) To si myslíte, že budu spoilerovat a vyplivnu sem konec knihy a asi i filmu? A myslíte si, že takový herec jako Matt Damon skončí hlad a žízniv s životem vyprchajícím z jeho těla někde na marsovské poušti?
Překvapilo mě, že jsem knihu dal na jeden zátah. Autorův styl psaní není nijak výjimečný, kniha neobsahuje ani nějak extra hluboká lidská moudra, kniha sice v rovinách „astronaut sám na Marsu„, „NASA a její pokusy jej zachránit ze Země“ a „dalších 5 astronautů, kterým se na začátku příběhu podařilo z Marsu prchnout a jsou na cestě k Zemi“ plyne svižně, ale neobsahuje žádné překvapivé zvraty, díky kterým mnozí jiní autoři drží čtenáře v patřičném napětí. Ani očekávání konce, ať už může být jakýkoliv, není to, co by drželo čtenářovu pozornost. Nakonec jsem na to ale přišel. U knihy mě držela rovina „astronaut sám na Marsu“, ten jeho boj o život, vynalézavost, s jakou mění palivo na vodu a vodu na kyslík a lejna na hnojivo a brambory k jídlu na brambory k pěstování dalších brambor. Sice jsem ani zbla neporozuměl popisu všelijakých chemických reakcí, poměru prvků a potenciálu výbuchu, ale to mi nebránilo v tom si tuto rovinu, stylizovanou do astronautova deníku, patřičně užít. A to až tak, že jsem se přistihl, že další roviny příběhu tak nějak lehce přeskakuji či alespoň čtu ledabyleji než ten astronautův deník. Ono to je asi i logické, že tato část knihy je vychytanější než ty ostatní. Autor Andy Weir dle informací na předsádce knihy pracuje jako softwarový inženýr, a tak je asi v pořádku, že mu od ruky lépe jdou pasáže plné technických a chemických informací, než ty, které popisují milostné napětí na lodi z části příběhu o astronautech, kterým se podařilo z Marsu prchnout.
Přečíst si Marťana ještě před tím, než přijde do kin, je určitě dobrý nápad. Pakliže se na knihu vrhnete až poté, co shlédnete film, nezbývá po odhalení konce příběhu nic moc extra zajímavého vyjma asi třetiny knihy tvořené astronautovým deníkem. Takže směle do toho, ať si užijete alespoň těch 6 hodin napětí dříve, než vám to Ridley Scott s Mattem Damonem zredukují na dvě hodiny plné počítačových efektů a (zřejmě) prázdné toho, abyste se mohli ponořit do dlouhých minut sofistikovaného popisu na téma, jak vyrobit z paliva vodu a přitom nevybuchnout.
Dříve se ve školách leváci násilně přeučovali na praváky, byla to divná doba, kdy si pedagogové mysleli, že jediná pravá ruka pro psaní písmenek je ta pravá. Přitom, jak jsem dneska slyšel z rádia, leváci bývají kreativnější osobnosti, poněvadž používají více levou mozkovou hemisféru. Je to pravda. Třeba takový Levák Bob ze Simpsonových je, co se týče vymýšlení desítek různých způsobů, kterak zardousit Barta, velmi kreativní. A dnes má svátek. Je mezinárodní den leváků. Budiž mu přáno, ať je ve svých plánech nadále stejně tvořivý, však vše musí jednou skončit, i zdánlivě nekonečný seriál. A vyhlazení celé žluté rodiny levou rukou by byl bezpochyby konec, u kterého by nezůstaly pochyby, zda se mrtvola seriálu za pár let neoživí a nepojede se dál. Jako Bobby z Dallasu.
No, nyní se už leváci ve školách nepřeučují, poněvadž vyspělá pedagodická věda už seznala, že tou pravou rukou pro psaní písmenek může být i levá. Nicméně, i tak se ví, že malým leváčkům je třeba věnovat větší péči, a tak ku rozvíjení jejich kreativity a šikovnosti existuje celá řada příruček. Ono se to nezdá, ale většinový pravoruký svět je vůči levákům opravdu xenofobní. Všechny ty kliky, nůžky, zipy, to dá levákům zabrat, a tak je dobré jejich šikovnost rozvíjet od raného věku.
No, a když ani to nepomůže, je tu obchod Levárium Neda Flanderse.
Tak samozřejmě, pokud hodláte ztroskotat na pustém ostrově, tak by bylo záhodno si do evakuačního zavazadla přibalit buď Příručku SAS: Jak přežít či alespoň Robinsona Crusoe, aby člověk tak nějak věděl, jak si tu skvělou dovolenou užít a nenatáhnout při tom brka. Nicméně, pokud jde o ostrov pustý jen zdánlivě a pod palmou je umně schován mekáč, tak jak ostatně pusté ostrovy v 21. století vypadají, tak proč s sebou nevzít spotřební literaturu, kde je stejně jak v hambáči chytře namíchána romantika (ach, ta houstička je stejně vláčná jako dívčí prdelka) s překvapením (ups, ta hořčice má nějakou stříkací konzistenci) a dramatem (chm, tatramatka ten žlutý flek nepere). Všechny 4 knihy nabízí literární hambáč měrou vrchovatou.
Pokud máte tipy na další (tentokrát třeba i více praktické) knihy, které by bylo dobré vzít s sebou na pustý ostrov, tak šup s nimi do komentářů!
Uf, uf. Vedro. Už měsíc. A další dny žáru před námi. Každý se chladí, jak umí. Kravaťáci v oupnspejsech klimoškou, pivní skauti na zahrádkách desítkou, mroži a delfíni na Mácháči vodou jen o dva stupně studenější než vzduch. Jde to i jinak. Stačí vzít do ruky knihu s patřičně mrazivým názvem a začíst se. A k tomu zapnout klimošku. Nebo slopnout desítku. Nebo odběhnout po přečtení kapitoly do bazénku. S těmito čtyřmi knihami to určitě půjde. Máte nějaké další návrhy na chladící literaturu? Pište do komentářů.
Obchod knihami
